8 As 133/2014 — Nejvyšší správní soud

8 As 133/2014- 51 - text 8 As 133/2014 - 51 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: Adolf Loos Apartment and Gallery, s. r. o., se sídlem U Starého hřbitova 40/6, Praha 1, zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Sokolská 1788/60, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo kultury, se sídlem Maltézské náměstí 471/1, Praha 1, proti rozhodnutí ministryně kultury ze dne 18. 12. 2012, čj. MK 77066/2012 OLP, a rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 5. 1997, čj. 2012/97, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2014, čj. 10 A 38/2013 – 79, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : I. 1. Spor mezi účastníky řízení se týkal památkové ochrany obrazu malíře Františka Kupky Tvar modré. Žalovaný rozhodnutím ze dne 7. 5. 1997, čj. 2012/97, prohlásil za kulturní památku „konvolut děl moderního umění“, jejichž seznam byl uveden v přílohách rozhodnutí. V příloze č. 1 nazvané „Seznam obrazů Františka Kupky“ byl pod položkou č. 10 uveden obraz: „Tvar modré, (1913-24), olej, plátno, 73 x 60 cm, NG VO 44 (O 2144)“. 2. Rozhodnutím ze dne 3. 9. 2012, čj. MK 56269/2012 OPP, žalovaný zamítl žádost žalobce o zrušení prohlášení předmětného obrazu za kulturní památku, podanou podle § 8 odst. 1 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů. 3. Ministryně kultury zamítla rozklad žalobce rozhodnutím ze dne 18. 12. 2012, čj. MK 77066/2012 OLP. II. 4. Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 5. 1997 a rozhodnutí ministryně kultury ze dne 18. 12. 2012 žalobou u Městského soudu v Praze, který rozsudkem ze dne 25. 6. 2014, čj. 10 A 38/2013 – 79, odmítl žalobu proti rozhodnutí ze dne 7. 5. 1997 pro opožděnost a zamítl žalobu proti rozhodnutí ze dne 18. 12. 2012 (rozsudek městského soudu, stejně jako všechna dále citovaná rozhodnutí správních soudů, je dostupný na www.nssoud.cz a soud na něj na tomto místě pro stručnost odkazuje). III. 5. Žalobce (stěžovatel) brojil proti rozsudku městského soudu kasační stížností z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. 6. Stěžovatel byl přesvědčen, že postupoval správně, pokud podal návrh na zrušení původního rozhodnutí ze dne 7. 5. 1997 podle § 8 zákona o státní památkové péči, nikoliv žádost o určení právního vztahu podle § 142 správního řádu. Ostatní typy návrhů mají před určovacím návrhem přednost (§ 142 odst. 2 správního řádu). Správní orgán měl nejprve vyřešit, zda předmětné rozhodnutí existuje, nebo zda je nicotné. Krom toho, námitky stěžovatele nesměřovaly pouze k nicotnosti. Jeho záměrem byl nejen přezkum právních účinků rozhodnutí ze dne 7. 5. 1997, ale i přezkum důvodů, které vedly k prohlášení předmětného obrazu za národní památku. Pokud by stěžovatel podal pouze žádost o určení právního vztahu, správní orgán by nemohl přezkoumat důvody vydání rozhodnutí ze dne 7. 5. 1997. 7. Stěžovatel považoval za nedostatečné, pokud se městský soud vypořádal s námitkou nicotnosti rozhodnutí ze dne 7. 5. 1997 stručně a nad rámec nezbytného odůvodnění. Soud se měl důkladněji zabývat formálními a materiálními náležitostmi rozhodnutí ze dne 7. 5. 1997, a to v kontextu namítané nicotnosti i dalších námitek týkajících se podmínek pro prohlášení věci za národní památku. 8. Dále stěžovatel namítl, že návrh na prohlášení obrazu za kulturní památku i rozhodnutí ze dne 7. 5. 1997 hovořily o jakémsi „konvolutu“ děl moderního umění. Takový pojem ovšem zákon nezná, rozhodnutí tedy obsahovalo výraz, který neměl v daném kontextu žádný obsah. Městský soud se pouze shodl s žalovaným na běžném významu tohoto pojmu, aniž by bylo zřejmé, jak k takovému etymologickému výkladu dospěl. Odkaz na Wikipedii není možné považovat za relevantní zdroj. 9. I pokud by stěžovatel připustil, že „konvolutem“ byl míněn soubor obrazů, městský soud neobjasnil, zda je konvolut národní památkou pouze jako soubor, nebo zda jednotlivá díla, jimiž je tvořen, nesou automaticky a samostatně také označení národní památka. Podle stěžovatele není posledně uvedená možnost správná. Samotný soubor je totiž sám o sobě autorským dílem ve smyslu § 2 odst. 5 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů. Rozhodnutí ze dne 7. 5. 1997 by mohlo svým výrokem nanejvýš označit za národní památku kombinaci výběru děl. V teoretické rovině by bylo možné uvažovat o národní památce, kterou by tvořilo jen uspořádání samostatných děl, jakožto tvůrčí výsledek činnosti Jindřicha Waldese a jeho tzv. Waldesovy sbírky, která splňuje znaky autorského díla. Samostatná díla však existují nezávisle na souboru. 10. Dále se stěžovatel domníval, že každý obraz může být nazván „Tvar modré“. Výrokem dotčená věc musí být identifikovatelná způsobem nevzbuzujícím pochybnosti a vylučujícím záměnu. Výraz „konvolut“ ve spojení s označením obrazu podle přílohy rozhodnutí vyvolává pochybnosti, v jejichž důsledku ani žalovaný nebyl schopen odpovědět na e-mailové dotazy stěžovatele týkající se statusu předmětného obrazu. Rozhodnutí ze dne 7. 5. 1997 je neurčité, neúčinné a není ani vykonatelné. Neurčitost předmětného rozhodnutí způsobuje jeho nicotnost. Pouhý odkaz na seznam v příloze rozhodnutí, kde je uveden text: „Tvar modré, (1913-24), olej, plátno, 73 x 60 cm“ není dostatečně přesným vymezením uměleckého díla, protože mohla být pořízena fotodokumentace. Rozhodnutí je zjevně vnitřně rozporné, protože nepřesně vymezuje předmět správního řízení. 11. V podání odeslaném soudu dne 7. 11. 2014 stěžovatel doplnil kasační stížnost o námitku protiústavnosti zákona o státní památkové péči, již spatřoval v zásahu do vlastnického práva majitele věci, která byla prohlášena za kulturní památku. 12. Stěžovatel nesouhlasil se závěry městského soudu na str. 9 a 10 napadeného rozsudku týkajícími se posouzení souladu zákona o státní památkové péči s ústavním pořádkem. Městský soud se s touto otázkou nevypořádal dostatečně, jeho závěry byly nepodložené a nesprávné. Za účelem jejich vyvrácení stěžovatel nastínil právní úpravu ochrany kulturních památek ve Spojeném království, Francii, Nizozemsku a Kanadě. Poukázal také na právo na volný pohyb zboží v rámci vnitřního trhu Evropské unie a nařízení č. 3911/92/EHS o vývozu kulturních statků, které podmiňuje vývoz udělením povolení. 13. Zásadní nedostatky zákona o státní památkové péči spočívaly podle stěžovatele v tom, že (1) zákon nedefinuje s přesností požadovanou v právním státě, co je kulturní památka, ale uvádí jen floskule zřetelně rezonující ideologií totalitního státu, (2) zákon nedefinuje postup, jak k určení kulturní památky dospět, a (3) omezení vlastníka věci prohlášené za kulturní památku není nijak účinně kompenzováno, protože „náhrada“ je vymezena pouze vágně. 14. V aktuálním znění zákona o státní památkové péči se oproti předchozí totalitní verzi změnily pouze technické detaily, lze jej proto označit za pozdně komunistický. Přežívá zde myšlenka privilegované třídy občanů, označovaných jako pracující, v jejichž prospěch stát vynakládá úsilí. Neprivilegováni jsou ovšem nepracující, tedy vlastníci věcí, které mají být prohlášeny za kulturní památku. O jejich zájmy se zákon nezajímá a nepřiznává jim žádnou možnost přezkumu omezení jejich vlastnického práva. Jedná se o jasný důkaz přežívající bolševické představy o státu, který má jakousi politicko-organizátorskou a kulturně výchovnou funkci. Představa, že by stát měl usilovat nejen o péči o kulturní památky a jejich zachování, ale dokonce i o jejich zpřístupňování, vede k čím dál hlubším zásahům do vlastnického práva. Celá myšlenka, na níž je zákon postaven, je protiústavní, protože je komunistická a vychází z předpokladu, že vše, co je ve státě, patří pracujícímu lidu. Nadměrná adorace tzv. kulturní hodnoty věci vede podle stěžovatele k ignorování základního principu – vlastnictví. 15. Zákon o státní památkové péči podmiňuje vystavení kulturní památky v zahraničí, její zapůjčení nebo vyvezení do zahraničí povolením žalovaného. Uvedená omezení vlastnického práva jsou kompenzována pouze formálně. Vlastník obrazu visícího v jeho soukromí nebude s největší pravděpodobností navrhované náhrady potřebovat. Bezplatná odborná pomoc, např. aby „odborník“ domaloval část poškozeného obrazu, je velmi směšnou nabídkou. 16. Stěžovatel považoval za formalistický argument městského soudu, podle kterého vlastnictví nesmí být v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Soud se nezabýval tím, co konkrétně mělo být v posuzované věci chráněným obecným zájmem. Hovořil pouze o ochraně kulturních památek, kterou ale nikdo neohrožuje. Navíc v pos