9 As 264/2014 — Nejvyšší správní soud

9 As 264/2014- 69 - text 9 As 264/2014 - 73 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a Mgr. Daniely Zemanové v právní věci žalobce: AGEKO, spol. s r.o., se sídlem Dušníky nad Vltavou 10, Vojkovice, zast. JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem Karlovo náměstí 28, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo zemědělství, se sídlem Těšnov 17/65, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 1. 2011, č. j. 35213/2010-17220, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Ing. M. N., zast. Mgr. Emanuelem Fuchsem, advokátem se sídlem Polská 1716/54, Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2014, č. j. 5 A 66/2011 – 55, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský (dále jen „Ústav“) rozhodnutím ze dne 17. 9. 2010, č. j. 3549-23/KÚ/2009, vyhověl žádosti osoby zúčastněné na řízení a evidoval ji v evidenci chmelnic jako producenta namísto dosavadního producenta – žalobce. Ten rozhodnutí napadl odvoláním, které však žalovaný zamítl rozhodnutím citovaným v záhlaví tohoto rozsudku a rozhodnutí Ústavu potvrdil. [2] Žalobce následně napadl rozhodnutí žalovaného u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), který jeho žalobu zamítl rozsudkem uvedeným v záhlaví. [3] Městský soud se poté, co shrnul, proč napadené rozhodnutí není nepřezkoumatelné, zabýval námitkou žalobce, že chmelnice je samostatnou stavbou a není součástí pozemku. V prvé řadě upozornil na definici v § 2 odst. 2 písm. b) zákona č. 97/1996 Sb., o ochraně chmele, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně chmele“), ze které musely správní orgány při rozhodování o žádosti o převod chmelnice vycházet. Podle uvedeného ustanovení se chmelnicí rozumí pozemek osázený chmelovými rostlinami a opatřený chmelovou konstrukcí. [4] V uvedeném řízení správní orgány zkoumaly, kterému z podnikatelů (tj. zda žalobci nebo osobě zúčastněné na řízení) svědčí právní titul k užívání chmelnice. Jelikož chmelová konstrukce je její součástí, otázku oprávněnosti užívání této konstrukce posuzovat nemohly. Takový postup byl dle názoru městského soudu zcela v souladu se zákonem i s právním názorem Nejvyššího správního soudu, uvedeným v rozsudku ze dne 19. 7. 2006, č. j. 7 As 26/2005 – 67, publ. pod č. 980/2006 Sb. NSS. [5] Při posuzování uvedené otázky správní orgány vycházely z nájemní smlouvy uzavřené mezi vlastníkem chmelnice a žalobcem, výpovědi tohoto nájmu a nájemní smlouvy uzavřené mezi vlastníkem a osobou zúčastněnou na řízení. Městský soud se ztotožnil se způsobem, jakým správní orgány listiny vyhodnotily, a vzal tedy za prokázané, že původní nájem mezi vlastníkem a žalobcem byl na základě výpovědi vlastníka skončen a právním titulem k užívání chmelnice disponovala osoba zúčastněná na řízení. [6] Městský soud se vypořádal i se souvisejícími námitkami žalobce. Nejprve vyvrátil jeho tvrzení, že opětovnému prodloužení nájmu (nájem byl na základě původní nájemní smlouvy na dobu určitou opakovaně mlčky prodlužován) mohla zabránit pouze žaloba na vyklizení pozemku. Poté se věnoval námitce zpochybňující doručení výpovědi nájmu. Uvedl, že správní spis sice neobsahuje doklad o doručení výpovědi, nicméně k této námitce nebylo podle § 82 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), možné přihlížet, neboť žalobce ji uplatnil až v odvolání. [7] Poté městský soud uvedl, že správní orgány se podrobně zabývaly otázkou, zda je osoba zúčastněná na řízení podnikatelem s chmelem. Jejich závěr o tom, že producentem chmele se žadatel stává okamžikem právní moci rozhodnutí o provedení registrace chmelnice, shledal logickým. Žalobce proti němu ostatně nevznesl jedinou konkrétní námitku. [8] Ani námitky žalobce, že dokazování mělo být doplněno o znalecký posudek z oboru písmoznalectví, kterým by byla posouzena pravost podpisu zmocněnce vlastníka chmelnice, a zmocněnec vlastníka měl být vyzván k předložení speciální plné moci k podpisu nájemní smlouvy uzavřené s osobou zúčastněnou na řízení, neshledal důvodnými. Plná moc založená ve spise byla dle názoru městského soudu pro uzavření uvedené nájemní smlouvy dostatečná a zmocněnec (právní zástupce vlastníka pozemku) učinil čestné prohlášení o tom, že podepsal výpověď určenou žalobci i nájemní smlouvu s osobou zúčastněnou na řízení. Další dokazování proto nebylo nutné. [9] Ze všech uvedených důvodů městský soud shledal žalobu nedůvodnou a zamítl ji. [10] Proti rozsudku městského soudu nyní žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojí kasační stížností. II. Obsah kasační stížnosti [11] Stěžovatel podřadil důvody kasační stížnosti pod § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Konkrétně polemizoval s názory na právní povahu chmelnice, namítl nesprávné posouzení právního titulu k jejímu užívání a zabýval se výkladem pojmu producent chmele, neboť osoba zúčastněná na řízení dle jeho názoru nesplňovala znaky tohoto pojmu. [12] Stěžovatel vycházel z toho, že chmelnice je konstrukcí, na níž roste chmel. Zákon o ochraně chmele podle něj nemůže stanovit, že chmelnice je součástí pozemku, protože určení toho, co lze považovat za věc v právním smyslu, je vyhrazeno pouze zákonu č. 40/1964 Sb., občanskému zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“). [13] Na tomto základě dovodil, že chmelnice (konstrukce k pěstování chmele) je samostatnou věcí. V prvé řadě proto, že podle své povahy nenáleží k pozemku a její oddělení nezpůsobí jeho znehodnocení (§ 120 odst. 1 občanského zákoníku a contrario). V druhé řadě se jedná o stavbu ve smyslu § 2 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“), která podle § 120 odst. 2 občanského zákoníku není součástí pozemku. Z těchto důvodů je vlastníkem chmelnice ten, kdo ji postavil, tedy stěžovatel. [14] Svou argumentaci k první kasační námitce stěžovatel uzavřel konstatováním, že definice chmelnice byla do zákona o ochraně chmele vložena až zákonem č. 322/2004 Sb., s účinností od 28. 5. 2004, chmelnice však jistě existovaly i dříve. Dále poukázal na chybný odkaz městského soudu na nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2001, sp. zn. II. ÚS 102/01, který spornou otázku neposuzoval. [15] Následně stěžovatel uvedl důvody, proč by osobě zúčastněné na řízení nesvědčil právní titul k užívání chmelnice, ani kdyby uvedený názor o právní povaze chmelnice nebyl správný. [16] Nejprve se zabýval neplatností výpovědi způsobenou neurčitostí. V textu kasační stížnosti citoval část jejího textu („dne 01. 10. 1999 a 30. 9. 2001 byla uzavřena nájemní smlouva mezi J. R. a Žalobcem ... S ohledem na Čl. III uvedené nájemní smlouvy smlouvu ruším a vypovídám ve smlouvě uvedených termínech.“) a upozornil, že není patrné, kterou nájemní smlouvu vlastník vypovídal. K této skutečnosti měly správní orgány přihlédnout i bez námitky, neboť dle § 3 správního řádu mají povinnost zjistit skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, a v rozsahu nezbytném pro soulad s požadavky uvedenými v § 2 téhož zákona. [17] Poté stěžovatel namítl, že výpověď z nájmu mu nikdy nebyla doručena, proto nevyvolává žádné právní účinky. Vzhledem k tomu, že městský soud tuto námitku považoval za opožděnou, viz bod [6], stěžovatel se zaměřil na vysvětlení, proč se na uvedenou situaci neaplikuje § 82 odst. 4 správního řádu. [18] Z § 36 odst. 1 téhož zákona vyplývá, že účastníci řízení smějí snášet důkazy, návrhy a stanoviska v každé fázi řízení. Jestliže Ústav nestanovil, do jaké doby mohou být tyto úkony činěny, stěžovatel mohl vznést námitku nedoručení výpovědi až v odvolání. Na podporu tohoto tvrzení poukázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2011, č. j. 8 As 40/2010 – 59, ze dne 28. 8. 2009, č. j. 4 Ads 114/2009 – 49, publ. pod č. 2665/2012 Sb. NSS, a ze dne 30. 9. 2011, č. j. 4 Ads 77/2011 – 74. [19] Dále podotkl, že rozhodnutí Ústavu pro něj bylo překvapivé a dodal, že koncentrační zásada by měla být aplikována spíše na osobu zúčastněnou na řízení, která byla ve správním řízení v pozici žadatele, než na něj. Opačný postup je v rozporu se základními principy správního řízení. [20] Další kasační námitkou stěžovatel zpochybňoval, že osoba zúčastněná na řízení je producentem chmele. Definici tohoto pojmu obsahuje zákon o ochraně chmele a z jeho jazykového výkladu vyplývá, že určujícím momentem je, zda určitá osoba fakticky produkuje chmel; povinnost registrace v příslušné evidenci vzniká až následně. Opačný výklad by dle stěžovatele vedl k popření smyslu a účelu zákona o ochraně chmele, kterým b