1 As 180/2016 — Nejvyšší správní soud

1 As 180/2016- 34 - text pokračování 1 As 180/2016 - 38 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: MUDr. O. B., zastoupený Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem se sídlem Na Střelnici 39, Olomouc, proti žalovanému: Ministerstvo obrany, se sídlem Tychonova 221/1, Praha 6, o žalobě proti rozhodnutí ministra obrany ze dne 10. 10. 2013, čj. 767-8/2013-1140, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2016, čj. 5 Ad 25/2013 - 32, t a k t o : I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2016, čj. 5 Ad 25/2013 - 32, s e z r u š u j e . II. Rozhodnutí ministra obrany ze dne 10. 10. 2013, čj. 767-8/2013-1140, a zde dne 15. 5. 2013, sp. zn. 90/2013, s e z r u š u j í a věc s e v r a c í žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o žalobě a o kasační stížnosti částku 20.342 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Ing. Petra Konečného, advokáta. IV. Žalovaný n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci a závěry městského soudu [1] Rozhodnutím ministra obrany ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 90/2013, byla žalobci podle § 21 odst. 1 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, odňata hodnost podplukovníka za úmyslné zvlášť závažné a opakované porušení služebních povinností stanovených v § 48 odst. 1 písm. a), b) a f) zákona o vojácích z povolání, čl. 35 písm. b), čl. 53 a čl. 86 Základního řádu ozbrojených sil České republiky (dále jen „základní řád). Protiprávního jednání se měl žalobce dopustit tím, že v období od 2. 9. 2011 do 14. 12. 2012 se jako službu konající lékař opakovaně z osobních důvodů vzdálil ze služby Pozemní pátrací a záchranné jednotky a Posádkové lékařské služby první pomoci, a dále, že svévolně pozměnil záznam kpt. MUDr. B. ze dne 17. 12. 2012 o kontrole pacienta J. F. doplněním nepravdivé informace o jeho ošetření dne 14. 12. 2012. Žalovaný rozhodnutím ze dne 10. 10. 2013, čj. 767-8/2013-1140, zamítl žalobcův rozklad a potvrdil rozhodnutí ministra obrany. [2] Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce včasnou žalobou, kterou městský soud napadeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou. Soud uvedl, že právní kvalifikace jednání žalobce z hlediska trestního zákoníku není pro danou věc rozhodná. Jeho trestní stíhání bylo zastaveno nikoli proto, že by se trestné činnosti nedopustil, ale proto, že o jeho skutku již rozhodl jiný orgán. Kritéria stanovená trestním zákoníkem pro výklad pojmu „služba“ uvedeného v § 390 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, není na místě aplikovat na § 21 odst. 1 zákona o vojácích z povolání. Nemohou obstát námitky žalobce, že pojmy „služba“ a „pracovní pohotovost“ jsou ve Směrnici pro službu pozemní pátrací a záchranné jednotky a pro posádkovou lékařskou službu první pomoci ze dne 1. 3. 2010, čj. 10/31/29/2011 (dále jen „směrnice“), kterou schválil sám žalobce, použity nejednoznačně. Ve věci je podstatné, že žalobce porušil postup stanovený směrnicí, jednalo se o porušení služebních povinností stanovených v § 48 odst. 1 písm. a), b) a f) zákona o vojácích z povolání a v čl. 35 písm. b), čl. 53 a čl. 86 základního řádu, a že toto porušení lze posoudit jako úmyslné a zvlášť závažné. Lékař zařazený do služby je povinen zdržovat se ve Spádovém vojenském zdravotnickém zařízení Praha, na pracovišti Praha - Kbely, v budově č. 13 (dále jen „budova č. 13“), popřípadě informovat dozorčího pracovníka o opuštění této budovy. Jiné důvody pro opuštění budovy č. 13 než ty, které jsou uvedeny ve směrnici, nejsou přípustné. S povinnostmi byl žalobce nepochybně obeznámen, neboť směrnici sám schválil. Doba zařazení do Pozemní a pátrací záchranné jednotky spadala do základní týdenní doby služby a směrnice nepřipouštěla opuštění budovy č. 13 z jiných než vyjmenovaných důvodů. Mezi tyto důvody rozhodně nelze zařadit obstarávání osobních nákupů službu konajícím lékařem. Kolizi doby, kdy měl být ve službě a zároveň byl jiným rozkazem velen i na služební cestu, měl žalobce oznámit a řešit se svým nadřízeným. Žalobní námitka, že se žalovaný nezabýval charakterem služby a nevypořádal se všemi námitkami, nebyla důvodná. Žalobce nijak nezpochybňoval, že se v daných dnech a z daných důvodů vzdálil, přičemž jeho jednání je doloženo i obsahem spisového materiálu opatřeným Vojenskou policií. Soud souhlasil s žalovaným, že se jednalo o úmyslné a zvlášť závažné porušení služebních povinností, neboť žalobce věděl, že se do služby určuje pouze jeden lékař, a přesto se ve 26 případech vzdálil. [3] K dalšímu protiprávnímu jednání žalobce spočívajícího v pozměnění záznamu kpt. MUDr. B. ze dne 17. 12. 2012 městský soud konstatoval, že žalobce sám při výpovědi ze dne 21. 2. 2013 uvedl, že provedl dotisk ambulantní knihy, do které dopsal větu, že pacient byl odvezen vozidlem rychlé záchranné služby, a původní zápis nechal skartovat. Rovněž sdělil, že ambulantní kniha je zdravotnickou dokumentací a odpovědnost za zápis nese lékař. Soud k tomu konstatoval, že žalobci nebylo ve správním řízení kladeno za vinu, že by zfalšoval záznam, nýbrž to, že v rozporu se zákonem skartoval starý záznam a nahradil jej novým. [4] Žalobci je dále kladeno za vinu, že dne 14. 12. 2012 opustil stanoviště výkonu služby. Není pravdou, že by jeho nepřítomnost způsobila Vojenská policie, která jej vyzvala k podání vysvětlení. Žalobce opustil službu sám, přičemž byl hlídkou Oddělení dopravní a pořádkové policie přistižen, když překládal svůj soukromý nákup pořízený v OC Globus do zaparkovaného služebního sanitního vozidla. Hlídka následně přivolala Vojenskou policii a ta jej vyzvala k podání vysvětlení na pracovišti Vojenské policie Kbely. Je mu tedy kladeno za vinu, že se vzdálil ze služby za účelem nákupu potravin. [5] Soud je shodně s žalovaným toho názoru, že jsou dány podmínky pro posouzení jednání žalobce jako dílčích útoků pokračující protiprávní činnosti ve smyslu § 116 trestního zákoníku. Odnětí hodnosti není zařazeno mezi kázeňské tresty, jeho negativní následek však vyplývá z právní odpovědnosti vojáka z povolání za jeho protiprávní jednání. Pokračování v trestné činnosti je považováno de iure za jediný skutek a jediný trestný čin. Lhůta stanovená v § 148 zákona o vojácích z povolání (6 měsíců subjektivní a 1 rok objektivní) začala běžet od posledního dílčího útoku, tj. dne 14. 12. 2012. Správní orgán vydal prvostupňové rozhodnutí dne 15. 5. 2013, doručené žalobci dne 17. 5. 2013. Bylo tedy vydáno před uplynutím subjektivní i objektivní prekluzivní lhůty. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [6] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včasnou kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). V ní namítl, že závěry městského soudu považuje za nesprávné, nezákonné, nesrozumitelné a nepřezkoumatelné. Trvá na tom, že u něj nebyly splněny podmínky pro odnětí vojenské hodnosti dle § 21 odst. 1 zákona o vojácích z povolání. Správní orgán vydal rozhodnutí prvního stupně bez předchozího řízení, přičemž vycházel téměř výlučně ze spisového materiálu Vojenské policie, aniž by však vyčkal na výsledek trestního řízení vedeného proti jeho osobě. Odnětí vojenské hodnosti je závažným postihem a zásahem do práv stěžovatele, srovnatelným s trestem ztráty vojenské hodnosti dle trestního zákoníku. Proto mají být na zjišťování skutkového stavu věci a na přezkoumání všech okolností případu kladeny zvýšené nároky. Nebyla uvážena otázka přiměřenosti postihu. Předpokladem pro odnětí hodnosti dle § 21 odst. 1 zákona o vojácích z povolání je úmyslné zvlášť závažné porušení služebních povinností ze strany vojáka. Musí se tedy jednat o natolik závažná a úmyslná porušení povinností, u kterých evidentně nebude postačovat jiný postup či postih podle zákona. V případě stěžovatele nebyly naplněny podmínky § 21 odst. 1 zákona o vojácích z povolání a rozhodnutí služebního orgánu, vydané dokonce bez předchozího řízení, i rozhodnutí soudu spočívají na nesprávném právním posouzení. [7] Je pravdou, že směrnici stěžovatel schválil osobně. V ní je však uvedeno, že služba je vykonávána v režimu pohotovosti na pracovišti. Jednalo se tedy o režim pohotovosti, nikoli o zařazení do výkonu služby. Pojem služba je ve směrnici používán poměrně obecně, v podstatě jako běžná služba lékařů. Pokud stěžovatel s pojmem služba pracoval nepřesně a nesprávně, pak tím rozhodně nemyslel službu vojenskou. Pojmy služba a pracovní pohotovost byly použity nejednoznačně a v podstatě jako protimluv ve směrnici. Tato nejednoznačnost je i v rozhodnutích ministra obrany. Služba však byla nastavena a vykonávána fakticky jako pohotovost na pracovišti. Soud však pouze převzal tvrzení správního org