10 As 216/2015 — Nejvyšší správní soud

10 As 216/2015- 34 - text 10 As 216/2015 - 39 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové a soudců Pavla Molka a Zdeňka Kühna v právní věci žalobkyně: SEVAPHARMA, a. s., se sídlem Průmyslová 1472/11, Praha 10, zast. JUDr. Tomášem Leuchterem, advokátem se sídlem Mikulandská 122/4, Praha 1, proti žalované: Technologická agentura České republiky, se sídlem Evropská 1692/37, Praha 6, zast. Mgr. Karlem Masopustem, advokátem se sídlem Radlická 3185/1c, Praha 5, proti rozhodnutím žalované ze dne 16. 11. 2011, čj. TACR/2210/2011 a ze dne 5. 1. 2012, čj. TACR/2533/2011, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2015, čj. 9 A 22/2012 - 71, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2015, čj. 9 A 22/2012 - 71, se zrušuje. II. Žaloba se odmítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. IV. Žalobkyni se vrací zaplacený soudní poplatek za žalobu ve výši 3 000 Kč. Tato částka jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce JUDr. Tomáše Leuchtera, advokáta. Odůvodnění: I. Veřejná soutěž [1] Dne 29. 6. 2011 žalovaná (dále „stěžovatelka“) vyhlásila dvoustupňovou veřejnou soutěž podle zákona č. 130/2002 Sb., o podpoře výzkumu, experimentálního vývoje a inovací z veřejných prostředků a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „zákon o podpoře výzkumu“). [2] Žalobkyně se do veřejné soutěže přihlásila s projektem „Centrum výzkumu nové generace humánních vakcín“. Písemností nazvanou „Rozhodnutí o postupu do druhého stupně veřejné soutěže“ ze dne 16. 11. 2011, čj. TACR/2210/2011, jí stěžovatelka sdělila, že tento projekt nepostoupil do druhého stupně veřejné soutěže. Uvedla, že každý projekt byl hodnocen dvěma českými a dvěma zahraničními nezávislými oponenty a nezávislým poradním orgánem. Na základě tohoto hodnocení stěžovatelka rozhodla, že projekt žalobkyně nepostupuje do druhého stupně soutěže. Stěžovatelka v písemnosti dále uvedla, že oponentní posudky a závěrečná zpráva z jednání Rady programu k projektu jsou žalobkyni k dispozici na základě žádosti. Závěrem stěžovatelka konstatovala, že proti rozhodnutí poskytovatele není možné se odvolat, uchazeč může podat stížnost na postup při hodnocení návrhu ke kontrolní radě stěžovatelky. [3] Dne 1. 12. 2011 žalobkyně podala stížnost ke kontrolní radě stěžovatelky. Namítla, že třetím osobám (oponentům) byly poskytnuty informace o vyloučených oponentech, kteří potenciálně mohli hodnotit její projekt. Na úvodním semináři přitom bylo sděleno, že tato informace je určena výhradně stěžovatelce a nebude dále poskytnuta. Velký bodový rozptyl hodnocení jejího projektu (64 ze 100 bodů až 89 ze 100 bodů) byl bezpochyby způsoben i uvedeným špatným postupem. Písemností nazvanou „Rozhodnutí o zamítnutí stížnosti“ ze dne 5. 1. 2012, čj. TACR/2533/2011, bylo žalobkyni sděleno, že se kontrolní rada rozhodla stížnost zamítnout. Důvody zamítnutí stížnosti uvedeny nebyly. V písemnosti bylo také konstatováno, že proti tomuto rozhodnutí není odvolání. II. Řízení před městským soudem [4] Žalobkyně podala žalobu podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), v níž za napadené rozhodnutí označila „Rozhodnutí o zamítnutí stížnosti“ ze dne 5. 1. 2012. [5] Žalobkyně namítla, že se stěžovatelka zavázala, že nebude zveřejňovat údaje důvěrného charakteru, což jsou i jména oponentů navržených uchazeči k vyloučení. Tento svůj závazek stěžovatelka porušila, čímž byly porušeny základní zásady činnosti správních orgánů, konkrétně § 4 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Dále žalobkyně vytkla stěžovatelce porušení § 7 odst. 1 správního řádu, neboť některé závěrečné zprávy neobsahovaly předem stanovené náležitosti, a tudíž došlo k porušení zásady rovnosti mezi účastníky. Taktéž bylo zasaženo do procesních práv žalobkyně tím, že expert 1 uvedl v posudku lživé informace o údajném podílu spoluřešitele projektu na zneužívání grantových prostředků. Závěrem žaloby navrhla, aby bylo zrušeno rozhodnutí o zamítnutí její stížnosti a rozhodnutí o tom, že žalobkyně nepostupuje do druhého stupně veřejné soutěže, a aby se věc vrátila stěžovatelce k dalšímu řízení. [6] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 6. 2015 zrušil rozhodnutí stěžovatelky o zamítnutí stížnosti ze dne 5. 1. 2012, čj. TACR/2533/2011, i rozhodnutí o nepostoupení žalobkyně do druhého stupně veřejné soutěže ze dne 16. 11. 2011, čj. TACR/2210/2011, a věc vrátil stěžovatelce k dalšímu řízení. Posouzení zákonnosti rozhodnutí závisí podle názoru městského soudu na tom, jak se stěžovatelka vypořádala se stížností žalobkyně a zda tak učinila v souladu s předpisy upravujícími pravidla veřejné soutěže. Z jejího rozhodnutí však není vůbec patrné, jak se vypořádala s námitkou neoprávněného poskytnutí informací oponentům o návrzích žalobkyně na vyloučení konkrétních oponentů. Stejně tak není zřejmé, jak se vypořádala s námitkou rozdílů v bodovém hodnocení projektu žalobkyně. Napadené rozhodnutí je koncipováno jako přípis, obsahující toliko obecné konstatování o nedůvodnosti stížnosti. Stěžovatelka nemůže rezignovat na náležité vypořádání stížnosti jen proto, že nejde o standardní správní řízení a že se na něj na základě § 21 odst. 10 zákona o podpoře výzkumu nevztahuje správní řád. Základní zásady činnosti správních orgánů uvedené v § 2 až § 8 správního řádu se podle § 177 odst. 1 správního řádu aplikují i v případech, v nichž zvláštní zákon vyloučí aplikaci správního řádu, ale sám úpravu odpovídající těmto zásadám neobsahuje. Mezi tyto zásady patří obligatornost odůvodnění rozhodnutí vydaného v oblasti státní správy. Nezbytnost odůvodnění úspěšnosti či neúspěšnosti uchazeče ve veřejné soutěži vyplývá z § 21 odst. 7 zákona o podpoře výzkumu a je zřejmé, že toto ustanovení je aplikovatelné i ve stádiu rozhodování o stížnosti na postup ve veřejné soutěži. Napadené rozhodnutí vykazuje naprostý nedostatek odůvodnění, jakým způsobem se stěžovatel vypořádal s námitkami obsaženými ve stížnosti. Shodnou vadou trpí rovněž rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, neboť není zřejmé, jaké skutečnosti měly vliv na vyřazení žalobkyně z druhého kola veřejné soutěže a ani jaké konkrétní bodové hodnocení vůbec získala. Z uvedených důvodů městský soud zrušil rozhodnutí o stížnosti pro nepřezkoumatelnost a na základě § 78 odst. 3 s. ř. s. též rozhodnutí o nepostoupení žalobkyně do druhého stupně veřejné soutěže. III. Kasační stížnost [7] Rozsudek městského soudu napadla stěžovatelka kasační stížností, odkazující na kasační důvody uvedené v § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Navrhla jeho zrušení a vrácení věci městskému soudu k dalšímu řízení. Zároveň navrhla, aby jí byly přiznány náklady řízení. [8] První námitkou zpochybňuje závěr městského soudu o obligatornosti odůvodnění jí vydaných rozhodnutí. Rozhodnutí o výsledku veřejné soutěže podle § 21 zákona o podpoře výzkumu je explicitně vyjmuto z aplikace správního řádu. Povinnost odůvodnění je stanovena v § 68 správního řádu, není uvedena mezi základními zásadami v § 2 až § 8 správního řádu. Městský soud nekonkretizoval, z kterého ustanovení povinnost odůvodnění dovozuje, čímž sám vydal nepřezkoumatelné rozhodnutí. Podle stěžovatelky městský soud navíc překročil rámec žalobního návrhu, neboť v žalobě nebylo porušení povinnosti odůvodnění namítáno. [9] V případě vypořádání stížnosti se ani nejedná o rozhodnutí. Podle § 36a odst. 8 zákona o podpoře výzkumu projednává stížnosti kontrolní rada stěžovatelky a její stanoviska jsou pro předsednictvo stěžovatelky závazná. Samotné označení způsobu vypořádání stížností jako rozhodnutí neznamená, že se jedná o správní rozhodnutí. Klasické opravné prostředky ve veřejných soutěžích ve výzkumu nemohou reálně fungovat. [10] Stěžovatelka dále upozornila, že jiní poskytovatelé podpory na výzkum a vývoj, například Ministerstvo průmyslu a obchodu či Grantová agentura České republiky, pouze vyhlásí dle zákona o podpoře výzkumu výsledky a v dalším kroku již uzavírají smlouvy. Stěžovatelka tedy naplňuje zmiňované základní zásady v daleko nejvyšší míře. Na dotaci není právní nárok, jak plyne z § 14 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla). Neexistuje proto ani nárok na kladné rozhodnutí o postupu do druhého stupně veřejné soutěže a jeho odůvodnění. Pokud by zákonodárce zamýšlel uložit poskytovateli podpory povinnost odůvodňovat každé rozhodnutí, jistě by tak učinil výslovným zakotvením této povinnosti do zákona pro všechna, a nikoliv výslovně jen pro některá rozhodnutí, případně by nevyloučil aplikaci správního řádu. [11] Zákon o podpoře výzkumu nepočítá s rozhodnutím o výsledku veřejné soutěže jako se samostatným dokumentem. Vyhlášení výsledků probíhá formou seznamu uvedeného na internetu, ze kterého jsou patrné pořadí projektů určených k podp