10 As 61/2015 — Nejvyšší správní soud

10 As 61/2015- 69 - text 10 As 61/2015 - 73 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové a soudců Pavla Molka a Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: Bc. R. K., zast. JUDr. Josefem Kopřivou, advokátem se sídlem Vodičkova 709/33, Praha 1, proti žalovanému: Policejní prezident, se sídlem Strojnická 935/27, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 5. 2013, čj. PPR7824-6/ČJ-2013-990131, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 2. 2015, čj. 78 Ad 52/2013 - 26, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 2. 2015, čj. 78 Ad 52/2013 - 26, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Relevantní skutkové okolnosti vyplývající ze správního spisu [1] Žalobce byl rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 9. 5. 2012, čj. 1 T 199/2011196, odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu šestnácti měsíců za přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, který spočíval v tom, že dne 26. 6. 2011 bezdůvodně napadl M. K., bývalého manžela své přítelkyně, čelem jej udeřil do nosu, čímž mu způsobil zlomeninu nosních kůstek. Žalobcovo odvolání bylo zamítnuto usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 11. 2012, čj. 5 To 290/2012-225. [2] Po právní moci jeho odsouzení bylo dne 28. 12. 2012 žalobci, coby nadpraporčíkovi zařazenému jako vrchní inspektor Dopravního inspektorátu Karviná, oznámeno zahájení řízení o propuštění ze služebního poměru z důvodu pravomocného odsouzení pro trestný čin spáchaný úmyslně podle § 42 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen „zákon o služebním poměru“). Usnesením Okresního soudu v Karviné ze dne 9. 1. 2013, čj. 1 T 199/2011-240, bylo rozhodnuto, že je žalobce účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013, podle článku IV odst. 1 písm. b) rozhodnutí o amnestii se mu promíjí trest odnětí svobody a podle čl. IV odst. 3 rozhodnutí o amnestii se na něho hledí, jako by nebyl odsouzen. Žalobce proto navrhl, aby bylo řízení o jeho propuštění ze služebního poměru zastaveno podle § 179 zákona o služebním poměru. Rozhodnutím ředitele Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje ve věcech služebního poměru ze dne 4. 2. 2013, čj. RŘMSK-KA-1/2013 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), byl žalobce propuštěn ze služebního poměru podle § 42 odst. 1 písm. a) zákona o služebním poměru. V rozhodnutí bylo zdůrazněno, že amnestie prezidenta republika je pouze rehabilitací uložené sankce, nezpůsobuje však zrušení samotného odsuzujícího rozsudku. [3] Rozhodnutím ze dne 31. 5. 2013, čj. PPR-7824-6/ČJ-2013-990131, zamítl žalovaný (dále jen „stěžovatel“) žalobcovo odvolání. Stěžovatel vyšel z § 14 odst. 3 zákona o služebním poměru, z kterého dovodil, že bezúhonnost má trvat po celou dobu trvání služebního poměru a při jejím posuzování nelze přihlížet k rozhodnutí prezidenta republiky, v jehož důsledku se na občana hledí, jako by odsouzen nebyl. II. Řízení před krajským soudem [4] Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce ke Krajskému soudu v Ostravě žalobu podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Krajský soud rozsudkem ze dne 17. 2. 2015 žalobě vyhověl a stěžovatelovo rozhodnutí zrušil. Podle krajského soudu nebylo důsledkem amnestie v případě vybraných podmíněně odložených trestů odnětí svobody pouze prominutí dosud nevykonaných trestů v čl. IV odst. 1 a 2, nýbrž i prominutí následků odsouzení v čl. IV odst. 3. Rehabilitační rozhodnutí prezidenta republiky má na odstranění právních důsledků odsouzení stejný vliv jako zahlazení odsouzení na základě rozhodnutí soudu. Hledí-li se na odsouzeného, jako by nebyl odsouzen, vzniká právní fikce neodsouzení, a to jak v oblasti práva trestního, tak v jiných právních odvětvích. Došloli v průběhu řízení o propuštění žalobce ze služebního poměru k prominutí jemu uloženého trestu za úmyslný trestný čin a současně k založení fikce neodsouzení, odpadl důvod pro propuštění ze služebního poměru dle § 42 odst. 1 písm. a) zákona o služebním poměru. [5] Krajský soud odmítl možnost použití § 14 zákona o služebním poměru na danou situaci, neboť jeho § 42, který vyjmenovává důvody pro propuštění ze služebního poměru, pojem bezúhonnost či její ztráta neužívá. Výčet důvodů pro propuštění policisty ze služebního poměru je taxativní a kogentní povaha celého zákona nepřipouští, aby byly zákonné důvody pro propuštění výkladem rozšiřovány. Pokud by zákonodárce považoval za nezbytné eliminovat důsledky amnestijního rozhodnutí pro účely propuštění ze služebního poměru dle § 42 služebního zákona, nic mu nebránilo v § 42 na přiměřené či obdobné použití § 14 odst. 3 téhož zákona odkázat. [6] Závěrem se krajský soud ztotožnil se stěžovatelovým názorem, že policista, který úmyslně porušuje zákon, nemůže požívat důvěry veřejnosti a že trvání služebního poměru takového policisty je v rozporu se zájmy policie i celé společnosti. Nebylo ovšem namístě zastavit řízení podle § 179 zákona o služebním poměru, jak požadoval žalobce, nýbrž rozhodnout podle § 42 odst. 1 písm. d) služebního zákona, v němž je výslovně vyjádřen úmysl zákonodárce netolerovat, aby ve služebním poměru k Policii ČR byly osoby, které se dopustily jednání, které je způsobilé ohrozit její dobrou pověst. III. Kasační stížnost a vyjádření žalobce [7] Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel kasační stížností pro nesprávné posouzení právní otázky dle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. [8] Stěžovatel trvá na tom, že podmínku bezúhonnosti musí splňovat nejen občan, který má být v souladu s § 13 zákona o služebním poměru přijat do služebního poměru, ale tím spíše příslušník Policie ČR, a to po celou dobu trvání služebního poměru. Záměrem zákonodárce podle něj bylo, aby důvody, které způsobují absenci bezúhonnosti podle § 14, byly totožné s důvody, které zákon o služebním poměru v § 42 odst. 1 stanoví pro propuštění příslušníka ze služebního poměru. V § 14 zákona o služebním poměru zákonodárce vyjádřil svoji vůli nepřijmout do služebního poměru občana, který byl pravomocně odsouzen pro úmyslný trestný čin, byť by jeho odsouzení bylo zahlazeno nebo amnestováno rozhodnutím prezidenta republiky. Ani u příslušníka bezpečnostního sboru nelze takové jednání tolerovat a ponechat jej ve služebním poměru jenom proto, že se na něho v důsledku amnestie hledí, jako by odsouzen nebyl. Smyslu a účelu zákona tedy odpovídá výklad, podle něhož příslušník, který spáchal úmyslný trestný čin, musí být propuštěn, pokud ztratil zákonem upravenou a vyžadovanou bezúhonnost. Jedinou podmínkou propuštění policisty ze služebního poměru podle § 42 odst. 1 písm. a) zákona o služebním poměru je navíc pravomocné odsouzení za trestný čin spáchaný úmyslně, což bylo u žalobce nepochybně splněno. Jelikož amnestie nezpůsobuje zrušení odsuzujícího rozsudku, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání přečinu ublížení na zdraví, byl jím služební funkcionář vázán, a tudíž byl povinen žalobce propustit. Složením služebního slibu policista slibuje, že si bezúhonnost zachová po celou dobu trvání služebního poměru. Stěžovatel odkazuje také na pozdější právní úpravu obsaženou v § 34 odst. 1 zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě, podle které musí předpoklady uvedené v § 25 odst. 1 téhož zákona, tedy i bezúhonnost, státní zaměstnanec splňovat po celou dobu výkonu služby. [9] K tvrzení krajského soudu, že mohl být žalobce propuštěn podle § 42 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru, stěžovatel připomíná, že soud pominul existenci krátké propadné lhůty pro vydání rozhodnutí o propuštění upravené v § 42 odst. 4 zákona o služebním poměru, která v době, kdy na žalobce dopadly účinky amnestie prezidenta republiky, již uplynula. Navrhl proto, aby byl rozsudek krajského soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. [10] Kromě toho požádal o odkladný účinek kasační stížnosti, který jí byl přiznán usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2015, čj. 10 As 61/2015 - 63. [11] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti vytýká stěžovateli, že si nechce přiznat své pochybení a místo racionálních argumentů utíká k emotivním argumentům a propagandistickým vyhlášením o tom, že mají policisté pečovat o svou bezúhonnost a vyvarovat se protiprávního jednání. IV. Posouzení důvodnosti kasační stížnosti [12] Kasační stížnost je podle § 102 a násl. s. ř. s. přípustná. Na základě § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud při přezkumu rozhodnutí krajských soudů vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti, ledaže by bylo řízení před soudem zmatečné, bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, anebo je-li rozhodnutí správního orgánu nicotné. K výše uvedeným vadám Nejvyšší správní soud přihlíží z úřední povinnosti. Soud přezkoumal napadený rozsudek, přihlédl k n