2 As 97/2016 — Nejvyšší správní soud

2 As 97/2016- 27 - text 2 As 97/2016 - 29 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: M. F., zastoupeného Mgr. Petrem Dětkou, advokátem, se sídlem Šítkova 233/1, Praha 1, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 11, Praha 5, za účasti osob zúčastněných na řízení: 1) Obec Čečelice, se sídlem Všetatská 41, Čečelice, zastoupené Mgr. Sandrou Podskalskou, advokátkou, se sídlem Údolní 33, Brno, 2) Lesy České republiky, s. p., se sídlem Přemyslova 1106, Hradec Králové, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 5. 2013, č. j. 075493/2013/KUSK, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2016, č. j. 47 A 29/2013 – 68, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á . IV. Osoby zúčastněné na řízení n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci [1] Žalobce je vlastníkem několika dřevěných chatek, dřevěného pódia, hřiště na volejbal a parkoviště v areálu bývalé pískovny poblíž obce Čečelice ve Středočeském kraji. V záhlaví označeným rozhodnutím žalovaného (dále jen „napadené rozhodnutí“) bylo zčásti změněno a ve zbytku potvrzeno rozhodnutí Úřadu městyse Všetaty, odbor výstavby a územního plánování (dále jen „stavební úřad“), ze dne 11. 2. 2013, č. j. Výst./401b/2011, kterým stavební úřad nařídil žalobci odstranění sedmi dřevěných chatek, dřevěného pódia, dvou buněk s přístřeškem, jedné buňky a jedné buňky sociálního zařízení, hřiště na volejbal a parkoviště na parcelách č. 1234, 1243, 1244 v katastrálním území Čečelice a na parcele č. 610 v katastrálním území Dřísy (dále jen „odstraňované stavby“). Napadeným rozhodnutím bylo z rozhodnutí stavebního úřadu o odstranění stavby vyňato hřiště na volejbal a parkoviště, neboť tyto nemají charakter stavby ani terénní úpravy. [2] Žalobce podal proti napadenému rozhodnutí žalobu, kterou Krajský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem (dále jen „krajský soud“ a „napadený rozsudek“) zamítl. Napadené rozhodnutí neshledal nepřezkoumatelným, neboť změna výroku se promítá i do odůvodnění, přičemž žalovaný uvedl, o které skutečnosti a úvahy se při posouzení opřel. Žalovaný konstatoval, že odstraňované stavby obsahují obytné a pobytové místnosti, hygienická zařízení a svými rozměry přesahují 25 m², nespadají tedy pod výjimku dle § 103 odst. 1 písm. e) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů. Žalovaný se tudíž dle názoru krajského soudu již dále nemusel zabývat tím, jaký typ rozhodnutí jednotlivé objekty vyžadovaly. Krajský soud shledal, že žalovaný na posuzovanou věc nesprávně aplikoval § 103 odst. 1 písm. e) bod 1 stavebního zákona ve znění účinném od 1. 1. 2013, neboť rozhodné bylo znění účinné do 31. 12. 2012. Nicméně uzavřel, že aplikace nesprávného předpisu nemohla mít na zákonnost napadeného rozhodnutí žádný vliv, neboť se dané úpravy shodují v pro posuzovanou věc podstatných znacích. [3] Ohledně otázky, zda měl stavební úřad poučit žalobce o možnosti podat žádost o dodatečné povolení stavby, vycházel krajský soud z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 10. 2010, č. j. 1 As 51/2010 – 214, publ. pod č. 2235/2011 Sb. NSS (všechna zde uvedená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz). Poučovací povinnost dle § 4 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, nezahrnuje poskytování komplexního návodu, ale jen pomoc k tomu, aby účastník mohl dát zákonem stanoveným způsobem najevo, co hodlá v řízení dělat. Stavební úřad neměl povinnost poučit žalobce o možnosti podat žádost o dodatečné povolení stavby, pokud by ale žalobce učinil pouze náznak vůle podání takové žádosti, měl povinnost ho poučit o jejích náležitostech. Na těchto závěrech dle krajského soudu ničeho nezměnila novela stavebního zákona, která s účinností od 1. 1. 2013 do druhé věty § 129 odst. 2 stavebního zákona vložila povinnost stavebních úřadů v oznámení o zahájení řízení o odstranění stavby poučit účastníka o možnosti podat žádost o dodatečné povolení stavby. Z obsahu správního spisu nelze dovodit, že žalobce během řízení před správními orgány učinil projev vůle směřující k zahájení řízení o dodatečném povolení stavby, ani to, že by nebyl schopen hájit svá práva. Stavebnímu úřadu tedy povinnost žalobce poučit o možnosti podat žádost o dodatečné povolení stavby nevznikla. [4] Námitkou týkající se porušení zásady materiální pravdy se krajský soud zabýval pouze obecně, neboť žalobce neuvedl, v čem konkrétně spatřuje nedostatky ve zjišťování skutkového stavu. Z rozhodnutí stavebního úřadu je patrné, jaké skutečnosti vzal za zjištěné, z jakých podkladů při jejich zjišťování vycházel a k jakému skutkovému stavu dospěl. Zjištěný skutkový stav postačuje k závěru, že předmětné stavby byly zřízeny bez stavebního povolení či ohlášení a že byla naplněna skutková podstata § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona. Žalovaný se řádně vypořádal se všemi odvolacími námitkami a odstranil dílčí pochybení stavebního úřadu. II. Kasační stížnost a vyjádření osoby zúčastněné na řízení 1) [5] Proti napadenému rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem [§ 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)] a z důvodu vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech [§ 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.]. [6] Stěžovatel tvrdil, že nebyl stavebním úřadem řádně poučen o možnosti podat žádost o dodatečné povolení stavby. Z vyjádření stěžovatele během správního řízení byla zcela zjevná vůle odstraňované stavby zachovat, pouze z důvodu neznalosti právních předpisů zvolil nesprávný procesní postup. Pro stavební úřad muselo být na první pohled zřejmé, že svou vůli projevuje zjevně nesprávným způsobem, proto měl povinnost stěžovatele poučit a pomoci mu tuto zjevnou nesprávnost odstranit (viz nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 188/04). Poučovací povinnost stavebního úřadu vyplývá z § 3 odst. 2 správního řádu a z již zmiňovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 51/2010 – 214, který však krajský soud desinterpretoval. Dále stěžovatel namítal, že závěr napadeného rozsudku nemá vzhledem k jeho jednotlivým vyjádřením ve správním řízení oporu ve spise, což dle stěžovatele zakládá kasační důvod dle § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. [7] Krajský soud se dle stěžovatele rovněž nevypořádal s námitkou, že v řízení o odstranění stavby byla porušena zásada materiální pravdy dle § 3 správního řádu. Stěžovatel v řízení před stavebním úřadem namítal, že některé odstraňované stavby slouží jako skladovací prostory a nikoli k pobytu osob, přesto však byly všechny stavby paušálně posouzeny jako stavby pobytové či stavby obsahující hygienická zařízení. Tím došlo k jejich nesprávnému zařazení mezi stavby vyžadující stavební povolení nebo ohlášení. [8] Osoba zúčastněná na řízení 1) ve svém vyjádření ke kasační stížnosti předně nesouhlasila se stěžovatelovým výkladem rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 51/2010 – 214, přičemž uvedla, že vyjádření vůle požádat o dodatečné povolení stavby je diametrálně odlišné od vyjádření vůle stavbu zachovat. Nadto upozornila, že stěžovatel tento rozsudek účelově nesprávně citoval. Stěžovatel během řízení před stavebním úřadem ani v odvolacím řízení neučinil náznak žádosti o dodatečné povolení stavby, pouze neustále tvrdil, že odstraňované stavby stavební povolení ani souhlas nevyžadují. Dále uvedla, že výroky stěžovatele o potřebě objektů pro rekultivaci dobývacího prostoru, byly účelové a v rozporu s tvrzením stěžovatele během místního šetření, že stavby měly být používány k rekreačním účelům. Dle osoby zúčastněné na řízení 1) nedopadá na nyní posuzovanou věc stěžovatelem citovaný nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 188/04, neboť v něm byla řešena otázka zjevných nesprávností a nepoučení o jejich odstranění. Námitku, že se krajský soud nevypořádal s žalobní výtkou týkající se porušení zásady materiální pravdy, považovala za zcela neodůvodněnou a odkázala na argumentaci obsaženou v napadeném rozsudku. [9] Žalovaný ani osoba zúčastněná na řízení 2) se ke kasační stížnosti nevyjádřili. III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem [10] Nejvyšší správní soud se kasační stížností zabýval nejprve z hlediska splnění formálních náležitostí. Konstatoval, že stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, neboť byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel