3 As 103/2016 — Nejvyšší správní soud

3 As 103/2016- 33 - text pokračování 3 As 103/2016 - 36 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Jana Vyklického a JUDr. Jaroslava Vlašína, v právní věci žalobců a) J. D., b) J. D., c) F. D., d) T. D., všichni zastoupeni JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem Praha 8, Sokolovská 22, proti žalovaným 1) Ministerstvu financí se sídlem Praha 1, Letenská 15, 2) Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky, se sídlem Praha 1, Sněmovní 4, zastoupené JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem Praha 2, Vyšehradská 21, v řízení o kasační stížnosti 2. žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2016, č. j. 9 A 48/2015 – 98, takto: I. Kasační stížnost se zamítá . II. Žalovanému 1) se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovaná 2) je povinna zaplatit žalobcům J. D., J. D. a F. D. náhradu nákladů řízení ve výši 9.365 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci rozsudku k rukám jejich právního zástupce JUDr. Václava Vlka. Odůvodnění: Rozsudkem ze dne 23. 3. 2016, č. j. 9 A 48/2015 – 98, Městský soud v Praze, v řízení na ochranu před nečinností správního orgánu, výrokem I. zamítl žalobu žalobkyně ad d) pro nedostatek aktivní legitimace, výrokem II. rozhodl, že žalobkyně ad d) nemá právo na náhradu nákladů řízení, výrokem III. zamítl žalobu žalobců ad a), b) a c) proti Ministerstvu financí, výrokem IV. rozhodl, že Ministerstvo financí nemá právo na náhradu nákladů řízení, výrokem V. uložil Poslanecké sněmovně povinnost rozhodnout o žádosti žalobců ad a), b) a c) ze dne 13. 11. 2014 o vrácení přeplatku na pokutě a výrokem VI. uložil povinnost Poslanecké sněmovně zaplatit žalobcům ad a), b) a c) náhradu nákladů řízení (v částce 32.296 Kč). Z odůvodnění tohoto rozsudku se podává, že se městský soud zabýval nejprve posouzením otázky, zda některého ze žalovaných stíhá povinnost rozhodnout o žádosti žalobců ad a), b) a c) o vrácení přeplatku na shora uvedené pořádkové pokutě. Konstatoval, že uvedená pořádková pokuta ve výši 50.000 Kč byla uložena Ing. D. rozhodnutím Kontrolního výboru Poslanecké sněmovny ze dne 3. 2. 2010 podle § 19 odst. 1 zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole (dále „zákon o státní kontrole“). Odvolání Ing. D. proti tomuto rozhodnutí zamítla druhá žalovaná rozhodnutím ze dne 16. 4. 2010, č. j. 4166/2010, a napadené rozhodnutí potvrdila. Městský soud v Praze poté rozsudkem ze dne 14. 11. 2012, č. j. 11 A 138/2010 – 61, zrušil rozhodnutí druhé žalované o odvolání a věc jí vrátil k dalšímu řízení. Ze správního spisu vyplynulo, že po vydání tohoto rozsudku Ing. D. zemřel. Jeho dědicové - žalobci ad a) – c) podali dne 14. 11. 2014 u prvního žalovaného žádost o vrácení přeplatku na pokutě zaplacené Ing. D., v níž poukázali na uvedený zrušující rozsudek městského soudu. Uvedli, že zaplacená pokuta je podle jejich názoru přeplatkem ve smyslu § 154 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu (dále „daňový řád“) a že žádají o vrácení tohoto přeplatku k tomu příslušným orgánem. Dne 17. 12. 2014 uplatnili žalobci ad a) – c) vůči prvnímu žalovanému žádost o opatření proti nečinnosti. Žádost o vrácení přeplatku první žalovaný dne 22. 12. 2014, přípisem č. j. MF78186/2014/39, postoupil k vyřízení druhé žalované s odůvodněním, že podle jeho názoru je právě ona správcem daně příslušným k rozhodnutí o předmětné žádosti. Druhá žalovaná vrátila dne 28. 1. 2015 žádost žalobců a) – c) prvnímu žalovanému s odůvodněním, že správcem daně nemůže být a že příslušný je první žalovaný. Městský soud uvedl, že zaplacená pořádková pokuta se podle § 19 odst. 4 zákona o státní kontrole stala příjmem státního rozpočtu. Podle ustanovení § 26 zákona o státní kontrole, platí pro řízení (s výjimkou § 18 tohoto zákona) zákon č. 500/2004 Sb., správní řád (dále „správní řád“). Na evidenci, vybírání a exekuci, peněžitých plnění (jakým je bezpochyby také pořádková pokuta) se pak vztahuje (dle § 106 odst. 3 správního řádu) postup pro správu daní. Na pořádkovou pokutu je proto nutno nahlížet jako na daň ve smyslu § 2 odst. 3 písm. b) daňového řádu, neboť se jedná o peněžité plnění, o kterém zákon (správní řád) stanoví, že se při jeho správě postupuje podle daňového řádu. Orgán vykonávající správu této daně má pak postavení správce daně se všemi povinnostmi, které z daňového řádu vyplývají. Tímto orgánem je podle městského soudu druhá žalovaná. Pořádkovou pokutu byla oprávněna podle § 19 odst. 5 zákona o státní kontrole Ing. D. uložit druhá žalovaná a je také orgánem, jenž byl (na základě citovaného ustanovení) oprávněn tuto pokutu vybrat. Podle § 10 odst. 1 daňového řádu je správcem daně orgán veřejné moci v rozsahu, v jakém mu je zákonem nebo na základě zákona svěřena působnost v oblasti správy daní. Zákon tedy svěřil druhé žalované (Poslanecké sněmovně) působnost při správě pořádkové pokuty s tím, že při výkonu této pravomoci nejde o výkon moci zákonodárné. Poslanecká sněmovna zde vystupuje v postavení správce daně. Městský soud připustil, že žádný zákon neukládá druhé žalované výslovně povinnost rozhodnout o vrácení dříve uložené a vybrané pořádkové pokuty ani povinnost rozhodnout o žádosti o vrácení přeplatku vzniklého zaplacením pokuty. Tuto mezeru je však třeba překlenout výkladem zákona. Je-li Poslanecká sněmovna, jako jediný státní orgán, oprávněna zákonem vykonávat správu určité daně (v posuzovaném případě pořádkové pokuty) v rozsahu jejího uložení a vybírání, je namístě tomuto orgánu rovněž přiřknout i pravomoc správce daně při rozhodování o vrácení přeplatku vzniklého zaplacením daně (pořádkové pokuty). Není rozumný důvod pro to, aby o takové žádosti rozhodoval někdo jiný. První žalovaný (Ministerstvo financí) naproti tomu žádnou působnost v oblasti správy pořádkové pokuty uložené kontrolním výborem Poslanecké sněmovny nemá, a proto není správcem daně, který byl povinen rozhodnout o žádosti žalobců ad a) – c) o vrácení přeplatku na této pokutě. Prvnímu žalovanému tudíž nelze opodstatněně vytýkat nečinnost při rozhodování o této žádosti. Proto městský soud žalobu ve vztahu k prvnímu žalovanému zamítl. Ve vztahu k druhé žalované městský soud uvedl, že daňový řád v ustanoveních § 155 odst. 2 a 3 ukládá správci daně povinnost vrátit daňovému subjektu vratitelný přeplatek na základě jeho žádosti. Vratitelný přeplatek má být vrácen ve lhůtě do 30 dnů ode dne obdržení žádosti. V projednávané věci druhá žalovaná o žádosti žalobců ad a) – c) ze dne 14. 11. 2014 dosud nerozhodla, lhůta tedy nebyla dodržena. V části směřující proti druhé žalované proto shledal městský soud žalobu důvodnou a uložil druhé žalované povinnost rozhodnout o žádosti žalobců ad a) – c) o vrácení přeplatku na pokutě ve lhůtě do 30 dnů od právní moci rozsudku. Zároveň však městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí zdůraznil, že nijak nepředjímá, jakým způsobem má být o této žádosti rozhodnuto – zda ji druhá žalovaná zamítne nebo zda jí vyhoví. Při rozhodování o žalobě proti nečinnosti správního orgánu totiž soud posuzuje pouze, zda existuje povinnost žalovaného správního orgánu vydat rozhodnutí ve věci samé. Otázka, zda jsou žadatelé skutečně dědici Ing. F. D. a zda právo na vrácení přeplatku na zaplacené pořádkové pokutě na dědice přechází, bude muset posoudit druhá žalovaná při rozhodování o předmětné žádosti. Za relevantní obranu druhé žalované nepovažoval městský soud ani fakt, že pokuta byla uhrazena na účet Kanceláře Poslanecké sněmovny a poté odvedena do státního rozpočtu. Městský soud shledal nedůvodnou rovněž vznesenou námitku litispendence uplatněnou druhou žalovanou s poukazem na probíhající civilní řízení o zaplacení částky 50.000 Kč u Obvodního soudu pro Prahu 1, neboť v řízení u tohoto soudu není rozhodováno o nečinnosti druhé žalované. Obě řízení tedy mají zcela zásadně odlišný předmět. Nedůvodnou shledal městský soud též námitku druhé žalované, že v důsledku nástupu nových poslanců do funkce není již druhá žalovaná totožným orgánem, jenž rozhodoval o uložení pokuty. Městský soud odkázal na svůj rozsudek ze dne 9. 4. 2013, č. j. 10 A 191/2012  49, a uvedl, že při rozhodování o vrácení přeplatku na zaplacené pořádkové pokutě rozhoduje druhá žalovaná v postavení správce daně sui generis. Proto případné změny jejího personálního složení nemohou mít vliv na existenci její povinnosti o žádosti rozhodnout, stejně jako v případě jakýchkoliv jiných správců daně. Pokud jde o žalobkyni d), městský soud konstatoval, že ta se [na rozdíl od žalobců a) – c)] ochrany proti nečinnosti žalovaných před podáním žaloby nedomáhala. V jejím případě tedy nebyla splněna podmínka vyplývající z ustanovení § 79 odst. 1 s. ř. s., a nesvědčí jí tak aktivní legitimace k podání dané žaloby. Z tohoto důvodu byla její žaloba zamítnuta. Kasační stížností napadla tento rozsudek městského soudu druhá žalovaná (dále „stěžovatelka“) ve výroku V. a VI., a to z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) a c) s. ř. s. Stěžovatelka namítla, ž