3 As 159/2015 — Nejvyšší správní soud

3 As 159/2015- 32 - text pokračování 3 As 159/2015 - 35 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobkyně: Z. C., zastoupená Mgr. Robertem Cholenským, advokátem se sídlem Bolzanova 5, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo zdravotnictví, se sídlem Palackého nám. 375/4, Praha 2, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Advokátní kancelář Němec, Bláha & Navrátilová s. r. o., se sídlem Praha 8, 1. pluku 206/7, o přezkoumání rozhodnutí ministra zdravotnictví ze dne 1. 12. 2010, č. j. 58804/2010-7/PRO, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2015, č. j. 11 A 6/2011  84, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) podala dne 5. 10. 2010 na Ministerstvo zdravotnictví (dále též „žalovaný“)žádost o poskytnutí informací - kompletní právní analýzy, kterou si úřad nechal zpracovat ohledně možné právní odpovědnosti rodičů za újmu způsobenou dítěti v souvislosti s plánovaným porodem doma. Ze správního spisu vyplývá, že požadovanou právní analýzu vypracovala advokátní kancelář Němec, Bláha & Navrátilová, s. r. o. (dále též „osoba zúčastněná na řízení“), a že byla uhrazena peněžními prostředky z veřejných zdrojů z rozpočtu povinného subjektu. Ministerstvo zdravotnictví rozhodnutím ze dne 13. 10. 2010, č. j. 58804/2010-3/PRO, žádost stěžovatelky odmítlo podle § 15 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Žalovaný v odůvodnění odkázal na své kompetence, které vyplývají z ustanovení § 10 odst. 1 zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Uvedl, že požadovaná analýza obsahuje pouze výklad právních předpisů, byla zpracována výhradně pro vnitřní potřebu ministerstva a neobsahuje žádné informace, které by se vztahovaly k působnosti Ministerstva zdravotnictví jako povinného subjektu. Zdůraznil také, že podle § 2 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb. se informační povinnost povinného subjektu nevztahuje na vytváření nových informací či vyjádření názorů k určité problematice, a že analýza může být autorským dílem, k němuž majetková práva vykonává příslušná advokátní kancelář. Proti uvedenému rozhodnutí podala stěžovatelka rozklad, který ministr zdravotnictví rozhodnutím ze dne 1. 12. 2010, č. j. 58804/2010-7/PRO, zamítl. Městský soud v Praze následně rozsudkem ze dne 4. 2. 2014, č. j. 11 A 6/2011 – 30 žalobu proti tomuto rozhodnutí zamítl. Nejvyšší správní soud ke kasační stížnosti stěžovatelky tento rozsudek zrušil rozsudkem ze dne 11. 12. 2014, č. j. 3 As 55/2014 - 33 a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že se právní analýza vztahovala k činnosti žalovaného, resp. k jeho působnosti ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb. Podle názoru Nejvyššího správního soudu přitom není relevantní, že požadovaná informace nebyla v činnosti žalovaného využita, podstatné je pouze to, že ji měl žalovaný za účelem plnění své oznamovací povinnosti objektivně k dispozici. Jestliže žalovaný objednal zpracování informace v souvislosti s výkonem své působnosti, ta mu byla advokátní kanceláří skutečně poskytnuta a žalovaný byl oprávněn takovouto informaci při své činnosti využít, je nutno uzavřít, že požadovaná právní analýza spadala do věcného rozsahu informací poskytovaných podle zákona č. 106/1999 Sb. Fakt, že informaci zpracoval odlišný subjekt od subjektu povinného, však může vést k omezení práva na informace a tedy k odmítnutí žádosti za situace, pokud by poskytnutím informace byla porušena ochrana práv třetích osob k předmětu práva autorského [§ 11 odst. 2 písm. c) zákona č. 106/1999 Sb.]. Je proto nezbytné na základě smlouvy o dílo, příp. licenční smlouvy mezi žalovaným a advokátní kanceláří ověřit, zda byl žalovaný oprávněn požadovanou právní analýzu poskytnout, aniž by tím porušil autorská práva zpracovatele analýzy. Vycházeje z ustanovení § 61 odst. 1 zákona č. 121/2000 Sb., autorského zákona tedy uložil Městskému soudu v Praze provést dokazování smlouvou o dílo, příp. licenční smlouvou, uzavřenou mezi žalovaným a advokátní kanceláří a musel posoudit, zda byl v tomto případě žalovaný povinen poskytnout stěžovatelce požadovanou informaci. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem ze dne 9. 6. 2015, č. j. 11 A 6/2011 – 84 žalobu zamítl. Uvedl, že ze „Smlouvy o poskytování právních služeb“ ze dne 26. 3. 2008 je zřejmé, že jejím účelem je poskytnutí právních služeb a právní pomoc ze strany smluvního partnera. Na základě této smlouvy byla zpracována uvedená právní analýza. Jedná se o právní analýzu jedné advokátní kanceláře, která je zcela nezávazná a neznamená to, že by v případě, byla-li by posuzována trestní odpovědnost určité osoby, nemohly mít příslušné orgány činné v trestním řízení odlišný právní názor. Soud konstatoval, že v daném případě nebyla uzavřena licenční smlouva, která by žalovaný správní orgán jako objednatele opravňovala užít dílo (právní analýzu) nad rámec účelu, který vyplývá ze smlouvy. Městský soud v Praze se neztotožnil ani s námitkami, že žalovaný zvláštní licenci k užití díla nepotřeboval. Uvedl, že ustanovení § 30 odst. 1 a odst. 2 autorského zákona řeší otázku užívání díla pro osobní potřebu („osobní“ potřeba navíc nasvědčuje výkladu, že jde o osobní potřebu fyzické osoby), ale objednateli zpracování díla neumožňuje předávat toto dílo dalším fyzickým osobám bez souhlasu autora, i kdyby šlo o využití díla pro jejich osobní potřebu. Rovněž užití díla v rámci úřednické a zákonné licence podle § 34 autorského zákona neznamená povinnost uživatele tohoto díla předat jej jiným osobám. Podle názoru soudu také automaticky nelze dovodit, že pokud předmětná analýza byla zpracována při použití peněžních prostředků z veřejných zdrojů, jedná se o materiál, který podléhá zákonu č. 106/1999 Sb. II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného Stěžovatelka proti rozsudku Městského soudu v Praze podala kasační stížnost, ve které uplatnila důvod podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. S Městským soudem v Praze nesouhlasí v tom, že by poskytnutí informací veřejnosti bylo nad rámec účelu, který vyplývá ze smlouvy o poskytování právních služeb. Je názoru, že soud vyložil účel smlouvy restriktivně, ten navíc ani nevyplývá ze smlouvy. Jak pro žalovaného, tak i pro advokátní kancelář muselo být předvídatelné, že žalovaný je povinný subjekt, jehož činnost podléhá kontrole veřejnosti, včetně toho, v jakých případech se tento orgán bude pokoušet kriminalizovat osoby v souvislosti s volbou domácího porodu. Poukázala taktéž na to, že řada klientů zvýrazňuje a medializuje právní dokumenty advokáta, který je vytvořil, i bez jeho souhlasu. Dále má za to, že pokud by obdobnou analýzu vytvořil zaměstnanec žalovaného, žádná omezení autorským zákonem by poskytnutí informace nebránila. Zdůraznila, že pomocí tzv. outsourcingu by žalovaný dosáhl obcházení zákona a tedy toho, aby nemusel poskytovat informace. Podle stěžovatelky je ovšem sporné, zda je uvedená analýza autorským dílem. Namítla, že jedinečnost jako základní formální znak autorského díla podle § 2 odst. 1 autorského zákona nemůže spočívat ve věcném obsahu právního názoru, který vychází ze skutečností, jež formuluje právní řád. Právní rozbor shrnuje obecně známé a přijaté názory, výklady a judikáty a další myšlenkové zdroje pro právní postup v dané oblasti. Psané právo je výsledkem vědomé lidské činnosti a je zveřejněno. Tím se jedinečnost v rovině právní analýzy odlišuje od vědeckého či literárního díla, u kterých to nové, co autor vytvoří, latentně bylo přítomno, ale nikoliv v tak uspořádané podobě, jako je psané právo. Za jedinečný dále nelze považovat ani sloh či jazykové prostředky, kterými byl rozbor projednán. Podle stěžovatelky je naplnění ústavního práva na informaci klíčovým prvkem vztahu mezi státem a občanem. Městský soud však zcela opomíjí otázku přiměřenosti zásahu do základního práva na informace a judikaturu, které se přiklání k ústavně konformnímu výkladu tak, aby informace byly poskytovány. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti namítl, že opakovaná kasační stížnost je nepřípustná. Podle něj se Městský soud v Praze řídil závazným právním názorem, který v předchozím rozsudku vyslovil Nejvyšší správní soud. Ztotožnil se s ním v tom, že právní analýza byla zpracována podle smlouvy pro jeho vnitřní potřebu a nebylo sjednáno, že by žalovaný byl oprávněn poskytnout výsledky činnosti advokátní kanceláře třetím osobám. Uvedl, že smluvní strany pro tyto potřeby nesjednaly ani potřebnou licenční smlouvu. Dále poukázal na to, že ustanovení § 61 autorského zákona z tohoto pravidla žád