4 Afs 122/2016 — Nejvyšší správní soud

4 Afs 122/2016- 41 - text 4 Afs 122/2016 - 46 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců Mgr. Aleše Roztočila a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce: Nieten Internationale Spedition, s. r. o., IČ: 64360172, se sídlem U Nietenu 65, Chrastavice, zast. JUDr. Václavem Faltýnem, advokátem, se sídlem nám. Míru 143, Domažlice, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 7, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 11. 5. 2016, č. j. 52 Af 34/2015 – 28, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í: I. Dosavadní průběh řízení [1] Rozhodnutím ze dne 21. 7. 2015, č. j. 9117-3/2015-900000-304.3, žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Celního úřadu pro Pardubický kraj (dále jen „celní úřad“) ze dne 7. 7. 2014, č. j. 325273-6/2014-590000-11, kterým bylo podle § 101 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, a podle § 260l odst. 1 zákona č. 13/1993 Sb., celního zákona, ve spojení s čl. 220 odst. 1 nařízení Rady (EHS) č. 2913/92, kterým se vydává celní kodex společenství, rozhodnuto tak, že žalobci jako ručiteli bylo tímto rozhodnutím celního úřadu vyměřeno clo ve výši 51.241 Kč, jelikož toto clo nebylo v zákonné lhůtě uhrazeno celním dlužníkem, tj. společností HAMWELL s. r. o. (dále též „celní dlužník“). [2] V žalobě podané ke Krajskému soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích žalobce namítal, že žalovaný pochybil, když v rozporu s § 115 odst. 2 daňového řádu neseznámil žalobce před vydáním napadeného rozhodnutí se zjištěnými skutečnostmi a důkazy a neumožnil žalobci, aby se k nim ve stanovené lhůtě vyjádřil, případně navrhl provedení dalších důkazů. Dále žalobce namítl nesprávnost názoru žalovaného, že mohl námitky proti určení celní hodnoty uplatnit odvoláním proti rozhodnutí o určení celní hodnoty vydanému proti celnímu dlužníkovi. Žalobce v tomto řízení vystupoval jen jako zástupce celního dlužníka a neměl právo podat sám za sebe odvolání. Žalobce také nesouhlasil se závěrem, že celní ručitel nemá právo proti platebnímu výměru vydanému proti ručiteli vznášet námitky k určení celní hodnoty a výši vyměřeného cla, jako má celní dlužník. V této souvislosti žalobce namítl, že pokud celní úřad neměl pochybnosti o celních hodnotách ostatního zboží, k němuž se vztahovaly stejné obchodní doklady, pak nemohl mít pochybnost ani o celní hodnotě deklarované ve vztahu k dotčenému zboží. Uplatněné clo proto nemá žádný reálný podklad a výše celní hodnoty a výše cla uvedené v napadeném rozhodnutí jsou nepodložené a neodůvodněné. [3] V dalším okruhu námitek žalobce zpochybňoval vznik svého ručitelského závazku. Z části B. záručních listin č. 111197 a č. 111194 obsahujících přijetí poskytnuté záruky vyplývá, že povolení vydal Celní úřad Česká Třebová. Tento celní úřad však v roce 2013, kdy byla záruční listina přijata, tj. dne 11. 2. 2013, neexistoval a nemohl žádné povolení na žádost celního dlužníka vydat. Na listině dále chybí datum vydání povolení záruky. Záruční listiny rovněž neobsahují náležitosti předepsané právním předpisem, tj. § 11 a přílohou č. 7 vyhlášky č. 421/2012 Sb., tedy před podpisem za ručitele není vlastní rukou slovy uvedena výše záruky a u podpisu za ručitele není uvedeno jméno, příjmení a funkce nebo pracovní zařazení. Rozhodnutí o přijetí záruky potom žalobci nemělo být vůbec doručeno. Žalobce nakonec zpochybnil také podpis zástupce žalobce na listině, jelikož jeho autenticita neměla být zřejmá a žalovaný za účelem jejího ověření dotyčného nevyslechl. [4] Krajský soud námitky žalobce neshledal důvodnými a žalobu zamítl. Krajský soud konstatoval, že žalobce jako zástupce celního dlužníka dne 11. 2. 2013 navrhnul celním prohlášením u Celního úřadu pro Pardubický kraj propustit do celního režimu volného oběhu zboží dovezené z Číny (obuv), současně převzal jako ručitel záruku za splnění celního dluhu celním dlužníkem. Podkladem pro vznik zmíněného ručitelského závazku byly dvě záruční listiny povolené celním úřadem podle § 260 odst. 1 písm. c) celního zákona dne 11. 2. 2013, a to záruční listina č. 111197, kterou byla poskytnuta jednotlivá jistota za celního dlužníka do částky 52.000 Kč a dále záruční listina č. 111194, kterou žalobce poskytl jednotlivou jistotu celnímu úřadu do částky 58.000 Kč. Zároveň ze správního spisu vyplývá, že dodatečným platebním výměrem ze dne 9. 5. 2014, č. j. 25588/2014-590000-11, bylo celnímu dlužníkovi doměřeno dovozní clo v částce 51.241 Kč, přičemž tomuto rozhodnutí předcházelo určení celní hodnoty dováženého zboží (obuv položky 2, tj. zboží deklarované touto společností v položce 2 celního prohlášení), kterou určil celní úřad rozhodnutím ze dne 24. 4. 2014, č. j. 23431/2014-590000-11, ve výši 348.787 Kč. Proti tomuto rozhodnutí celní dlužník nepodal odvolání a clo v doměřené výši neuhradil. Celní úřad tak podle krajského soudu postupoval v souladu se zákonem, pokud výše zmíněným platebním výměrem ze dne 7. 7. 2014 uložil žalobci jako ručiteli povinnost uhradit zmíněné clo. Tomuto rozhodnutí předcházelo vyrozumění o nedoplatku ze dne 2. 6. 2014, č. j. 30207/2014-590000-41, kterým byl celní dlužník ve smyslu § 260l odst. 1 celního zákona upomenut k úhradě doměřeného cla. [5] K námitce, že žalovaný doplnil dokazování, aniž by zároveň postupoval podle § 115 odst. 2 daňového řádu, krajský soud uvedl, že jak vyplývá ze správního spisu i z rozhodnutí žalovaného, v posuzovaném případě při vydání rozhodnutí žalovaného nebylo prováděno dokazování. Žalovaný pouze napravoval pochybení celního úřadu, které se však netýkalo řízení, ve kterém bylo rozhodnutí žalovaného vydáno (tj. řízení o uložení povinnosti uhradit clo ručitelem), ale týkalo se řízení o určení celní hodnoty, kdy žalovaný uložil celnímu úřadu, aby doručil rozhodnutí o určení celní hodnoty žalobci jako zástupci celního dlužníka, neboť v předchozím řízení toto rozhodnutí bylo doručováno pouze celnímu dlužníkovi a nikoliv jeho zástupci. [6] Rozhodnutí o určení celní hodnoty nemuselo být podle krajského soudu „vydáno proti žalobci“, jak je tvrzeno v žalobě, jelikož žalobce nebyl účastníkem řízení o určení celní hodnoty, přičemž povinnost k úhradě cla celnímu dlužníkovi mu vznikla na základě akcesorického, ručitelského závazku, na základě záručních listin a právo z ručitelského závazku uplatnil celní úřad zákonným způsobem. Podle krajského soudu se žalovaný nad rámec svých povinností vypořádal i s námitkou žalobce proti určení celní hodnoty, kterou neuplatnil žalobce jen v žalobě, ale již i v odvolání proti rozhodnutí celního úřadu ze dne 7. 7. 2014. Krajský soud zde odkázal na rozhodnutí žalovaného o určení celní hodnoty zboží 24. 4. 2014, č. j. 23431/2014-590000-11, kde jsou vysvětleny pochybnosti žalovaného o deklarované celní hodnotě, která se výrazně liší od jednotkové celní hodnoty obdobného zboží dováženého do České republiky. Žalobce přitom neuvedl žádné konkrétní argumenty týkající se důvodů tvrzené nesprávnosti postupu celního úřadu při určení celní hodnoty, a proto krajský soud pouze odkázal na rozhodnutí žalovaného, s nímž se ztotožnil. [7] Krajský soud neshledal důvodnými ani námitky zpochybňující vznik ručitelského závazku žalobce. Krajský soud s odkazem na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2007, č. j. 5 Afs 75/2007 – 161, a ze dne 26. 3. 2009, č. j. 9 Afs 57/2008 – 60, shledal, že na záruční listinu nelze nahlížet jako na vrchnostenský akt správního orgánu. Pokud tedy záruční listina neobsahuje veškeré předepsané údaje, nelze pouze z této skutečnosti dovodit její neplatnost. Pokud záruční listina obsahuje jednoznačnou identifikaci toho, že se jedná o záruku individuální s použitím záruční listiny a rovněž pochybnosti nevzbuzující označení ručitele obchodní firmou, adresou sídla, identifikačním číslem a firemním razítkem, tak tato listina může být považována za platný podklad pro vznik ručitelského závazku. V posuzovaném případě záruční listiny tyto náležitosti obsahovaly a krajský soud neshledal důvody pro závěr, podle kterého se žalobce pro formální nedostatky záručních listin ručitelem nestal. [8] K námitce zpochybňující pravost podpisu zástupce žalobce na záručních listinách krajský soud uvedl, že záruční listiny u spodního okraje v části B. obsahují na volném místě podpis T. U., který za žalobce podepsal záruční listiny i v jejich částech A (závazek ručitele). Tyto podpisy potvrzují převzetí rozhodnutí o přijetí poskytnutí záruky. Krajský soud zde neshledal žádný důvod k výslechu zástupce žalobce pana T. U., jehož podpis byl na listině připojen, jelikož o pravosti tohoto podpisu nevznikla pochybnost a jednalo se navíc o skutkovou novotu, která nebyla s ohledem na § 75 s. ř. s. přípustná. II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného [9]