4 As 272/2015 — Nejvyšší správní soud

4 As 272/2015- 53 - text 4 As 272/2015 - 60 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobců: a) M. D., b) J. D., c) RNDr. Z. S., a d) MVDr. D. S., všichni zast. JUDr. Martinem Havelkou, advokátem, se sídlem Masarykova 542/18, Liberec, proti žalovanému: Krajský úřad Libereckého kraje, se sídlem U Jezu 642/2a, Liberec, za účasti osoby zúčastněné na řízení: I. Ž., v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 11. 2015, č. j. 30 A 103/2014 – 135, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobcům a) až d) náklady řízení ve výši 26.910,40 Kč do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich zástupce, JUDr. Martina Havelky, advokáta, se sídlem Masarykova 542/18, Liberec. III. Osoba zúčastněná na řízení n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : I. Předcházející řízení a obsah kasační stížnosti [1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 24. 10. 2014, sp. zn. OÚPSŘ 300/2014-330-rozh. (dále jen „napadené rozhodnutí“), bylo zamítnuto odvolání žalobců a) – d) a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Turnov ze dne 16. 4. 2014, č. j. SU/14/1239/PEJ, kterým se podle ustanovení § 129 odst. 1 písm. b) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“), nenařizuje odstranění stavby – stavební úpravy a přístavba domu č.p. 22 H. na st. ppč. 20 a ppč. 22 v k. ú. H., jehož vlastníkem je I. Ž., osoba zúčastněná na řízení. K použitelné právní úpravě žalovaný vysvětlil, stavební zákon je aplikován v jeho znění do 1. 1. 2013, kdy byl novelizován zákonem č. 350/2012 Sb., jenž se však má aplikovat na řízení zahájená až po nabytí jeho účinnosti, což není posuzovaný případ. Žalovaný popsal průběh správního řízení o odstranění stavby, které započalo dne 10. 3. 2008; v jeho průběhu stavebník požádal o dodatečné povolení stavby, čemuž správní orgány následně vyhověly. Rozhodnutí žalovaného týkající se dodatečného povolení stavby však bylo na základě žaloby zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 4. 2013, č. j. 30 A 57/2012 – 95, z důvodu nedostatečného vymezení předmětu řízení. Stavební úřad tento rozsudek podle žalovaného správně vyhodnotil tak, že je nutné zabývat se tím, zda je vůbec na místě vést stěžejní řízení o odstranění stavby, neboť nebylo zjevné, zda v předmětné věci vůbec existuje stavba provedená bez předchozího rozhodnutí stavebního úřadu. Stavební úřad proto provedl kontrolní prohlídku dne 26. 11. 2013, v jejímž průběhu znovu šetřil, zda lze přesně vymezit rozsah stavebních prací prováděných nad rámec povolený rozhodnutím o přípustnosti stavby vydaným komisí pro výstavbu MNV H. dne 25. 9. 1972, č. j. 442/72. S tímto postupem stavebního úřadu žalovaný vyslovil souhlas. [2] Žalovaný k věci samé uvedl, že řízení o odstranění stavby dle ustanovení § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona je řízení vedené výhradně z moci úřední, jehož smyslem je zajištění veřejného zájmu na tom, aby v území nebyly nepovolené stavby. V případě jejich zjištění má být vydáno dodatečné povolení stavby nebo nařízeno odstranění. Citované ustanovení přitom výslovně dopadá pouze na případ, kdy stavba byla zahájena bez potřebného veřejnoprávního oprávnění podle stavebního zákona anebo v rozporu s ním. Pro takové řízení je však bezpodmínečně nutné zcela přesně vymezit jeho předmět. Podmínkou rozhodnutí o nařízení odstranění stavby je podle žalovaného prokázání nepovolené stavby či nepovolené části stavby, kterou je nutné naprosto přesně specifikovat, jinak se dle žalovaného jedná o závažnou vadu. Žalovaný se s ohledem na výše uvedené ztotožnil se závěrem stavebního úřadu, že nebylo možné konkrétně a jednoznačně popsat žádnou část domu č.p. 22, která by byla zcela jednoznačně nepovolenou částí stavby a splňovala by podmínky § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona pro nařízení jejího odstranění. Žalovaný v této souvislosti poukázal na rozhodnutí o přípustnosti stavby pro provedení rekonstrukce domu č.p. 22 v H. ze dne 25. 9. 1972, č. j. 442/72, které by podle dnešního právního stavu představovalo stavební povolení. Toto rozhodnutí je obsaženo ve správním spise, přičemž tyto listiny v kopii zaslal Obecní úřad H., tudíž je třeba považovat je za pravé. Tímto rozhodnutím přitom bylo stavebníkovi uděleno povolení k rekonstrukci domu, kterou je nutno chápat širším způsobem, a to podle předpisů platných v roce 1972. Technická zpráva přitom hovoří o velmi špatném stavu objektu a nutnosti jeho rekonstrukce, která měla probíhat ve 4 etapách. [3] Rozsah provedených prací je podle závěru stavebního úřadu v souladu s tímto povolením, neboť nebylo zjištěno nic, co by bylo nesporně označitelné jako stavba bez příslušného povolení. Tento závěr podle žalovaného nezpochybňují ani samotní žalobci. Proto bylo na místě v předmětném řízení nepokračovat. Žalovaný se neztotožnil s výtkami žalobců, že nebyl zjištěn stav věci, neboť ten bez jakýchkoli pochyb vyplývá z kontrolní prohlídky provedené dne 26. 11. 2013 a ze všech dostupných podkladů. Není přitom možné, aby byly získány ještě další dokumenty. Žalovaný zdůraznil, že na stavbě mohly souběžně probíhat i další stavební práce, které nevyžadovaly žádné rozhodnutí, a že rozhodnutí z roku 1972 hovoří o celkové rekonstrukci. Nelze proto tvrdit, že práce provedené nad rozsah předložených výkresů neměly být provedeny a že jsou v rozporu s vizí o celkové rekonstrukci stavby. Výkresy vyžádané stavebním úřadem tedy nejsou podle žalovaného v rozporu s rozhodnutím o přípustnosti stavby a s technickou zprávou. Na danou problematiku tudíž nelze podle žalovaného nahlížet zúženým způsobem, protože to nekoresponduje s rozhodnutím o přípustnosti stavby a technickou zprávou, které hovoří o celkové rekonstrukci (modernizaci – přestavbě). Samotné výkresy proto nelze vzít jako základ či kritérium pro posuzování toho, zda stavba č.p. 22 popř. její část, či práce v ní provedené jsou nepovolenou stavbou, když se podle žalovaného jedná pouze o dílčí výkresy obsahující výsledek tří etap, nikoli celou vizi přestavby, která je obsažena v rozhodnutí z roku 1972. Nedostatky u dostupných podkladů (v některých náležitostech z pohledu dnešních předpisů) či pochybnosti o jejich výkladu totiž nelze při posuzování legálnosti stavby vyhodnotit k tíži stavebníka. [4] Žalobci a) – d) proti napadenému rozhodnutí brojili žalobou ze dne 10. 11. 2014, v níž namítali, že stavebník předmětnou stavbu začal mohutně přebudovávat přibližně v roce 2006, proto následně podali podnět k zahájení řízení o odstranění této stavby. Správní orgán nejprve rozhodnutí z 1972 neakceptoval z důvodu jeho nedostatečnosti. Teprve po několika měsících byla za podivných okolností objevena technická zpráva, ve vztahu k níž stavebník prohlásil, že staví v jejích mezích. Tyto dokumenty stavební úřad původně nepovažoval za dostatečné a vedl proto řízení o dodatečném povolení stavby; rozhodnutí vydané v tomto řízení bylo následně zrušeno krajským soudem, jelikož si stavební úřad neujasnil předmět řízení. Žalobci ve Státním oblastním archívu v Litoměřicích (pobočka Semily) dohledali pohledovou dokumentaci ke stavbě na č.p. 22, avšak stavební úřad ji odmítl s tím, že není datována a podepsána, tudíž není jisté, že se týká rozhodnutí z roku 1972. Následně však správní orgány svůj názor zcela změnily a seznaly, že předmětná stavba je plně v souladu s rozhodnutím z roku 1972 a technickou zprávou. Žalobci byli přesvědčeni, že za celou situaci je odpovědný stavebník, pan Ž., který odmítá o celé věci jednat a trvá na tom, že si může stavět dle své vůle. Tuto skutečnost přitom správní orgány naprosto pominuly. Správní orgány podle žalobců nezkoumaly platnost rozhodnutí z roku 1972, zejména autenticitu technické zprávy; pokud by se těmito otázkami zabývaly a dospěly ke kladné odpovědi, neměly ani tak tyto dokumenty vykládat extenzivním (téměř bezbřehým) způsobem. [5] Žalobci trvali na svém stanovisku, že rozhodnutí z roku 1972 není platné. Podle § 31 odst. 4 vyhlášky č. 144/1959 Sb., platné v rozhodné době, rozhodnutí o přípustnosti stavby pozbývá platnosti uplynutím dvou let od jeho vydání, nebylo-li v této lhůtě započato se stavebními pracemi. Z ničeho přitom nevyplývá, že by v souladu s citovaným ustanovením bylo započato se stavbou do dvou let od vydání rozhodnutí, nebo že by bylo rozhodnuto o prodloužení platnosti rozhodnutí. Žalovaný nedostatečně zkoumal autentičnost technické zprávy, když pouze odkázal na to, že zpráva mu byla zaslána spolu s dalšími listinami a že vše bylo opatřeno ověřovací doložkou. Vidimace však nic nevypovídá o autentičnosti a věrohodnosti dokumentu, tedy o tom, zda technická zpráva byla součástí rozhodnutí z roku 1972 či nikoli. Předmětná technická zpráva přitom ne