5 As 198/2015 — Nejvyšší správní soud

5 As 198/2015- 60 - text 5 As 198/2015 - 67 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců Mgr. Ondřeje Mrákoty a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobce: FTV Prima, spol. s r.o., se sídlem Na Žertvách 24/132, Praha 8, zastoupený Mgr. Ludmilou Kutějovou, advokátkou se sídlem Kaprova 52/6, Praha 1, proti žalovanému: Úřad pro ochranu osobních údajů, se sídlem Pplk. Sochora 27, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2015, č. j. 3 A 1/2012 - 82, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci Rozhodnutím předsedy žalovaného ze dne 27. 10. 2011, zn. SPR-0595/11-21, byl zamítnut rozklad žalobce a potvrzeno rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 4. 2011, zn. SPR0595/11-15, kterým byla žalobci (dále jen „stěžovatel“) uložena pokuta ve výši 4000 Kč za spáchání správního deliktu podle § 17e odst. 1 písm. a) ve spojení s § 17e odst. 2 zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů, v relevantním znění (dále jen „zákon o evidenci obyvatel“). Tohoto správního deliktu se měl stěžovatel dopustit tím, že v pořadu TV Prima „Soukromá dramata,“ odvysílaném dne 4. 1. 2011 a ke dni zahájení správního řízení dostupném na www.iprima.cz, zveřejnil rodná čísla L. D. a N. M., a to tak, že součástí pořadu byl záběr na výpis z obchodního rejstříku obsahujícího čitelná rodná čísla, čímž měl porušit povinnost stanovenou v § 13 odst. 9 zákona o evidenci obyvatel, tedy povinnost nakládat s rodným číslem výlučně se souhlasem jeho nositele, případně jeho zákonného zástupce nebo v případech stanovených v § 13c zákona o evidenci obyvatel. Stěžovatel brojil proti uvedenému rozhodnutí předsedy žalovaného žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), který jí rozsudkem ze dne 28. 8. 2014, č. j. 3 A 1/2012  53 (dále jen „první rozsudek městského soudu“), vyhověl, rozhodnutí předsedy žalovaného zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Rozhodnutí bylo zrušeno z procesních důvodů, neboť podle městského soudu jediný důkaz (audiovizuální záznam výše uvedeného pořadu), z něhož správní orgán při správním trestání vycházel, nebyl proveden v souladu s § 15 odst. 1, § 51 odst. 1, 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v relevantním znění (dále jen „správní řád“). První rozsudek městského soudu napadl žalovaný kasační stížností, ve které brojil především proti závěru městského soudu o tom, že skutková podstata, z níž žalovaný vycházel, nemá oporu ve spise, neboť nebyl proveden důkaz promítnutím audiovizuálního záznamu. Nejvyšší správní soud posoudil kasační námitku žalovaného jako důvodnou, a proto rozsudkem ze dne 29. 5. 2015, č. j. 5 As 179/2014 - 26, první rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Městský soud následně rozsudkem ze dne 26. 8. 2015, č. j. 3 A 1/2012 - 82, žalobu stěžovatele jako nedůvodnou zamítl. II. Kasační stížnost Stěžovatel napadl (v pořadí druhý ve věci) rozsudek městského soudu kasační stížností z důvodů, které podřadil pod § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel uvedl, že jej žalovaný činí vinným ze spáchání správního deliktu, protože při výkonu svého ústavně zaručeného práva na svobodu projevu a práva dohledávat a šířit informace ve smyslu čl. 17 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) informoval veřejnost v rámci reportáže, mimo jiné prostřednictvím aktuálního a autentického výpisu z obchodního rejstříku, který je veřejně a neomezeně přístupný. Stěžovatel má za to, že předmětný správní delikt nespáchal. Žalovaný nepřípustně rozšiřuje skutkovou podstatu správního deliktu prostřednictvím extenzivního výkladu, který nemá oporu v zákoně. I pokud by podle soudu jednání stěžovatele vykazovalo některý ze znaků správního deliktu, v souladu s principem proporcionality by v tomto případě bylo třeba chránit zejména ústavní právo na svobodu projevu a právo veřejnosti na informace. Stěžovatel namítl, že městský soud nevypořádal námitku, že (i) ze strany stěžovatele nemohlo dojít ke „zveřejnění“ osobního údaje, ale maximálně o uveřejnění již zveřejněného údaje, (ii) napadené rozhodnutí je vnitřně rozporné a nesrozumitelné, neboť hovoří o zveřejnění rodných čísel soudem a zároveň se v něm hovoří o pozdějším zveřejnění stěžovatelem; z logiky věci a s ohledem na gramatický výklad není možné „dvojí zveřejnění“ (tj. zveřejnění zveřejněného), a (iii) napadené rozhodnutí nechrání žádný veřejný zájem, přičemž objekt správního deliktu vůbec nebyl dotčen a nadto společenská škodlivost byla nulová. Podle stěžovatele je rozsudek městského soudu vnitřně rozporný a nesrozumitelný, neboť ačkoliv je podle městského soudu zákon o evidenci obyvatel lex specialis k zákonu č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, v relevantním znění (dále jen „zákon o ochraně osobních údajů“), městský soud při výkladu zákona o evidenci obyvatel odkazuje právě na zákon o ochraně osobních údajů. Stěžovatel dále namítl, že městský soud nesprávně posoudil skutkovou podstatu údajně spáchaného správního deliktu, neboť je vyloučeno, aby se stěžovatel dopustil neoprávněného nakládání s rodným číslem. Zákon o evidenci obyvatel používá pojmy nakládání a využívání rodných čísel a naopak nepoužívá pojem užívání, jak jej použil městský soud. Pojmy nesprávně vymezil již žalovaný, když dospěl k závěru, že pojem nakládání je širší než pojem využívání. Podle stěžovatele je naopak pojem nakládání užší než pojem využívání. Ze zákona plynou dva způsoby využívání rodného čísla, a to nakládání s rodným číslem jeho nositelem, který jej buď sám využívá, nebo rozhoduje o jeho využívání jiným subjektem, a dále jiné způsoby využívání, tj. shromažďování, vedení nebo zpracování jiným způsobem podle § 13a zákona o evidenci obyvatel. Článek 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 95/46/ES o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů (dále jen „Směrnice“), který považoval městský soud za interpretační vodítko, definuje pojem zpracování osobních údajů ve své maximální možné šíři (jedná se o shromažďování a upravování, sdílení, užívání, zpřístupnění, srovnávání, kombinování nebo mazání). Tento pojem nelze libovolně zaměňovat s uvedenými pojmy podle zákona o evidenci obyvatel, jde o pojem odlišný. Pojmy dle zákona o evidenci obyvatel, a to využívání (nakládání a/nebo shromažďování, vedení nebo zpracování jiným způsobem) jsou nepochybně podmnožinou zpracování osobních údajů. Městský soud však podmnožinu pojmu využívání, konkrétně pojem zpracování jiným způsobem vyložil tím, že použil celou „maximální definici“ Směrnice. Městský soud tak pod skutkovou podstatu neoprávněného využívání rodných čísel, tedy pod „dílčí skutkovou podstatu“ zpracování subsumuje veškerá jednání, kterých je možné se v souvislosti s rodnými čísly vůbec dopustit. S ohledem na Směrnici, jakož i systematiku zákona o evidenci obyvatel, by se podle stěžovatele pojem zpracování [podle § 13a písm. g) se pro účely tohoto zákona rozumí využíváním rodných čísel jejich shromažďování, vedení nebo zpracování jiným způsobem – pozn. zdejšího soudu], měl vykládat ve smyslu „collection, recording, organization, storage, adaptation or alteration“, neboť takovému jednání je nepochybně třeba přiřadit prvek systematičnosti. Za takové situace není možné jednorázové zobrazení údaje v reportáži hodnotit jako zpracování rodných čísel ve smyslu zákona o evidenci obyvatel, a proto se tento zákon na daný případ vůbec nemá aplikovat. Stěžovatel dále uvedl, že jeho jednání není možné označit za neoprávněné nakládání s rodnými čísly, neoprávněné využívání rodných čísel, ani neoprávněné zpracování osobních údajů, neboť stěžovatel s rodnými čísly aktivně nedisponoval, jen zveřejnil již zveřejněný údaj, k jehož zveřejnění došlo se souhlasem nositele, na základě zákona a prostřednictvím činnosti soudu. Směrnice se přitom nevztahuje na zobrazení osobního údaje v rámci audiovizuálního díla, ale na zcela nebo částečné zpracování osobních údajů (viz čl. 3 Směrnice). Že se nejednalo o neoprávněné využívání rodných čísel, přitom konstatoval i sám žalovaný (s. 2 a 9 rozhodnutí předsedy žalovaného). Pokud Nejvyšší správní soud dojde k závěru, že stěžovatel využíval rodná čísla ve smyslu zákonné definice, trvá stěžovatel na tom, že se z jeho strany jednalo o jednání subsumovatelné pod § 13c odst. 1 písm. a) a c) zákona o evidenci obyvatel. Zveřejnění rodného čísla totiž nebylo jednáním stěžovatele, ale soudu, který rodné číslo v obchodním rejstříku zveřejnil, a ministerstva, které rozhodlo, že se rodné číslo bude v obchodním rejstříku zveřejňovat. Souhlas nositelů rodného čísla se zveřejněním v obchodním rejstříku se nepochybně musel vztahovat na to, že rodné číslo