5 Azs 2/2016 — Nejvyšší správní soud

5 Azs 2/2016- 30 - text 5 Azs 2/2016 - 35 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců JUDr. Lenky Matyášové a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobce: M. B., zastoupený Mgr. Petrem Křížákem, LL.M., MBA, advokátem se sídlem Purkyňova 6, Ostrava, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 12. 2015, č. j. 18 A 10/2015  49, t a k t o : I. Výroky I. a II. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 12. 2015, č. j. 18 A 10/2015  49, s e r u š í . II. Rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 5. 11. 2015, č. j. OAM168/LEVL18VL08-PS2015, s e r u š í a věc s e v r a c í žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalobci s e náhrada nákladů řízení n e p ř i z n á v á . IV. Odměna a náhrada hotových výdajů advokáta Mgr. Petra Křížáka, LL.M., MBA, s e u r č u j e částkou 8228 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti (60) dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím ze dne 5. 11. 2015, č. j. OAM-168/LE-VL18-VL08-PS-2015, žalovaný uložil žalobci povinnost setrvat v Zařízení pro zajištění cizinců Vyšní Lhoty ve smyslu § 46a odst. 1 písm. c) a odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, v tehdejším znění (dále jen „zákon o azylu“), až do vycestování, maximálně však do 22. 2. 2016. Žalobce podal proti uvedenému rozhodnutí žalovaného žalobu, kterou Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22. 12. 2015, č. j. 18 A 10/2015  49, zamítl. Krajský soud ze správního spisu žalovaného zjistil, že žalobci bylo rozhodnutím Policie ČR, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy ze dne 8. 7. 2013, č. j. KRPA-254865/ČJ-2013-000022, uloženo správní vyhoštění dle § 119 odst. 1 písm. e) bodu 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) a stanovena doba, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie v délce jednoho roku. Dle odůvodnění tohoto rozhodnutí pobýval žalobce na území České republiky bez platného povolení k pobytu od 22. 2. 2013 do 8. 7. 2013 (dne 20. 10. 2012 podal žádost o prodloužení platnosti povolení k pobytu a následně opakovanou žádost, přičemž obě tato řízení byla zastavena a žalobce podal třetí žádost dne 8. 8. 2012). Žalobce podal proti rozhodnutí o správním vyhoštění ze dne 8. 7. 2013 odvolání, které bylo zamítnuto a rozhodnutí o správním vyhoštění potvrzeno, a poté žalobu k Městskému soudu v Praze, jenž ji zamítl. Ke kasační stížnosti žalobce byl ovšem rozsudek Městského soudu v Praze Nejvyšším správním soudem zrušen. Poté Městský soud v Praze zrušil rozhodnutí odvolacího orgánu, který však odvolání žalobce dne 26. 2. 2015 opětovně zamítl a potvrdil rozhodnutí o správním vyhoštění. I toto rozhodnutí žalobce napadl žalobou, kterou Městský soud v Praze zamítl rozsudkem ze dne 5. 6. 2015, č. j. 2 A 24/2015 – 32, a o kasační stížnosti žalobce proti tomuto rozsudku městského soudu v době řízení před krajským soudem rozhodnuto nebylo. Rozhodnutím Policie ČR, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy ze dne 28. 10. 2015, č. j. KRPA-433573-19/ČJ-2015-000022, byl žalobce zajištěn dle § 124 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců za účelem správního vyhoštění. Dne 4. 11. 2015 pak žalobce podal žádost o udělení mezinárodní ochrany. Dále krajský soud uvedl, že za situace, kdy bylo odvolání žalobce proti rozhodnutí o uložení správního vyhoštění odvolacím orgánem opětovně zamítnuto a zamítnuta byla i jeho žaloba rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2015, č. j. 2 A 24/2015 – 32, bylo rozhodnutí o správním vyhoštění ze dne 8. 7. 2013 pravomocné a vykonatelné, avšak žalobce jej nerespektoval. Nelegální pobyt je dle názoru krajského soudu nepochybně narušením veřejného pořádku, avšak sám o sobě nemůže být považován za závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti. V daném případě však bylo žalobci již za nelegální pobyt uloženo správní vyhoštění rozhodnutím, které doposud nerespektoval. Žalobce se tak odmítl podřídit rozhodnutí správního orgánu, v čemž je nutno spatřovat ono narušení veřejného pořádku ve smyslu § 46a odst. 1 písm. c) zákona o azylu. Dle krajského soudu přitom Nejvyšší správní soud vyslovil v tomto směru v rozsudku ze dne 30. 9. 2015, č. j. 1 Azs 193/2015 - 29, dostupném na www.nssoud.cz, názor, podle něhož veřejný pořádek lze ztotožnit s dodržováním právních norem či dalších pravidel společenského chování, s jejichž respektováním většina společnosti souhlasí a souhlasí i s tím, aby jejich porušení bylo sankcionováno. Jestliže se tedy žalobce zdržoval nadále na území České republiky v době, kdy rozhodnutí o správním vyhoštění bylo pravomocné a vykonatelné, jednal v rozporu s vůlí správního orgánu a tím veřejný pořádek narušil. Krajský soud dovodil, že setrvání cizince na území České republiky poté, co se stalo vykonatelným rozhodnutí o jeho správním vyhoštění, je nepochybně závažnějším jednáním, než když se zdržuje na území České republiky po skončení platnosti povolení k pobytu. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2014, č. j. 7 Azs 193/2014 – 44, www.nssoud.cz, přitom v případech, kdy má intenzita porušování právního řádu trestněprávní dimenzi, je mimo pochybnost, že cizinec představuje nebezpečí pro veřejný pořádek. Krajský soud k tomu dodal, že nerespektování rozhodnutí o uložení správního vyhoštění je úmyslným jednáním vykazujícím znaky skutkové podstaty trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí dle § 337 trestního zákoníku. Jestliže pak žalobce v doplnění žaloby odkazoval na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 2. 2014, č. j. 1 Azs 21/2013 - 50, www.nssoud.cz, pak názor v něm vyslovený byl překonán již zmiňovaným rozhodnutím téhož senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2015, č. j. 1 Azs 193/2015 - 29, neboť judikatura Nejvyššího správního soudu se v tomto směru vyvíjí a krajský soud opřel svůj názor o judikaturu aktuální. Krajský soud se dále zabýval žalobní námitkou, dle níž jediným důvodem, proč žalobce na území České republiky pobýval nelegálně v době, kdy již nabylo vykonatelnosti rozhodnutí o správním vyhoštění, bylo jeho mylné přesvědčení, že kasační stížnost, kterou podal proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2015, č. j. 2 A 24/2015 – 32, má odkladný účinek; k tomu žalobce dodal, že ho o tom mylně informoval jeho tehdejší zástupce, který není advokátem a o odkladný účinek kasační stížnosti nepožádal. K této argumentaci krajský soud uvedl, že dle § 107 odst. 1 s. ř. s. kasační stížnost nemá odkladný účinek, Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat. Podáním kasační stížnosti se tedy dle krajského soudu v zásadě nepozastavují účinky napadeného rozhodnutí, v důsledku čehož je toto rozhodnutí i po podání kasační stížnosti pravomocné a vykonatelné. Žalobce však návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nepodal a na tom nic nemůže změnit ani skutečnost, že to za něj neučinil ani jeho zástupce, který nemá právní vzdělání, a ani to, že se žalobce domníval, že do rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je jeho pobyt na území České republiky legální. Žalobce dále namítal vadu nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného v otázce vyhodnocení „eventuálního zásahu do rodinného života chráněného článkem 8“ Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.; dále jen Úmluva“); jako důvod, proč odmítá vycestovat z území České republiky, uváděl, že zde má družku a syna, se kterými žije již pět let ve společné domácnosti. Krajský soud konstatoval, že se ve vztahu k této žalobní námitce ztotožnil se závěrem žalovaného, že se jedná ze strany žalobce o účelové tvrzení. Krajský soud se poté vyslovil k žalobní námitce, dle níž žalovaný automatickým a nezákonným způsobem rozhodl o setrvání žalobce v zařízení pro zajištění cizinců po dobu 110 dnů. Úvahy, jimiž žalovaný odůvodnil dobu setrvání v tomto zařízení, považoval žalobce za zcela obecné a nepřizpůsobené jeho individuální situaci. Krajský soud konstatoval, že z napadeného rozhodnutí zjistil, že žalobce je podle něj povinen setrvat v zařízení pro zajištění cizinců až do vycestování, maximálně však do 22. 2. 2016. V odůvodnění rozhodnutí se k tomu mj. uvádí, že maximální celková doba pro zajištění žalobce činí 110 dnů. Při stanovení této doby vycházel žalovaný z předpokladu ukončení řízení ve věci mezinárodní ochrany v 90 denní lhůtě a pro případ podání žaloby proti rozhodnutí o mezinárodní ochraně připočetl 15 dnů a na přiměřenou dobu potřebnou pro doručování dokumentů v rámci soudního řízení 5 dní. Krajský soud považoval odůvodnění stanovené doby povinnosti žalobce setrvat v zařízení pro zajištění cizinců za dostatečné i srozumitelné. Doba 110 dnů je přiměřená a přezkoumatelně odůvodněná. Žalobce (stěžovatel) podal proti