6 Ads 36/2015 — Nejvyšší správní soud

6 Ads 36/2015- 36 - text 6 Ads 36/2015 - 42 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobkyně: Ing. R. K., zastoupena Mgr. Lenkou Vitebskou, advokátkou, se sídlem Měsíčná 256/2, 460 07 Liberec, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, 128 01 Praha 2, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 4. 2014, č. j. MPSVUM/1429/14/4S-LBK, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 29. 1. 2015, č. j. 60 Ad 11/2014 - 49, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. III. Ustanovené zástupkyni advokátce Mgr. Lence Vitebské s e n e p ř i z n á v á odměna a náhrada hotových výdajů za zastupování žalobkyně. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci [1] Dne 21. 12. 2011 požádala žalobkyně o přiznání příspěvku za živobytí. Doložila prohlášení o výživném ve výši 2.000 Kč a dohodu o výživném ze dne 21. 12. 2011 uzavřenou s rodiči, podle níž každý z rodičů přispívá žalobkyni 1.000 Kč. Oznámením ze dne 27. 1. 2012 byl žalobkyni přiznán příspěvek na živobytí od prosince 2011 ve výši 1.236 Kč, od 1. 1. 2012 ve výši 1.520 Kč. Následně byla žalobkyně vždy vyzývána k doložení dokladů k dávce příspěvek na živobytí. [2] Výzvou ze dne 8. 8. 2013 Úřad práce České republiky - krajská pobočka v Liberci (dále jen „úřad práce“) s ohledem na věk a formu studia vyzval žalobkyni k doložení dohody o zvýšení výživného, případně podání návrhu na určení nového výživného, neboť výživné je nepřiměřeně nízké. V odpovědi ze dne 20. 8. 2013 žalobkyně uváděla, že jí rodiče pomáhají vedle výživného materiálně, a protože nemohou hradit bydlení, přispívají jí na náklady na studium, a úřadu práce předestřela, jak se varianty zvýšeného výživného promítnou do výše sociálních dávek. Vyrozuměním ze dne 17. 9. 2013 byla žalobkyně vyzvána, aby se vyjádřila k podkladům ve věci změny výše dávky. V e-mailové zprávě ze dne 16. 10. 2013 zástupce žalobkyně, mimo jiné, uváděl, že rodiče nemají problém se zvýšením výživného, ale dohoda nebude podepsána, pokud to bude mít vliv na výši sociálních dávek. Při ústním jednání konaném dne 1. 11. 2013 žalobkyně potvrdila, že rodiče jí přispívají nad rámec výživného 2.000 Kč také na stravu, telefon, dopravu, internet. Výše pomoci je uvedena ve výpočtu, který žalobkyně předložila a požadovala, aby byl součástí protokolu. Podle výpočtu tvoří výdaje na stravu 2.000 Kč, na telefon a internet 694 Kč, na MHD 228 Kč a ostatní výdaje 2.000 Kč. Kromě toho jí rodiče zaplatili autoškolu ve výši 7.500 Kč, notebook 12.400 Kč a dioptrické potřeby ve výši 2.368 Kč a 6.416 Kč. Uvedla, že do června 2013 jí bylo vypláceno stipendium 1.620 Kč, ale překročila dobu standardního studia. Protože dokončuje školu, není schopna si přivydělávat. Otec žalobkyně jako zmocněnec prohlásil, že by neměl problém zvýšit výživné, ale zvýšení výživného by vedlo ke snížení sociálních dávek a rodiče by jí nemohli jako teď pomáhat nad rámec výživného. [3] Rozhodnutím ze dne 4. 2. 2014, č. j. 18889/2014/LIB (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), úřad práce odejmul žalobkyni od 1. 10. 2013 příspěvek na živobytí. Při stanovení výše dávky v měsíci říjnu 2013 zohlednil skutečné výživné od rodičů ve výši 5.000 Kč, dále byl do příjmů započítán příspěvek ve výši 700 Kč. Při stanovení přiměřených nákladů na bydlení byla zohledněna částka 5.051,40 Kč. Přiměřené náklady na bydlení činí 1.710 Kč a částka na živobytí 3.410 Kč. Protože skutečné příjmy byly vyšší než částka živobytí i po odečtu přiměřených nákladů na bydlení, bylo rozhodnuto o odnětí dávky. K odejmutí příspěvku na živobytí došlo poté, co bylo pravomocně rozhodnuto o zastavení výplaty příspěvku na bydlení od 1. 10. 2013 rozhodnutím úřadu práce ze dne 31. 10. 2013 ve spojení s rozhodnutím žalovaného ze dne 19. 12. 2013. [4] Žalovaný rozhodnutím ze dne 10. 4. 2014, č. j. MPSV-UM/1429/14/4S-LBK, odvolání žalobkyně zamítnul a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Žalobkyně proti rozhodnutí žalovaného brojila žalobou u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „krajský soud“), který však žalobu zamítl v záhlaví označeným rozsudkem. Krajský soud vyslovil, že příspěvek na živobytí je dávka, která řeší nedostatek finančních prostředků k uspokojení živobytí, tj. výživy a dalších základních životních potřeb, osob, které se ocitnou v hmotné nouzi a svou situaci nemohou řešit vlastním přičiněním. Uvedl taktéž, jaké jsou podmínky vzniku nároku na dávku dle § 21 odst. 1 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění rozhodném pro posuzovaný případ (dále jen „zákon o pomoci v hmotné nouzi“). Upozornil rovněž, že pokud dojde ke změně skutečností rozhodných pro nárok na dávku nebo její výplatu tak, že nárok na dávku nebo její výplatu zanikne, dávka se odejme nebo se její výplata zastaví podle § 44 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi. [5] Krajský soud nepřisvědčil žalobkyni, že bylo porušeno její procesní právo dle § 36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění rozhodném pro posuzovaný případ (dále jen „správní řád“), neboť úřad práce vycházel při rozhodnutí o odejmutí dávky z podkladů, které byly úřadu práce předloženy přímo žalobkyní, resp. z protokolu o jednání, kterého se zúčastnila i s obecným zmocněncem. Správní orgán totiž mohl postupovat podle § 74 zákona o hmotné nouzi, dle něhož povinnost správního orgánu dát účastníku řízení před vydáním rozhodnutí možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí neplatí, jedná-li se pouze o podklady, které správnímu orgánu předložil tento účastník řízení. Tento postup nemohl mít za daných okolností vliv na zákonnost rozhodnutí o odejmutí dávky. Sama žalobkyně krajskému soudu potvrdila, že ví, co bylo podkladem pro rozhodnutí ve věci, ale že nesouhlasí se zohledněním výživného ve výši 5.000 Kč způsobem, jakým to učinily orgány pomoci v hmotné nouzi. [6] K nesouhlasu žalobkyně se zohledněním částky 5.000 Kč jako jejího příjmu soud uvedl, že „[p]okud žalobkyně opakovala, co namítala v odvolání ve správním řízení ve vztahu k odůvodněným nákladům na bydlení, nejedná se o řádný žalobní bod“. Následně však posoudil zohlednění částky 5.000 Kč jako příjem žalobkyně za rozhodnou pro posouzení trvání nároku na příspěvek na živobytí, čímž se dále zabýval. Vycházel z ustanovení § 9 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 7 odst. 2 písm. d), e) zákona o pomoci v hmotné nouzi, kdy započitatelným příjmem je taktéž výživné. „Žalobkyně nesporuje zahrnutí přídavků na děti ve výši 700 Kč a výživného 2.000 Kč dle dohody o výživném uzavřené s rodiči dne 21. 12. 2011 do příjmu ve smyslu § 9 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi. Brání se zohlednění další finanční pomoci ze strany rodičů ve výši 3.000 Kč, uvádí, že výživné ve výši 5.000 Kč je orgány pomoci v hmotné nouzi smyšlená částka.“ Krajský soud má „za prokázané, a to žalobkyní předloženým přehledem o finanční pomoci rodičů nad rámec dohodnutého výživného a také jejím vyjádřením, jakož i vyjádřením jejího otce do protokolu o ústním jednání dne 1. 11. 2013, (když finanční pomoc nad rámec dohodnutého výživného a možnost zvýšení výživného žalobkyně zmiňovala již v písemném vyjádření ze dne 20. 8. 2013), že rodiče žalobkyni finančně přispívali nad dohodnutou částku výživného 2.000 Kč měsíčně na úhradu stravy, telefonu, internetu a městské hromadné dopravy, případně dalších nákladů finančními částkami ve výši 2.000 Kč, 694 Kč a 228 Kč. Tohoto přehledu se žalobkyně výslovně dovolávala, při ústním jednání uvedla, že se jedná též o vyčíslení úhrady pomoci rodičů výdajů jako je strava, telefon, internet, dopravu, atd. Následné tvrzení žalobkyně o tom, že se nejednalo o pomoc finanční, případně šlo o dary, soud hodnotí jako účelové“. Soud shledal pouze nepřesnost ve výpočtu, kdy do příjmů žalobkyně započítaly částku 3.000 Kč, nikoliv pouze 2.922 Kč, z toho plynoucí rozdíl 78 Kč však neměl vliv na posouzení trvání nároku na dávku. Přestože uvedená finanční výpomoc poskytovaná žalobkyni rodiči nebyla zahrnuta do dohody o výživném, šlo o plnění vyživovací povinnosti rodičů vůči zletilému dítěti, neboť se jednalo o částky na uspokojení odůvodněných potřeb žalobkyně. Úřad práce a žalovaný postupovali v souladu se zákonem, když zohlednili výživné poskytované žalobkyni ze strany rodičů ve skutečné výši, jak ji žalobkyně vyčíslila. Ani absence data vyhotovení přehledu nemohla bránit jeho využití správními orgány ve spojení s tvrzeními žalobkyně a obecného zmocněnce při ústním jednání a také v písemných podáních. Sama žalobkyně opakovaně potvrdila, že jí rodiče přispívají na úhradu jejích potřeb částkou vyšší než 2.000 Kč dohodnutého výživného. Krajský soud upozornil i na skutečnost, že úřad práce nezohlednil všechny částky vyčíslené v přehledu výdajů jako příjem žalo