7 Afs 64/2015 — Nejvyšší správní soud

7 Afs 64/2015- 50 - text 7 Afs 64/2015 - 52 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: O. Š., zastoupený Mgr. Martinem Červinkou, advokátem se sídlem Čechova 396, Česká Třebová, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 1. 2015, č. j. 31 Af 28/2013 – 32, t a k t o : I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 1. 2015, č. j. 31 Af 28/2013 – 32, a rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 14. 2. 2013, č. j. 4962/13/5000-14102-706807, s e z r u š u j í a věc s e v r a c í žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o žalobě 12.342 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku, a to k rukám zástupce žalobce Mgr. Martina Červinky, advokáta. III. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti 4.114Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku, a to k rukám zástupce žalobce Mgr. Martina Červinky, advokáta. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 30. 1. 2015, č. j. 31 Af 28/2013 – 32, zamítl žalobu, kterou se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 14. 2. 2013, č. j. 4962/13/5000-14102-706807, kterým bylo zamítnuto odvolání a potvrzeno rozhodnutí Finančního úřadu v Havlíčkově Brodě (dále jen „správce daně“) ze dne 23. 5. 2012, č. j. 89346/12/223911706848, jímž bylo podle ust. § 106 odst. 1 písm. b) zákona č. 280/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), zastaveno řízení zahájené podáním daňového přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2011. Krajský soud v odůvodnění rozsudku odkázal na ust. § 243 odst. 1 a 2, § 244 odst. 1 a § 245 daňového řádu, z nichž dovodil, že posledním dnem lhůty k podání daňového přiznání byl den 20. 2. 2012. Protože stěžovatel tuto lhůtu nedodržel, nemohlo dojít k vyměření daně a vzniku vratitelného přeplatku. Stěžovatel podal daňové přiznání až den následující po uskutečněném přezkumném jednání, které podle ust. § 243 odst. 2 daňového řádu zastavuje i nalézací řízení týkající se pohledávek, které byly uplatněny, a nejednalo se o pohledávky za majetkovou podstatou. Podle krajského soudu je proto zcela logické, že za tímto datem již nedává daňový řád prostor pro podání daňového přiznání a vyměření daně, pro které ust. § 244 odst. 1 a § 245 daňového řádu stanoví zvláštní režim. Krajský soud tak potvrdil závěr odvolacího finančního ředitelství, že řízení mělo být zastaveno, a jeho právní názor korigoval pouze v tom směru, že k zastavení mělo dojít podle ust. § 106 odst. 1 písm. e), nikoliv podle ust. § 106 odst. 1 písm. b) daňového řádu, což ovšem nemělo podle krajského soudu vliv na zákonnost rozhodnutí. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu uvedeného v ust. § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., ve které označil právní názor krajského soudu, že po uplynutí lhůty ve smyslu ust. § 244 odst. 1 daňového řádu nemůže správce daně daň vyměřit, za absurdní. Krajský soud v rozporu s judikaturou Ústavního soudu lpěl na doslovném znění zákona, čímž dospěl k formalistickému a nespravedlivému výsledku. Podle stěžovatele ze žádného zákonného ustanovení neplyne, že by nemohl podat daňové přiznání po lhůtě stanovené v ust. § 244 odst. 1 daňového řádu. Ostatně i ust. § 244 odst. 6 daňového řádu stanoví, že pokud nebylo podáno daňové přiznání podle ust. § 244 odst. 1 daňového řádu, může správce daně daň stanovit podle pomůcek. Pokud však stěžovatel podal daňové přiznání, správci daně nic nebrání daň stanovit v souladu s daňovým přiznáním. Ust. § 243 odst. 2 daňového řádu se týká pohledávek správce daně za daňovým dlužníkem, nikoliv závazků správce daně vůči dlužníkovi. Přístupem, který zaujaly správní orgány i krajský soud, fakticky dochází k bezdůvodnému obohacení správce daně, a to na úkor majetkové podstaty dlužníka. To odporuje ust. § 5 odst. 3 daňového řádu (zásada zdrženlivosti a přiměřenosti), jakož i základním principům insolvenčního řízení, jelikož přeplatek na dani měl být využit k úhradě pohledávek přihlášených v insolvenčním řízení jako mimořádná splátka. Svým postupem správní orgány i krajský soud porušily čl. 2 odst. 2 a 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy České republiky. V závěru kasační stížnosti stěžovatel citoval judikaturu Ústavního soudu poukazující na povinnost soudů přihlížet k účelu a smyslu zákona a na nepřípustnost sofistikovaného zdůvodňování zjevné nespravedlnosti. Ze všech uvedených důvodů stěžovatel Nejvyššímu správnímu soudu navrhl, aby zrušil napadený rozsudek krajského soudu i rozhodnutí odvolacího finančního ředitelství. Odvolací finanční ředitelství ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedlo, že v daném případě byl usnesením Krajského soudu v Hradci Králové zjištěn úpadek stěžovatele a Z. Š. a povoleno řešení úpadku oddlužením (účinky rozhodnutí o úpadku nastaly dne 19. 1. 2012 v 08:57 hod.). Vzhledem k tomu, že dne 14. 3. 2012 proběhlo u insolvenčního soudu přezkumné jednání, nebylo možné ve věci dne 15. 3. 2012 podaného daňového přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2011, tj. období týkající se pohledávek, které nejsou pohledávkami za majetkovou podstatou, ve vazbě na ust. § 243 odst. 2 daňového řádu postupovat jinak, než zastavit řízení. Tvrzení stěžovatele, že na základě podaného daňového přiznání mu vznikl přeplatek na dani, je zcela nepodložené, resp. je dovozováno pouze z údajů uvedených v daňovém přiznání. Vzhledem k tomu, že nalézací řízení nebylo ukončeno vyměřením daně podle ust. § 139 daňového řádu, nevznikl stěžovateli ani případný přeplatek na dani podle ust. § 154 daňového řádu, který by správce daně evidoval na jeho osobním daňovém účtu. V kontextu výše uvedeného považuje odvolací finanční ředitelství závěr krajského soudu za správný. Stěžovatel jako poplatník s příjmy pouze podle ust. § 6 zákona č. 586/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o daních z příjmů“), neměl podle ust. § 38gb odst. 1 citovaného zákona povinnost podávat daňové přiznání. Pokud se však takto rozhodl, byl povinen tak učinit ve lhůtě podle ust. § 245 daňového řádu. Toto ustanovení totiž modifikuje obecná pravidla pro podání řádného daňového tvrzení pro případ insolvenčního řízení. Speciální pravidlo, které stanoví konkrétní lhůtu pro podání daňového přiznání, se netýká jen aktuálního zdaňovacího období, ale i předchozího zdaňovacího období, za které dosud nebylo nutné daňové tvrzení podat, neboť lhůta dosud neuplynula. V daném případě se jednalo o řádné daňové přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2011, kdy lhůta k jeho podání dosud neuplynula. Podle ust. § 245 ve spojení s § 244 odst. 1 daňového řádu tak mělo být podáno do 20. 2. 2012. Skutečnost, že stěžovatel podal přiznání k dani z příjmů fyzických osob za rok 2011 dne 15. 3. 2012, tj. den po přezkumném jednání u insolvenčního soudu, v důsledku čehož byl správce daně povinen ve věci takto podaného daňového přiznání zastavit řízení, nemůže jít k tíži správce daně. Odvolací finanční ředitelství proto má za to, že napadené rozhodnutí netrpí nezákonností namítanou stěžovatelem a jeho námitky ohledně porušení konkrétních ustanovení Listiny základních práv a svobod, Ústavy České republiky a daňového řádu jsou nedůvodné. Bylo zcela na něm, aby důsledně střežil svá práva a podal daňové přiznání ve lhůtách stanovených daňovým řádem. Odvolací finanční ředitelství proto navrhlo, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v souladu s ust. § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel, přičemž neshledal vadu uvedenou v odstavci 4 citovaného ustanovení, k níž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. V dané věci je nesporné, že dne 19. 1. 2012 krajský soud rozhodl o úpadku stěžovatele, že dne 14. 3. 2012 proběhlo přezkumné jednání a že dne 15. 3. 2012 stěžovatel podal daňové přiznání, v němž uplatnil žádost o vrácení přeplatku. Správní orgány, stejně jako krajský soud, dospěly k závěru, že podal-li stěžovatel daňové přiznání až po přezkumném jednání, bylo na místě řízení ve věci podaného daňového přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2011 zastavit s odkazem na ust. § 243 odst. 2 daňového řádu. Podle ust. § 243 odst. 2 daňového řádu ukončením přezkumného jednání se nalézací řízení týkající se pohledávek, které nejsou pohledávkami za majetkovou podstatou, zastavuje a dosud nepravomocné rozhodnutí nabývá právní moci. Citované ustanovení dopadá na situace, kdy jsou v přezku