8 As 33/2016 — Nejvyšší správní soud

8 As 33/2016- 34 - text  8 As 33/2016 - 38 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců Mgr. Petry Weissové a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobkyně: V. Š., zastoupené Mgr. Robertem Plickou, advokátem, se sídlem Národní 58/32, Praha 1, proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Plzeňského kraje, se sídlem Nádražní 2, Plzeň, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalované, o kasační stížnosti žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2016, čj. 10 A 147/2015 – 51, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobkyni s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovaná n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : I. 1. Žalobkyně se žalobou u Městského soudu v Praze domáhala ochrany proti nezákonnému zásahu žalované. Nezákonný zásah stěžovatelka spatřovala v provedení identifikačních úkonů podle § 65 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky (dále jen „zákon o policii“). Ty měly spočívat ve snímání daktyloskopických otisků, zjišťování tělesné míry a tělesných znaků, pořizování obrazových záznamů a odběru biologického vzorku DNA a zařazení uvedeného materiálu do informačního systému FODAGEN. Namítané úkony žalovaná provedla v souvislosti s trestním řízením zahájeným proti žalobkyni usnesením Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje ze dne 23. 3. 2015, čj. KRPC-20304-174/TČ-2014-020181, pro podezření ze spáchání přečinu šíření nakažlivé nemoci zvířat dle § 306 odst. 1 trestního zákoníku. Žalobkyně v žalobě označila žalovaným Ministerstvo vnitra. II. 2. Městský soud v záhlaví označeným usnesením postoupil věc k projednání a rozhodnutí Krajskému soudu v Plzni jako soudu místně příslušnému podle § 7 odst. 2 a 5 s. ř. s. Učinil tak poté, co žalobkyně v souladu s jeho poučením označila za žalovanou namísto Ministerstva vnitra Policii České republiky, Krajské ředitelství policie Plzeňského kraje. III. 3. Žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) brojila proti usnesení městského soudu kasační stížností, v níž uplatnila kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Namítla nesprávné právní posouzení otázky, kdo je osobou věcně pasivně legitimovanou, jíž lze tvrzený nezákonný zásah přičítat. 4. Poukázala na skutečnost, že údaje získané identifikačními úkony podle § 65 zákona o policii jsou osobními údaji ve smyslu § 4 písm. a) a b) zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o ochraně osobních údajů“). Za jejich zpracování nese odpovědnost správce, jímž je v daném případě Policie České republiky jako celek. Při zpracování osobních údajů, které ve skutečnosti získává určitý útvar Policie České republiky (její krajské ředitelství), nejde o činnosti, při nichž tento útvar vystupuje jako samostatná organizační jednotka. Postup podle § 65 zákona o policii nelze považovat za institut trestního ani správního řízení, konkrétní útvar Policie České republiky při něm neaplikuje správní uvážení. Vzhledem k tomu, že Policie České republiky je v souladu s § 5 odst. 1 zákona o policii podřízena při plnění svých úkolů Ministerstvu vnitra, je v případě zásahové žaloby žalovaným Ministerstvo vnitra jako nadřízený orgán Policie České republiky. 5. Stěžovatelka namítla i vnitřní rozpornost napadeného usnesení. Městský soud dospěl k závěru, že správcem informačního systému FODAGEN je Úřad služby kriminální policie a vyšetřování Policejního prezidia České republiky. V rozporu s tím přičítá fyzické provedení identifikačních úkonů a získání osobních údajů nikoliv uvedenému úřadu, ale stěžovatelce. Z uvedených důvodů shledala stěžovatelka změnu v osobě žalovaného, k níž městský soud přistoupil, v rozporu se soudním řádem správním, se zákonem o ochraně osobních údajů i se zákonem o policii. Zdůraznila, že původní žalované Ministerstvo vnitra svoji pasivní legitimaci nezpochybňovalo. 6. Stěžovatelka poukázala také na skutkový rozpor v odůvodnění napadeného usnesení. Městský soud vyslovil, že identifikační úkony podle § 65 zákona o policii byly provedeny v souvislosti s trestním řízením vedeným Krajským ředitelstvím policie Plzeňského kraje. Ve skutečnosti však trestní řízení vedlo Krajské ředitelství policie Jihočeského kraje. Tento rozpor nemá podle stěžovatelky žádné procesní vyústění. 7. Závěrem stěžovatelka za ne zcela jasný označila postup městského soudu, kterým žalobkyni seznámil s tím, jak správní orgány naložily s jejími osobními údaji. Ministerstvo vnitra v době před změnou v osobě žalovaného sdělilo, že ke dni 13. 11. 2015 (po podání žaloby, avšak před vydáním napadeného usnesení) byla dokončena likvidace veškerých osobních údajů a materiálů získaných provedenými identifikačními úkony nejen ze všech informačních systémů Policie České republiky, ale i ve fyzické podobě. Seznámil-li by městský soud žalobkyni s touto skutečností, lze předpokládat, že by žalobkyně vzala žalobu zpět v celém rozsahu. Městský soud namísto toho seznámil žalobkyni jen se sdělením Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje o výmazu údajů z předmětného informačního systému Policie České republiky, proto žalobkyně vzala žalobu zpět jen zčásti a nadále požadovala zničení získaných biologických vzorků přesto, že ani tento tvrzený zásah již netrval. 8. Stěžovatelka navrhla zrušit napadené usnesení a věc vrátit městskému soudu se závazným právním názorem, že věcně pasivně legitimovaným účastníkem řízení je Ministerstvo vnitra. IV. 9. Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázala na obsah podání, které učinila v řízení o žalobě. V něm se přiklonila k městskému soudu, že žalovaným v nynější věci má být Policie České republiky, Krajské ředitelství Plzeňského kraje, jako subjekt věcně pasivně legitimovaný. V. 10. Nejvyšší správní soud po zjištění, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla podána včas a osobou oprávněnou, posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3, 4 s. ř. s.). 11. Kasační stížnost není důvodná. 12. Spornou v kasační stížnosti učinila stěžovatelka otázku subjektu věcně pasivně legitimovaného v řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu podle § 82 a násl. s. ř. s., je-li tímto zásahem provedení identifikačních úkonů podle § 65 zákona o policii a zařazení získaných materiálů do informačního systému FODAGEN. 13. Stěžovatelka má za to, že pasivně legitimovaným subjektem je v dané věci Ministerstvo vnitra jako nadřízený správní orgán Policie České republiky, která při provádění identifikačních úkonů podle § 65 zákona o policii vystupuje jako ozbrojený bezpečnostní sbor. 14. Tvrzená nezákonnost napadeného usnesení, jíž se v kasační stížnosti stěžovatelka dovolávala, má tedy spočívat v nesprávném určení osoby věcně pasivně legitimované městským soudem. Vymezení této sporné otázky stěžovatelkou v kasační stížnosti se však v daném případě míjí s předmětem právního posouzení v napadeném usnesení městského soudu. 15. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že předmětem přezkumu v řízení o kasační stížnosti je usnesení městského soudu o postoupení věci Krajskému soudu v Plzni jak soudu místně příslušnému. V uvedeném usnesení se městský soud zabýval výlučně tím, který krajský soud je v dané věci podle § 7 odst. 2 a 5 s. ř. s. soudem místně příslušným. Potřeba tohoto posouzení vyvstala poté, co žalobkyně označila za žalovanou namísto Ministerstvo vnitra Policii České republiky, Krajské ředitelství Plzeňského kraje. 16. Naproti tomu o stěžovatelkou nastíněné sporné otázce (kdo je subjektem věcně pasivně legitimovaným) městský soud v napadeném usnesení nerozhodoval. Tuto otázku předběžně posoudil dříve, než shledal svoji místní nepříslušnost. Dovodil, že tvrzený nezákonný zásah je v posuzované věci třeba přičíst konkrétnímu útvaru Policie České republiky. Vyšel přitom z úvahy, že při získání osobních údajů podle § 65 zákona o policii za účelem budoucí identifikace osoby, o jejíž údaje jde, převažuje evidenční prvek činnosti policie. Policejní orgány zde nevystupují jako ozbrojený bezpečnostní sbor, nýbrž jednají v postavení správních orgánů. 17. Tento předběžný právní názor městský soud předestřel žalobkyni postupem, jenž je v souladu se závěry obsaženými v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 12. 2014, čj. Nad 224/2014 – 53. Žalobkyně v žalobě dostatečně určitě a podrobně vylíčila skutkové okolnosti případu. V nich specifikovala tvrzený nezákonný zásah, tedy označila, jakým jednáním veřejné správy se cítí být dotčena, včetně toho, kdo je původcem tohoto jednání. Městský soud v návaznosti na tato tvrzení poučil žalobkyni o svém právním názoru na to, který správní orgán má být v daném případě žalovaným. Svůj