8 As 54/2016 — Nejvyšší správní soud

8 As 54/2016- 71 - text  8 As 54/2016 - 71 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudců Mgr. Petry Weissové a JUDr. Michala Mazance v právní věci žalobce: P. P., zastoupeného Mgr. Janem Švarcem, advokátem se sídlem Vodičkova 695/24, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo dopravy, se sídlem nábř. Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 6. 2015, čj. 10/2015160SPR/7, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2016, čj. 10 A 97/2015 – 67, t a k t o : I. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2016, čj. 10 A 97/2015 – 67, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. II. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Janu Švarcovi, advokátovi, s e p ř i z n á v á odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 3400 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. O d ů v o d n ě n í : I. 1. Magistrát hlavního města Prahy rozhodnutím ze dne 17. 12. 2014, čj. MHMP 1791933/2014, rozhodl o žádosti žalobce o vrácení řidičského oprávnění podle § 102 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu) tak, že se uvedené oprávnění žalobci nevrací. 2. Žalovaný rozhodnutím ze dne 23. 6. 2015, čj. 10/2015-160-SPR/7, žalobcovo odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zamítl a rozhodnutí potvrdil. Proti rozhodnutí žalovaného se žalobce bránil žalobou u Městského soudu v Praze, který v záhlaví označeným usnesením řízení zastavil pro nezaplacení soudního poplatku za žalobu. II. 3. Žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojil proti usnesení městského soudu kasační stížností, v níž uplatnil kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Navrhl zrušit napadené usnesení a věc vrátit městskému soudu k dalšímu řízení. 4. Napadené usnesení považoval za nezákonné, neboť k jeho vydání nebyly splněny podmínky. Nezbytným předpokladem zastavení řízení o žalobě je výzva k zaplacení soudního poplatku obsahující lhůtu, v níž má žalobce soudní poplatek zaplatit. Tato výzva musí mít formu usnesení, což však městský soud nedodržel. V soudním spise městského soudu byla založena dvě usnesení s výzvou k zaplacení soudního poplatku – na č. l. 39 ze dne 17. 8. 2015 a na č. l. 64 ze dne 20. 1. 2016. Žádné z nich neobsahovalo podpis oprávněné osoby, který je povinnou náležitostí usnesení podle § 54 odst. 2 s. ř. s. ve spojení s § 55 odst. 5 s. ř. s. Uvedená usnesení proto nelze považovat za veřejné listiny a nelze s nimi spojit zamýšlené právní účinky. Tuto argumentaci stěžovatel podpořil poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2288/2012 (jeho písemné znění stěžovatel připojil ke kasační stížnosti, přestože ve vlastním textu odkazoval na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001), který se vztahoval k náležitostem usnesení podle § 158 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 167 odst. 2 o. s. ř. S ohledem na skutečnost, že právní úprava občanského soudního řádu je co do požadavků na náležitosti usnesení obdobná právní úpravě v soudním řádu správním, jsou podle stěžovatele závěry Nejvyššího soudu použitelné i v dané věci. 5. Stěžovatel dále namítl, že za předpokladu, že by mu městský soud v řízení o žalobě zaslal „zákonem předepsaný formulář“ k zaplacení soudního poplatku, přistoupil by k jeho úhradě. Žádal o zaslání zmiňovaného formuláře a tím odstranění vady soudního řízení. 6. Stěžovatel konečně poukázal na „očividnou“ podjatost soudců desátého senátu městského soudu, který v jeho věci rozhodoval. III. 7. Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil. IV. 8. Nejvyšší správní soud po zjištění, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla podána včas a osobou oprávněnou, posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3, 4 s. ř. s.). 9. Kasační stížnost je důvodná. 10. Z obsahu spisu městského soudu vyplývá, že usnesením ze dne 17. 8. 2015, čj. 10 A 97/2015 – 38, přiznal žalobci osvobození od soudních poplatků ve výši 50 % a současně zamítl jeho žádost o ustanovení zástupce. Téhož dne usnesením čj. 10 A 97/2015 – 39 (dále též „usnesení na č. l. 39“) vyzval stěžovatele k zaplacení části soudního poplatku za žalobu ve výši 1500 Kč ve lhůtě 10 dnů od doručení tohoto usnesení. Usnesení vydal soudce Mgr. Kamil Tojner, písemnost neobsahovala jeho podpis. Stěžovatel usnesení s výzvou k zaplacení soudního poplatku převzal dne 28. 8. 2015, v soudem stanovené lhůtě soudní poplatek (resp. jeho část) nezaplatil. Podal však včasnou kasační stížnost proti usnesení o částečném osvobození od soudních poplatků, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 9. 12. 2015, čj. 10 As 192/2015 – 26, zamítl jako nedůvodnou. Na to městský soud dalším usnesením ze dne 20. 1. 2016, čj. 10 A 97/2015 – 64 (dále též „usnesení na č. l. 64“), vyzval stěžovatele k zaplacení soudního poplatku ve výši 1500 Kč do 10 dnů od jeho doručení. Toto usnesení obsahovalo poučení (shodně jako usnesení na č. l. 39), že řízení bude zastaveno, nezaplatí-li stěžovatel soudní poplatek v soudem stanovené lhůtě. Také uvedené usnesení vydal soudce Mgr. Kamil Tojner. U jeho jména a příjmení byl uveden dodatek „v. r.“, aniž usnesení obsahovalo jeho podpis. Usnesení na č. l. 64 bylo dne 25. 1. 2016 doručeno stěžovateli, který na ně reagoval obratem podáním z téhož dne obsahujícím sdělení, že soudní poplatek uhradí, bude-li rozhodnuto v meritu věci. Soudní poplatek však v soudem stanovené lhůtě nezaplatil. Na to městský soud řízení zastavil napadeným usnesením ze dne 8. 2. 2016. 11. Jak již uvedeno, stěžovatel nezákonnost napadeného usnesení dovozoval jednak z toho, že mu městský soud pro účely zaplacení soudního poplatku nezaslal „zákonem předepsaný formulář“ a především ze skutečnosti, že se městský soud v řízení předcházejícím jeho vydání dopustil pochybení, spočívajícím v nedostatku podpisu oprávněné osoby na originálu usnesení obsahujícím výzvu k zaplacení soudního poplatku (na č. l. 39 a č. l. 64 spisu městského soudu). Podle stěžovatele má tato vada vliv na zákonnost napadeného usnesení. 12. Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou chybějícího podpisu na originálu usnesení s výzvou k zaplacení soudního poplatku. S ohledem na skutečnost, že předmětem kasačního přezkumu je usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, jemuž předcházela výzva k zaplacení soudního poplatku učiněná usnesením na č. l. 64, bylo bezpředmětným se zabývat případnými nedostatky předchozího usnesení na č. l. 39. S jeho vydáním a doručením stěžovateli nebyly vzhledem k okolnostem případu (viz odst. [10]) spojeny žádné právní účinky. 13. Usnesení na č. l. 64 s výzvou k zaplacení soudního poplatku ve výši 1500 Kč (tj. v rozsahu, v němž městský soud stěžovatele od placení soudního poplatku neosvobodil) neobsahovalo podpis soudce Mgr. Kamila Tojnera, který je vydal. V této souvislosti stěžovatel namítal, že usnesení, které nesplňuje formální požadavky předepsané zákonem, není veřejnou listinou a není způsobilé potvrdit, že jde o nařízení soudu jím sledované, a tedy ani vyvolat zamýšlené účinky. 14. Ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen „zákon o soudních poplatcích“) soud rozhoduje a postupuje ve věcech soudních poplatků podle občanského soudního řádu, nestanoví-li zákon o soudních poplatcích jinak. Usnesení s výzvou k zaplacení soudního poplatku proto musí splňovat náležitosti stanovené občanským soudním řádem. Ty vyplývají z § 158 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 167 odst. 2 o. s. ř. Jednou z formálních náležitostí písemného vyhotovení usnesení je podpis předsedy senátu, případně jiného člena senátu (nemůže-li jej podepsat předseda senátu, nebo jedná-li se o úkon, jímž se nerozhoduje ve věci, jak je tomu nyní). Není-li na originálu usnesení podpis předsedy senátu, resp. jiné osoby, která je oprávněna podle občanského soudního řádu jeho písemné vyhotovení podepsat (srov. § 158 odst. 1 věta druhá o. s. ř. a § 36d odst. 1 o. s. ř.), lze přisvědčit stěžovateli, že na takovou písemnost je třeba pohlížet jako na listinu, která nesplňuje požadavky kladené na veřejnou listinu ve smyslu § 134 o. s. ř. K tomu dospěl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 2. 7. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2288/2012, když vyslovil, že „[f]ikce uznání nároku podle ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. nenastane, jestliže usnesení, kterým byl žalovaný vyzván, aby se ve stanovené lhůtě ve věci písemně vyjádřil (§ 114b odst. 1 o. s. ř.), a které bylo žalovanému řádně doručeno, neobsahuje předepsané formální náležitosti, a není proto veřejnou listinou.“ 15. Nejvyšší správní soud nemá důvod se od těchto judikaturních závěrů odchýlit, jelikož i v projednávané věci jde