9 Afs 148/2015 — Nejvyšší správní soud

9 Afs 148/2015- 31 - text 9 Afs 148/2015 - 34 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové a soudců JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., a JUDr. Radana Malíka v právní věci žalobkyně: V. K., zast. JUDr. Jiřím Císařem, advokátem se sídlem Hrnčířská 55/14, Ústí nad Labem, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 29. 11. 2012, č. j. 12967/12-1400-505479, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 6. 2015, č. j. 15 Af 46/2013 – 48, takto: I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 6. 2015, č. j. 15 Af 46/2013 – 48, se zrušuje. II. Rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 29. 11. 2012, č. j. 12967/12-1400-505479, se zrušuje. III. Platební výměr Finančního úřadu v Litoměřicích ze dne 29. 5. 2012, č. j. 88531/12/196962506459, se zrušuje. IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení o žalobě a kasační stížnosti v celkové výši 25 456 Kč, k rukám jejího zástupce JUDr. Jiřího Císaře, advokáta se sídlem Hrnčířská 55/14, Ústí nad Labem, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Podanou kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem (dále jen „finanční ředitelství“) specifikovanému v záhlaví. Napadeným rozhodnutím finanční ředitelství změnilo k odvolání stěžovatelky platební výměr Finančního úřadu v Litoměřicích (dále jen „správce daně“) ze dne 29. 5. 2012, č. j. 88531/12/196962506459, jímž byla stěžovatelce vyměřena daň z převodu nemovitostí ve výši 52 500 Kč. Změna spočívala pouze v tom, že ve výroku platebního výměru byla ustanovení § 98 a § 145 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“) nově nahrazena § 92 a slova „podle pomůcek“ byla nově nahrazena slovem „dokazováním“. [2] Finanční ředitelství bylo s účinností od 1. 1. 2013 dle § 19 odst. 1 zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, zrušeno a jeho právním nástupcem se ve smyslu § 7 písm. a) zákona č. 456/2011 Sb., ve spojení s § 69 č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), stalo Odvolací finanční ředitelství, s nímž bylo v řízení jako s žalovaným pokračováno. [3] Daň byla stěžovatelce vyměřena poté, co sama daňové přiznání nepodala, s ohledem na její názor, že není poplatníkem daně z převodu nemovitostí. Proti ní a jejímu manželovi byla vedena exekuce. Soudní exekutor vydal exekuční příkaz k prodeji budovy a pozemku v jejich vlastnictví v katastrálním území a obci Litoměřice. Následně exekutor vydal, po domluvě s oprávněným, dne 21. 1. 2011 souhlas s volným prodejem nemovitostí. Dne 8. 3. 2011 uzavřela stěžovatelka spolu se svým manželem v postavení prodávajících kupní smlouvu s kupujícími, kdy předmětem kupní smlouvy byl převod vlastnického práva k předmětným nemovitostem. Účinky vkladu práva do katastru nemovitostí vznikly dnem 9. 3. 2011. V kupní smlouvě byla sjednána kupní cena ve výši 3 500 000 Kč, která byla dle čl. 3.2 kupní smlouvy zaplacena na účet soudního exekutora. Správce daně a finanční ředitelství dovodili, že k převodu nemovitostí došlo na základě kupní smlouvy, byť se souhlasem soudního exekutora, a proto nebyly naplněny podmínky dle § 8 odst. 1 písm. b) zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění účinném do 31. 12. 2011 (dále jen "zákon o trojdani“). V důsledku toho jsou poplatníky nikoliv nabyvatelé, nýbrž převodci, tedy stěžovatelka a její manžel. [4] Krajský soud podané žalobě nevyhověl. Vyšel z toho, že ke změně vlastnictví k nemovitostem došlo na základě kupní smlouvy ze dne 8. 3. 2011 a tudíž poplatníkem daně z převodu nemovitostí byli podle § 8 odst. 1 písm. a) zákona o trojdani převodci. K tomu, aby se aplikoval § 8 odst. 1 písm. b) by bylo nezbytné, aby k převodu vlastnických práv došlo skrze nucený výkon rozhodnutí, kdy by prodej obstaral soudní exekutor podle zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění do 31. 12. 2012 (dále jen „exekuční řád“). K převodu sice došlo pod tlakem nařízené exekuce, ale právním titulem byla daná kupní smlouva. Šlo tedy o derivativní nabytí vlastnického práva na základě svobodného projevu vůle stěžovatelky a jejího manžela. Mohli se rozhodnout, zda nechají nemovitost prodat v rámci nuceného výkonu rozhodnutí, nebo zda uzavřou kupní smlouvu. Mohli tak sami rozhodnout, kdo bude novým vlastníkem, a mohli ovlivnit výši kupní ceny. Nic jim navíc nebránilo, aby se ve smlouvě dohodli, že daň za ně uhradí nabyvatelé. Smysl zajištění faktického uhrazení daňové povinnosti je zajištěn institutem ručení ze strany nabyvatelů zakotveným v § 8 odst. 1 písm. a) zákona o trojdani. II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření žalovaného [5] Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost z důvodu podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy proto, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázku v předchozím řízení. [6] Ze slovního spojení „při výkonu rozhodnutí nebo exekuci“ obsaženého v § 8 odst. 1 písm. b) zákona o trojdani je evidentní, že zákonodárce jako kritérium pro odlišnou úpravu osoby poplatníka daně nestanovuje právní formu převodu či přechodu. Soudní exekutor dal souhlas s uzavřením kupní smlouvy jen proto, že kupní cena byla zaplacena na jeho účet. Právní názor soudu, že je rozhodující forma převodu, nemá oporu v zákoně. Posouzení, zda je či není plněno při exekuci, je odvislé od toho, v čí prospěch je hrazeno. Obdobně pokud povinný uhradí dlužnou částku na základě výzvy exekutora k dobrovolnému splnění na účet exekutora, jedná se také o plnění při exekuci, byť jde o plnění dobrovolné. Pokud by byl správný závěr krajského soudu, pak by exekutoři přímé prodeje nepovolovali, neboť by v takovém případě dluh nevymohli a neměli by právo na plnou výši odměny. Tudíž plnění povinného k rukám exekutora je vždy plněním při exekuci. Zvolená právní forma snížila náklady exekuce a pravděpodobně zvýšila její výnos, neboť je obecně známým faktem, že při nucené dražbě nebývá dosahováno takových výsledků, jako při přímém prodeji. [7] To však nemá vést k odlišnému daňovému režimu. Primárním důvodem odlišného režimu při exekuci byl zjevně fiskální prospěch a zjednodušení daňového řízení. Pokud je povinný v exekuci zbavován veškerého majetku, logicky nebude mít na úhradu daňové povinnosti finanční prostředky. Ačkoliv při dobrovolném převodu by byl nabyvatel ručitelem, uplatnění práv vůči ručiteli nese zcela zbytečné administrativní i finanční náklady. Navíc vymáhání daně po převodci, pokud není vůbec vyloučeno, přináší i závažné sociální důsledky zpětně dopadající na stát. Smyslem zákonné úpravy bylo nepochybně zachovat jednak příjmy státního rozpočtu a současně nepřitěžovat povinnému v exekuci dalším nákladem, který by ho mohl uvrhnout do hmotné nouze. [8] Ze všech shora uvedených důvodů navrhla, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil společně s rozhodnutím žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení. [9] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti sdělil, že se plně ztotožňuje se závěry krajského soudu. On sám dospěl v napadeném rozhodnutí k závěru, že jde-li o nabytí v exekuci, musí jít o některý ze způsobů provedení exekuce upravený v exekučním řádu. K převodu takovým způsobem však nedošlo. V podrobnostech odkázal na své rozhodnutí. Navrhl proto zamítnutí kasační stížnosti. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem [10] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatuje, že kasační stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatelka je zastoupena advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.). Poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), ověřil při tom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3, 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná. [11] Mezi účastníky je sporná pouze otázka výkladu § 8 odst. 1 písm. a) a b) zákona o trojdani. Ustanovení § 8 odst. 1 v rozhodné době znělo: „(1) Poplatníkem daně z převodu nemovitostí je a) převodce (prodávající); nabyvatel je v tomto případě ručitelem, b) nabyvatel, jde-li o nabytí nemovitosti při výkonu rozhodnutí nebo exekuci podle zvláštního právního předpisu, vyvlastnění, vydržení, v insolvenčním řízení po rozhodnutí o úpadku nebo ve veřejné dražbě anebo o nabytí nemovitosti na základě smlouvy o zajišťovacím převodu práva, v souvislosti