9 Azs 41/2016 — Nejvyšší správní soud

9 Azs 41/2016- 48 - text 9 Azs 41/2016 - 51 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobce: L. V. S., zast. Mgr. Martinou Šamlotovou, advokátkou se sídlem Příkop 834/8, Brno, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, proti rozhodnutí žalované ze dne 27. 8. 2015, č. j. MV-15525-10/SO-2014, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 9. 2. 2016, č. j. 59 A 66/2015 - 30, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) shora označený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalované ze dne 27. 8. 2015, č. j. MV-15525-10/SO-2014. Tímto rozhodnutím žalovaná zamítla stěžovatelovo odvolání proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 30. 5. 2013, č. j. OAM671-7/ZR-2013, jímž byla zrušena platnost stěžovatelova povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia. [2] Krajský soud v napadeném rozsudku, který je dostupný z www.nssoud.cz, uvedl, že prvostupňové správní rozhodnutí bylo stěžovateli doručeno dne 14. 6. 2013 fikcí. Rozhodnutí bylo doručováno na adresu X, kterou měl stěžovatel v evidenci cizinců. Odvolání podané dne 14. 10. 2013 pak bylo podáno opožděně, jelikož nebylo podáno ve lhůtě 15 dnů od doručení prvostupňového rozhodnutí. [3] Námitku, že správní orgán prvního stupně měl doručovat veřejnou vyhláškou či prostřednictvím opatrovníka, krajský soud vyhodnotil jako nedůvodnou. Stěžovatelova adresa byla správnímu orgánu známa a v průběhu řízení se na ni dařilo doručovat fikcí. Z obálky, kterou bylo doručeno prvostupňové správní rozhodnutí a která se správnímu orgánu vrátila, nevyplývalo, že by stěžovatel na dané adrese nebyl znám či zde neměl označenou schránku. Skutečnost, že se na dané adrese stěžovatel v době rozhodování nezdržoval a s rozhodnutím se fakticky neseznámil, není na újmu doručení fikcí, ale při splnění zákonem stanovených podmínek jde k tíži stěžovatele. Krajský soud odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2012, č. j. 7 As 130/2012 - 29 (všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz), dle něhož doručování veřejnou vyhláškou či ustanovení opatrovníka jsou krajní prostředky, k jejichž využití lze přikročit až tehdy, když se nedaří doručovat jiným způsobem. Jejich využití má místo až tam, kde nelze doručovat např. fikcí. [4] Povinnost doručovat veřejnou vyhláškou či ustanovit opatrovníka nelze dle krajského soudu dovozovat ani ze stěžovatelovy zmínky při ústním jednání dne 21. 5. 2013, že bude v příštím týdnu měnit adresu. Z údajů na obálce ani doručence nebylo možno dovodit, že by se stěžovatel odstěhoval. Stěžovateli nic nebránilo, aby při jednání dne 21. 5. 2013 správnímu orgánu sdělil jinou adresu, kam mu mají být zasílány písemnosti. Krajský soud nijak nezpochybňoval, že stěžovatel plnil své povinnosti dle § 98 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném v rozhodné době (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Nicméně jejich splnění nemá vliv na to, že v době doručování nebyla správnímu orgánu známa jiná stěžovatelova adresa než ta, na kterou bylo doručováno. [5] Krajský soud k žalobním námitkám rovněž uvedl, proč má za to, že správní orgány postupovaly správně, když zamítly stěžovatelovu žádost o navrácení v předešlý stav dle § 41 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění účinném v rozhodné době (dále jen „správní řád“). [6] Současně krajský soud objasnil, proč správní orgán nebyl povinen stěžovatele poučovat o právu na tlumočníka. Stěžovatel v řízení totiž reagoval na písemnosti v českém jazyce, dostavil se seznámit s podklady pro vydání rozhodnutí na základě vyrozumění správního orgánu. Podle obsahu protokolu ze dne 21. 5. 2013 ani v nejmenším nevyšlo najevo, že by podkladům rozhodnutí nerozuměl. Stěžovatel byl prezenčním studentem vysoké školy, který několik let v České republice studoval. [7] Krajský soud vyhodnotil žalobu jako nedůvodnou, proto ji zamítl dle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). II. Obsah kasační stížnosti [8] Stěžovatel namítl, že správnímu orgánu dne 21. 5. 2013 sdělil, že v příštím týdnu bude měnit adresu. Správní orgán však odvoláním napadené rozhodnutí doručoval pouze jedenkrát, a to na původní adresu, přičemž se mu toto rozhodnutí vrátilo jako nedoručené. Posléze již správní orgán nepodnikl žádné kroky k tomu, aby stěžovatele se svým rozhodnutím seznámil. [9] Stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že jej správní orgán neměl dle § 4 odst. 2 správního řádu poučit o tom, že v brzké době bude vydáno rozhodnutí, a zjistit adresu, kam má toto rozhodnutí být doručeno, za situace, kdy sdělil, že hodlá měnit adresu. Zákon o pobytu cizinců v § 98 odst. 3 cizinci ukládá nahlásit změnu místa pobytu do 30 dnů ode dne změny. Stěžovatel uvedenou ohlašovací povinnost splnil. [10] Správní orgán měl na stěžovatele nahlížet jako na osobu, které se nedaří doručovat, a rozhodnutí mu doručit veřejnou vyhláškou nebo mu ustanovit opatrovníka. [11] Stěžovatel pochybuje, zda byly ze strany správního orgánu vyčerpány všechny možnosti doručení dle § 20 správního řádu. Stěžovatel se dne 21. 5. 2013 před správním orgánem vyjádřil, že byl přijat ke studiu, ostatně místo, kam se stěhoval, byly koleje Technické univerzity v Liberci. Dle § 20 odst. 1 správního řádu lze fyzické osobě doručovat, kdekoli se zdržuje. Pokud správní orgán měl informaci, že stěžovatel studuje na Technické univerzitě v Liberci, měl se pokusit doručovat i na její adresu. [12] Povinností správního orgánu bylo poučit stěžovatele o právu na tlumočníka, jelikož o tomto právu stěžovatel netušil a za účasti tlumočníka by se mohl se správním orgánem dohodnout na adrese doručování. Posléze stěžovatel uvedl, proč si myslí, že rozhodnutí o zrušení platnosti jeho pobytu je věcně nesprávné, a navrhl, aby napadený rozsudek krajského soudu byl zrušen společně se správním rozhodnutím. III. Vyjádření žalované [13] V rámci vyjádření ke kasační stížnosti žalovaná odkázala na své rozhodnutí a rozsudek krajského soudu, kde již bylo reagováno na všechny stěžovatelovy námitky. Navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. IV. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu [14] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost je podána osobou k tomu oprávněnou, je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, stěžovatel je v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátkou. Důvod kasační stížnosti odpovídá důvodu podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, zároveň zkoumal, zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Přitom dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. [15] V nynější věci je spor veden o doručení prvostupňového správního rozhodnutí, jelikož otázka, zda došlo či nedošlo k jeho doručení na základě fikce doručení dne 14. 6. 2013, je určující ve vztahu k posouzení, zda bylo odvolání podané dne 10. 10. 2013 podáno včas. Lhůta k podání odvolání je dle § 83 odst. 1 správního řádu 15 dnů ode dne oznámení rozhodnutí. [16] Doručování ve správním řízení se řídí právní úpravou v § 19 a násl. správního řádu. Prioritně je povinností správního orgánu doručovat prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky a teprve tehdy, není-li to možné, doručuje se fyzickým osobám písemnost na adresu určenou dle § 20 správního řádu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2010, č. j. 1 As 90/2010 - 95). V nynější věci je nesporné, že stěžovatel neměl zřízenu datovou schránku, proto má význam blíže se zabývat § 20 správního řádu. [17] Dle § 20 odst. 1, věty první, správního řádu: „Fyzické osobě se písemnost doručuje na adresu pro doručování (§ 19 odst. 3), na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel, na kterou jí mají být doručovány písemnosti, na adresu jejího trvalého pobytu, ve věcech podnikání do místa podnikání, nebo při doručování prostřednictvím veřejné datové sítě na její elektronickou adresu; fyzické osobě lze však doručit, kdekoli bude zastižena.“ Na citované ustanovení pak ve správním řádu navazuje § 23 a § 24, které se týkají tzv. fikce doručení. [18] Pokud si osoba, jíž se doručuje, zvolí v souladu s § 19 odst. 3 spr