1 As 13/2017 — Nejvyšší správní soud

1 As 13/2017- 93 - text pokračování 1 As 13/2017 - 96 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců JUDr. Filipa Dienstbiera a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce: Š. M., zastoupeného Mgr. Václavem Strouhalem, advokátem se sídlem tř. Přátelství 1960, Písek, proti žalovanému: Policie ČR, Krajské ředitelství policie Jihočeského kraje, se sídlem Havlíčkovo náměstí 98/I, Dačice, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 12. 2016, č. j. 10 A 21/2016 – 78, t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 12. 2016, č. j. 10 A 21/2016 – 78, se z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci a řízení před krajským soudem [1] Dne 18. 12. 2015 bylo žalobci sděleno podezření z přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, a přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku. Uvedený skutek spočíval v tom, že žalobce dne 31. 10. 2015 před policejní služebnou prokopl čelní sklo policejního vozidla, poškodil vnitřní zpětné zrcátko, poškodil kapotu vozidla, oběma rukama ulomil pravé zpětné zrcátko na straně spolujezdce a dále prokopl sklo u spolujezdce. Vzniklým otvorem vlezl do vozidla, kde seděl do doby, než byl zajištěn Policií ČR. Průběh tohoto skutku byl zaznamenán na kamerové zařízení umístěné před policejní služebnou. [2] Příslušná státní zástupkyně vydala dne 28. 12. 2015 usnesení, č. j. ZK 452/2015 – 12, kterým bylo podmíněně odloženo podání návrhu na potrestání žalobce ve vztahu k výše zmíněným trestným činům podle § 179g odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, přičemž žalobci byla současně stanovena zkušební doba v délce osmnácti měsíců. [3] Žalovaná předvoláním ze dne 3. 2. 2016 vyzvala žalobce k provedení identifikačních úkonů ve smyslu § 65 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky (dále jen „zákon o policii“), v souvislosti se zmiňovaným trestním řízením, a to pro účely jeho budoucí identifikace. [4] V návaznosti na tuto výzvu podal žalobce zásahovou žalobu podle § 82 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního („s. ř. s.“). Namítal, že žalovaná ve zmíněném předvolání neuvedla, z jakého důvodu jsou osobní údaje žalobce nezbytné pro plnění jejích zákonných úkolů. Nezbytnost lze na základě judikatury spatřovat pouze v případě závažné trestné činnosti, přičemž zpracovávání osobních údajů osob v minulosti podezřelých, u nichž se vina nikdy neprokázala, je nelegální. Získání osobních údajů žalobce nebylo nezbytné pro objasnění trestného činu, kterého se žalobce měl dopustit. V daném případě bylo trestní stíhání žalobce skončeno usnesením státního zástupce. Trestní stíhání žalobce bylo vedeno pro přečin, nikoliv pro zločin, nejednalo se o opakované trestní stíhání a rovněž nebyl dán předpoklad pro budoucí opakování trestné činnosti. Jedná se o pouhou svévoli policejních orgánů, zneužívajících oprávnění jim svěřené zákonem. [5] Městský soud žalobu posoudil jako nedůvodnou. Výzvou žalované nedošlo k přímému zkrácení práv žalobce, tudíž postup žalované nelze považovat za nezákonný. [6] Účelem úkonů podle § 65 odst. 1 písm. a) zákona o policii je získání zákonem vymezených osobních údajů osob obviněných ze spáchání úmyslného trestného činu či osob podezřelých z úmyslné trestné činnosti. Těmito úkony jsou zajišťovány základní úkoly Policie ČR, a sice ochrana bezpečnosti osob a majetku a veřejný pořádek, předcházení trestné činnosti, plnění úkolů podle trestního řádu a dalších úkolů na úseku vnitřního pořádku a bezpečnosti. Takové úkony mají preventivní účel a umožňují eventuální bezpečnou identifikaci budoucího pachatele trestných činů. K námitce žalobce, že těmito úkony nedochází k objasňování konkrétní trestné činnosti, soud zdůraznil, že se napadené předvolání (výzva) k provedení úkonu ve skutečnosti nevztahuje k trestné činnosti, která mu je kladena za vinu, nýbrž má zajistit získání žalobcových osobních údajů pro účely jeho eventuálně nutné budoucí identifikace. Tento postup je podle krajského soudu legitimní a založený zákonem. [7] Soud nepřisvědčil námitce, že tyto úkony lze požadovat pouze u závažné trestné činnosti. Jediným kritériem pro provádění identifikačních úkonů ve vztahu k charakteru trestné činnosti, je subjektivní stránka, neboť je lze provádět pouze v případě úmyslných trestných činů. Tato podmínka byla v daném případě naplněna. Žalobce se rovněž nachází v režimu osob podezřelých ze spáchání trestného činu, neboť usnesením státního zástupce ze dne 28. 12. 2015 pod č. j. ZK 452/2015 – 12 došlo toliko k odložení podání návrhu na potrestání a žalobci byla stanovena osmnáctiměsíční zkušební doba. Žalobce tudíž nebyl zproštěn obžaloby a z obsahu spisové dokumentace je rovněž zřejmé, že se k trestné činnosti, která je mu kladena za vinu, doznal. [8] Policie má oprávnění získávat od žalobce identifikační údaje na základě § 65 zákona o policii po celou dobu zkušební lhůty podmíněného odložení návrhu na potrestání žalobce, neboť v průběhu této doby se žalobce nachází v režimu podezřelého ze spáchání trestné činnosti – a to až do doby, než bude státním zástupcem vydáno rozhodnutí o jeho osvědčení (případně nastane-li fikce ve smyslu § 179h odst. 2 trestního řádu či nedojde k postupu podle § 179c až 179f trestního řádu). O nelegání zpracování údajů žalobce se proto nejedná. Žalobcem namítanou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva shledal krajský soud nepřípadnou pro posouzení této věci. II. Kasační stížnost a vyjádření žalované [9] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. [10] Předně se stěžovatel pokusil osvětlit okolnosti, za kterých se dopustil jednání vymezeného v bodě [1] tohoto rozsudku. Stěžovatel se skutku údajně dopustil poté, co byl fyzicky napaden, byly mu způsobeny podlitiny a došlo k poškození jeho mobilního telefonu. V důsledku toho vyhledal ochranu a pomoc u policejního orgánu. Jelikož se na služebnu nemohl dozvonit, rozhodl se upozornit na sebe nevhodným způsobem, tj. poškozením policejního vozidla. Dále stěžovatel uvedl, že poté, co policisté na toto upozornění nereagovali, rozhodl se rozbít sklo dveří a v tomto vozidle se ukrýt. Později na tomto místě usnul a následně byl probuzen příslušníky policie. [11] Napadený rozsudek je podle stěžovatele nepřezkoumatelný. Krajský soud cituje judikaturu kasačního soudu, své závěry však již blíže nespecifikuje. Konkrétně stěžovatel odkázal zejména na stranu 3 napadeného rozsudku (rozhodnutí krajského soudu je dostupné na www.nssoud.cz a kasační soud na něj proto ve stručnosti odkazuje). Soud se dostatečně nevypořádal s argumentací stěžovatele. Strohé odmítnutí judikatury bez náležitého odůvodnění (která je navíc případná i v této věci) považuje stěžovatel rovněž za nepřezkoumatelné. [12] Podle stěžovatele soud nerespektoval princip presumpce nevinny, odkázal přitom na stranu 4 napadeného rozsudku. Pouze trestní soud je oprávněn právně posoudit skutek, kterého se stěžovatel dopustil (tj. zda se jedná o trestný čin či nikoliv). Dokud tedy nebyl stěžovatel odsouzen pravomocným rozhodnutím trestního soudu, nemůže být na stěžovatele (v souladu s čl. 40 odst. 2 Listiny) pohlíženo tak, jak činí krajský soud. Nelze totiž vyloučit, že příslušný trestní soud by mohl jednání kvalifikovat tak, že vůbec nepředstavuje trestný čin (např. pro krajní nouzi, z hlediska subsidiarity, apod.) a případné obžaloby by mohl stěžovatele zprostit. [13] Krajský soud rezignoval na ochranu stěžovatelových osobnostních práv, když nepřípustným způsobem rozšířil výklad § 65 zákona o policii. Toto ustanovení je nezbytné vykládat ústavně konformním způsobem, tj. i s přihlédnutím k čl. 10 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv. Soud však odepřel stěžovateli ochranu před neoprávněným shromažďováním údajů o jeho osobě zaručené těmito předpisy. Napadený rozsudek zakládá policejním orgánům oprávnění sbírat údaje o osobách a vytvářet tak celonárodní databázi o osobách, včetně sběru DNA. Podle rozhodnutí soudu policejní orgán může tyto údaje sbírat bez omezení a na základě obecných, nepodložených a nepřezkoumatelných spekulací. Ustanovení § 65 přitom stanovuje oprávnění (nikoliv povinnost, jak se domnívá žalovaná) odebírat tyto osobní informace. [14] Při výkladu pojmu nezbytnosti pořizování osobních údajů podle § 79 téhož zákona je třeba vycházet mj. z Doporučení R (92) 1 Výboru ministrů členských států o využívání analýzy deoxyribonukleové kyseliny v rámci systému trestní justice. Pojem „nezbytnost“ musí obstát, jak co se týče kritéria dostatečné závažnosti trestného