1 As 215/2017

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci v záhlaví označeným usnesením nepřiznal žalobci osvobození od soudních poplatků, a to z důvodu nedoložení potřebných listin.

Proti usnesení krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost z důvodu, které podřadil pod § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř s.“). Nezákonnost rozhodnutí spatřuje v tom, že: „osvobození od soudních poplatků je objektivně důvodné a řádné a včas řádně soudu prokázané a doložené rozhodnými údaji (nikoliv domněnkami soudu), ale soudem řádně nevyřízené“.

Kasační stížnost je včasná a je přípustná.

Nejprve se soud zabýval stěžovatelovou žádostí o ustanovení advokáta pro řízení o kasační stížnosti. Zastoupení advokátem ve smyslu § 105 odst. 2 s. ř. s. (a zaplacení soudního poplatku) je nutné pouze v těch řízeních o kasační stížnosti, kterou stěžovatel brojí proti konečnému (meritornímu) rozhodnutí ve věci (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 9. 6. 2015, č. j. 1 As 196/2014 – 19, č. 3271/2015 Sb. NSS), nikoli tedy v nynějším řízení o kasační stížnosti proti usnesení o neosvobození od soudních poplatků. Současně soud dospěl k závěru, že k ochraně práv stěžovatele není advokáta nezbytně třeba, neboť i bez jeho pomoci podal projednatelnou kasační stížnost (srov. § 35 odst. 8 s. ř. s.). Proto soud stěžovatelovu žádost o ustanovení zástupce výrokem I. tohoto rozsudku zamítl. Ze stejného důvodu soud po stěžovateli nepožadoval zaplacení soudního poplatku.

Důvodnost kasační stížnosti soud posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).

Kasační stížnost je důvodná.

Z § 36 odst. 3 s. ř. s. vyplývá: „Účastník, který doloží, že nemá dostatečné prostředky, může být na vlastní žádost usnesením předsedy senátu osvobozen od soudních poplatků. Dospěje-li však soud k závěru, že návrh zjevně nemůže být úspěšný, takovou žádost zamítne. Přiznané osvobození kdykoliv za řízení odejme, popřípadě i se zpětnou účinností, jestliže se do pravomocného skončení řízení ukáže, že poměry účastníka přiznané osvobození neodůvodňují, popřípadě neodůvodňovaly“.

Ze soudního spisu vyplývá, že usnesením dne 2. 5. 2017, č. j. 59 Af 10/2017 – 27, vyzval krajský soud žalobce, aby ve lhůtě jednoho týdne ode dne doručení usnesení doplnil svoji žádost o osvobození od soudních poplatků ze dne 20. 2. 2017 o vyplněný a potvrzený formulář o majetkových poměrech a o uvedení konkrétních důvodů, proč je třeba k ochraně jeho práv ustanovení zástupce z řad advokátů. Toto usnesení bylo stěžovateli doručeno dne 4. 5. 2017, stanovená pořádková lhůta jednoho týdne tak uplynula 11. 5. 2017. Dne 23. 5. 2017 rozhodl soud o nepřiznání osvobození od soudních poplatků. V odůvodnění uvedl, že do dne rozhodnutí požadované listiny neobdržel, proto není možné osvobození přiznat. Ze soudního spisu také vyplývá, že v tentýž den, tedy 23. 5. 2017, soudu potřebné listiny došly (čl. 34 - 40). Z obálky, ve které byly listiny doručovány, pak plyne, že stěžovatel tuto zásilku předal k poštovní přepravě dne 22. 5. 2017.

Lhůta, která je dána k zaplacení soudního poplatku nebo k doložení listin pro přiznání osvobození od soudního poplatku je lhůtou pořádkovou (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 3. 2000, sp. zn. III. ÚS 59/2000). S uplynutím takové lhůty tedy nelze spojovat zánik práva; účastník řízení tak má obecně právo doložit požadované listiny až do dne vydání rozhodnutí. Jak je již uvedeno výše, ze soudního spisu vyplývá, že stěžovatel prostřednictvím provozovatele poštovních služeb obálku s listinami odeslal dne 22. 5. 2017 (k potvrzení data předání poštovním službám nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2008, sp. zn. I. ÚS 4/06). Písemnost měl soud k dispozici dne 23. 5. 2017. V takovém případě je lhůta zachována a soud nemohl rozhodnout o nepřiznání osvobození z důvodů opožděného dodání (obdobně k lhůtám nález Ústavního soudu ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. II. ÚS 2560/13, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2009 sp. zn. III. ÚS 2361/08). Způsob předávání písemností v rámci soudu je jeho vnitřní organizační záležitostí a nemůže jít k tíži stěžovatele, že písemnost nebyla obratem předána rozhodujícímu soudci.

Stěžovatel tedy do dne rozhodnutí soudu o jeho návrhu požadované listiny dodal. Usnesení krajského soudu vycházející z opačného závěru proto nemůže obstát. Nejvyšší správní soud je proto podle § 110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. V něm se musí krajský soud věcně zabývat otázku naplnění podmínek pro přiznání osvobození od soudního poplatku, tedy stěžovatelovu žádost posoudit i s ohledem na jím předložené listiny.

O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí (§ 110 odst. 3 s. ř. s.).