2 Ads 169/2017 — Nejvyšší správní soud

2 Ads 169/2017- 29 - text 2 Ads 169/2017 - 32 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců JUDr. Tomáše Rychlého a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: JUDr. J. H., proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 10. 5. 2016, č. j. X, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2017, č. j. 4 Ad 33/2016 – 31, takto: I. Kasační stížnost se zamítá . II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalované se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci [1] Žalobce kasační stížností napadl v záhlaví uvedený rozsudek Městského soudu v Praze, jímž soud zamítl jeho žalobu proti rozhodnutí žalované ze dne 10. 5. 2016, č. j. X. Tímto rozhodnutím žalovaná zamítla námitky žalobce a potvrdila své předchozí rozhodnutí, kterým byl žalobci podle § 31 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, přiznán ode dne 24. 12. 2011 starobní důchod ve výši 6407 Kč měsíčně. [2] Základem sporu je, že žalovaná vycházela při výpočtu starobního důchodu z toho, že žalobce věrohodně neprokázal nárokovanou dobu důchodového pojištění ode dne 1. 1. 1998 do dne 23. 12. 2011, k níž žalovaná neměla dostatečné a důvěryhodné podklady. To se negativně projevilo na určené výši starobního důchodu žalobce. Ten naopak v průběhu správního řízení i v žalobě namítal, že v rozhodné době byl zaměstnán (a tedy i důchodově pojištěn) na pozici ředitele státního podniku X, IČ: X (dále jen „státní podnik X“). Pro osvědčení svých tvrzení předložil žalobce tyto důkazy – čestná prohlášení žalobce a dvou svědků, evidenční listy důchodového pojištění z let 1998 až 2002, za rok 2006 a rovněž z let 2008 až 2011, Smlouvu o individuálních podmínkách odměňování ze dne 12. 3. 1998, sepsanou mezi žalobcem a tehdejším Ministerstvem dopravy a spojů, a některé další listiny. Žalovaná však dospěla k závěru, že důkazy předložené žalobcem jsou nevěrohodné, popř. že dostatečně neprokazují dobu důchodového pojištění žalobce v rozhodném období. Účast žalobce na důchodovém pojištění po roce 1998 tedy podle žalované vzniknout nemohla. Pokud se jedná o rok 1998, pak nebylo z důvodu absence příslušného mzdového listu prokázáno, že se jednalo o dobu důchodového pojištění. Žalobcem předložená svědecká prohlášení jsou nekonkrétní, a nejsou tak způsobilá tuto skutečnost doložit. [3] Žalobce v žalobě podané u městského soudu uplatnil v zásadě tyto čtyři námitky: (a) žalovaná nerespektovala právní názor městského soudu, který ve věci starobního důchodu žalobce již dříve rozhodl tak, že zrušil předchozí rozhodnutí žalované (a to rozsudkem ze dne 11. 11. 2013, č. j. 1 Ad 23/2013 – 20); (b) nevhodné chování a předpojatost vůči žalobci ze strany oprávněné úřední osoby žalované v řízení o námitkách; (c) nepřiměřenou délku námitkového řízení vedeného žalovanou; a (d) nedostatečné přihlédnutí k čestnému prohlášení svědků, a v důsledku toho neuznání zaměstnání ve státním podniku X v době ode dne 1. 1. 1998 do dne 23. 12. 2011 jako doby důchodového pojištění žalobce. [4] Městský soud žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že není důvodná. Ohledně první žalobní námitky městský soud konstatoval, že žalovaná v dalším řízení o námitkách závazný právní názor soudu respektovala. Soud žalovanou předchozím rozsudkem zavázal, aby v souladu se zásadou veřejné správy jako služby veřejnosti poučila žalobce o možnosti použít k prokázání doby pojištění čestného prohlášení žadatele o důchod a nejméně dvou hodnověrných svědků, nejlépe zaměstnanců. Žalovaná se též podle soudu nevypořádala s tím, že žalobce navrhl k prokázání jím tvrzených skutečností svědeckou výpověď pana Ing. J. N. Městský soud žalované také vytkl, že šetření provedené Pražskou správou sociálního zabezpečení zůstalo neúplné, neboť zásilky doručované likvidátorovi státního podniku X, panu JUDr. Miroslavovi Francovi, zůstaly nedoručené. Žalovaná v dalším řízení v souladu se zmíněným rozsudkem poučila žalobce o možnosti doložit jeho čestné prohlášení, jakož i čestná prohlášení dalších dvou svědků, pokusila se též opakovaně kontaktovat bývalého likvidátora státního podniku X pana JUDr. Miroslava France. Žalovaná nebyla v tomto směru úspěšná, neboť zásilky určené panu Francovi nebylo možno doručit. Podle názoru městského soudu nelze po žalované v tomto ohledu více požadovat. Žalovaná rovněž kontaktovala nového likvidátora, JUDr. Jana Růžka, který k osobě žalobce nedisponoval žádnými informacemi či listinami. Žalovaná podle soudu důkazní návrhy žalobce v napadeném rozhodnutí řádně zhodnotila, neboť jedním ze svědků, jehož čestné prohlášení žalobce doložil, byl právě i pan Ing. J. N. [5] Ke druhé žalobní námitce městský soud uvedl, že podjatost či nevhodné chování oprávněné úřední osoby nebyly žádným způsobem prokázány, tím méně pak v míře, která by měla za následek nezákonnost rozhodnutí žalované. Žalobce ve správním řízení podjatost oprávněné úřední osoby nenamítal a ani proti jejímu postupu nepodal stížnost. Nevhodné chování oprávněné úřední osoby vůči žalobci ze správního spisu nevyplývá. [6] K namítaným průtahům v řízení o námitkách (třetí žalobní námitka) se městský soud vyjádřil tak, že samy o sobě nezpůsobují nezákonnost rozhodnutí žalované. Prokazování dob důchodového pojištění nadto patří podle mínění městského soudu k nejnáročnějším úkonům, obzvláště za situace, kdy žalovaná nedisponuje potřebnými podklady. V dané věci byla žalovaná rovněž nucena v souladu se závazným právním názorem soudu dokazování významně rozšířit. Žalobce se též mohl proti průtahům v řízení účinně bránit prostředky, které mu právní řád za tím účelem poskytuje. [7] Městský soud nepřisvědčil ani čtvrté a poslední námitce žalobce, kterou považoval za stěžejní [viz výše odstavec 3 písmeno d)]. Čestné prohlášení žalobce považoval městský soud s ohledem na jeho obsah za nekonkrétní a nepřesvědčivé. Čestná prohlášení dvou svědků, kteří nebyli zaměstnanci státního podniku X, ale Ministerstva dopravy (navíc pouze do roku 2007, resp. do roku 2003), taktéž soud nepovažoval za dostatečně průkazné. Ani jeden ze svědků vůbec neuvedl dobu, po kterou měl být žalobce účasten důchodového pojištění. Neuvedení tohoto údaje nemohlo být podle názoru městského soudu pouhým omylem či nedopatřením, neboť čestná prohlášení byla sepsána v přítomnosti pracovnice Pražské správy sociálního zabezpečení, ale svědčí o nevědomosti svědků o předmětné době pojištění žalobce. [8] Městský soud v závěru svého rozsudku shrnul, že základem pro dokazování ve věcech důchodového pojištění jsou evidenční listy důchodového pojištění (dále též jen „evidenční listy“), tento důkazní prostředek však není jediný možný. Evidenční listy předložené žalobcem považoval soud ve shodě s žalovanou za naprosto nedůvěryhodné a vzbuzující zásadní pochybnosti. Tvrzení žalobce měl městský soud v mnoha aspektech za nepřesvědčivá a vzájemně rozporná. Žalobce ani dalšími předloženými důkazy (Smlouva o individuálních podmínkách odměňování ze dne 12. 3. 1998, čestná prohlášení svědků) dostatečně neprokázal, že období ode dne 1. 1. 1998 do dne 23. 12. 2011 lze uznat za dobu pojištění z titulu výkonu funkce ředitele státního podniku X jako výdělečné činnosti. Rozhodnutí žalované netrpí formálními deficity a je náležitým způsobem a logicky zdůvodněno. II. Kasační stížnost žalobce a vyjádření žalované [9] Proti rozsudku městského soudu brojí žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností. Stěžovatel je toho názoru, že rozsudek městského soudu obsahuje zjevné nepravdy. Stěžovatel se vymezuje proti hodnocení důkazů ze strany městského soudu i žalované. Podle mínění stěžovatele mu nemůže být kladeno za vinu, že relevantní doklady již neexistují, popř. že Ministerstvo dopravy má ve svých archivech nepořádek. V dané věci není jasné, proč městský soud neuvěřil čestným prohlášením dvou svědků, která žalobce ve správním řízení předložil. Důvodem pro odmítnutí tvrzení těchto svědků nemůže být to, že jsou již v důchodu. Městský soud se pro údajnou nedůvěryhodnost důkazů vůbec nezabýval meritem věci, s čímž stěžovatel nemůže souhlasit. [10] Stěžovatel dále v kasační stížnosti uvádí, že jeho pracovní poměr ke státnímu podniku X vznikl již dne 1. 1. 1990. Pracovní smlouva podepsaná v roce 1990 byla sjednána na dobu neurčitou, místo výkonu zaměstnání stěžovatele pak zahrnovalo nejen Českou republiku, ale i zahraničí. Z toho důvodu uvedl stěžovatel ve svém čestném prohlášení jako místo výkonu práce výraz „zeměkoule“. Stěžovatel požaduje, aby Nejvyšší správní soud k této skutečnosti přihlédl, neboť použitý výraz je míněn vážně, odpovídá poslání stěžovatele a porevoluční době, a důvěryhodnost předmětného čestného prohlášení nikterak nesnižuje. Pracovní smlouva z roku 1990 platila až do dne 24. 12. 2011, kdy stěžovatel odešel do předč