3 Ads 243/2016 — Nejvyšší správní soud

3 Ads 243/2016- 53 - text 3 Ads 243/2016 - 57 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobkyně M. K., zastoupené Mgr. Petrem Miketou, advokátem se sídlem Slezská Ostrava, Jaklovecká 18, proti žalovanému Ministerstvu práce a sociálních věcí ČR, se sídlem Praha 2, Na Poříčním právu 1/376, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 7. 2013, sp. zn. SZ/1495/2013/9S-MSK, č. j. MPSV-UM/11293/13/9S-MSK, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 9. 2016, č. j. 38 Ad 29/2013-89, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádnému z účastníků s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Ustanovenému zástupci žalobkyně Mgr. Petru Miketovi, advokátovi s e p ř i z n á v á odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 3.146 Kč. Uvedená částka bude advokátovi vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 30 dní od právní moci tohoto rozsudku. Náklady zastoupení žalobkyně nese stát. O d ů v o d n ě n í : I. Dosavadní řízení Úřad práce České republiky – krajská pobočka v Ostravě (dále jen „správní orgán I. stupně“) rozhodnutím ze dne 27. 5. 2013, č. j. 210264/13OT, zamítl žádost žalobkyně o dávku státní sociální podpory příspěvek na bydlení ode dne 1. 4. 2013. Vyšel z vyjádření Bytového družstva X, podle něhož žalobkyně není členem uvedeného bytového družstva a nájemcem bytu č. X na ulici X, a dospěl proto k závěru, že žalobkyně nesplňovala podmínky nároku na dávku podle ustanovení § 24 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o státní sociální podpoře“). Žalovaný rozhodnutím ze dne 2. 7. 2013, sp. zn. SZ/1495/2013/9S-MSK, č. j. MPSV-UM/11293/13/9S-MSK zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Žalobkyně se žalobou domáhala zrušení žalovaného rozhodnutí. Krajský soud v Ostravě (dále jen „krajský soud“) žalobu zamítl rozsudkem ze dne 22. 1. 2015, č. j. 38 Ad 29/2013 – 62. Ztotožnil se se žalovaným, že nárok na dávku žalobkyni nemohl vzniknout, neboť ta nebyla ani vlastníkem ani nájemcem předmětného bytu, ať už k datu vydání rozhodnutí správního orgánu I. stupně či k datu vydání žalobou napadeného rozhodnutí. Nejvyšší správní soud poté ke kasační stížnosti žalobkyně rozsudkem ze dne 4. 11. 2015, č. j. 3 Ads 37/2015 - 16 tento rozsudek zrušil. Vyložil, že pro posouzení nároku na dávku je určující nejen naplnění podmínek plynoucích z ustanovení § 24 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře, ale též zohlednění § 24 odst. 2 téhož zákona, podle něhož se „za dobu trvání nájemního vztahu se pro účely nároku na příspěvek na bydlení považuje i doba od zániku členství v bytovém družstvu do uplynutí lhůty k vyklizení bytu, doba od smrti nájemce služebního bytu nebo bytu zvláštního určení do uplynutí lhůty k vyklizení tohoto bytu a doba od trvalého opuštění služebního bytu nebo bytu zvláštního určení jeho nájemcem do uplynutí lhůty k vyklizení tohoto bytu.“ a Nejvyšší správní soud proto krajskému soudu uložil, aby se podmínkami nároku na dávku zabýval i z tohoto hlediska. Krajský soud v dalším řízení žalobu rozsudkem ze dne 15. 9. 2016, č. j. 38 Ad 29/2013-89 znovu zamítl. Shrnul, že ačkoliv žalobkyně měla na adrese evidovaný trvalý pobyt, nebyla již členkou bytového družstva, nebyla tedy ke dni žalovaného rozhodnutí ani vlastníkem ani nájemcem bytu. Nesplnila proto podmínku nároku na dávku podle ustanovení § 24 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře. Dále krajský soud posoudil, zda žalobkyni svědčila fikce trvání nájemního vztahu podle ustanovení § 24 odst. 2 zákona o státní sociální podpoře. Ze správního spisu k tomu zjistil, že Bytové družstvo X žalobkyni v přípisu ze dne 13. 7. 2011 oznámilo zánik jejího členství v bytovém družstvu podle § 231 odst. 1 obchodního zákoníku a s tím související zánik nájmu bytu č. X ve 4. nadzemním podlaží domu na adrese X. Tímto přípisem současně byla žalobkyně vyzvána, aby byt vyklidila ve lhůtě 15 dnů od doručení výzvy s tím, že jí je zajištěno přístřeší v Hotelovém domu H., X, O.. Krajský soud dále poukázal na to, že Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 17. 3. 2014 vyhověl žalobě bytového družstva na vyklizení bytu do zajištěného přístřeší do 15 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, a že tento rozsudek k odvolání žalobkyně potvrdil i krajský soud rozsudkem ze dne 26. 3. 2015, č. j. 11 Co 692/2014 - 484. Krajský soud uzavřel, že již samotná výzva zástupce Bytového družstva X ze dne 13. 7. 2011 postačila k tomu, aby žalobkyně byla povinna vyklidit byt č. X na adrese X, neboť jí už v této době bylo zajištěno přístřeší v Hotelovém domě H.. Tímto také skončila fikce trvání nájmu ve smyslu § 24 odst. 2 zákona o státní sociální podpoře. Krajský soud byl toho názoru, že pokud by měl trvat nárok žalobkyně déle, tj. až do pravomocného skončení řízení o žalobě o vyklizení, bylo by to v rozporu s účelem dávky příspěvek na bydlení. II. Kasační stížnost Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) proti rozsudku krajského soudu podala kasační stížnost, v níž uplatnila důvody podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s. ř. s.). Namítla, že krajský soud se neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu. Ten v rozsudku ze dne 4. 11. 2015, č. j. 3 Ads 37/2015 – 16 poukázal na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2013, č. j. 1 Ad 65/2011 – 30. V něm městský soud dospěl k závěru, že pokud žalobce prokáže, že byt užívá, a že platí nájem, pak má nárok na příspěvek na bydlení taktéž v době mezi skončením nájemního poměru a posledním dnem lhůty k vyklizení. Tímto právním názorem se však krajský soud nezabýval, nezkoumal právní moc rozsudku o vyklizení. Poukázala na to, že v bytě měla trvalý pobyt, řádně hradila nájem a služby spojené s užíváním bytu. V řízení o vyklizení poté řešila zcela zásadní otázku adekvátní bytové náhrady. Podle stěžovatelky má proto být den nabytí právní moci tohoto rozsudku právě tím posledním dnem lhůty k vyklizení bytu. Má za to, že do této doby byt užívala oprávněně, neboť uvedená lhůta k době rozhodnutí správního orgánu I. stupně neuplynula. Dále namítla, že Nejvyšší soud v usnesení ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. 26 Cdo 5105/2015 dospěl k opačnému právnímu závěru o okamžiku, kdy přestala být členkou bytového družstva, než tomu bylo v jiném usnesení téhož soudu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 5250/2015. V prvním případě Nejvyšší soud dospěl k závěru, že členkou bytového družstva přestala být až postižením členského podílu exekucí v roce 2008. Ve druhém případě byl Nejvyšší soud toho názoru, že členkou přestala být již v roce 2001 rozhodnutím členské schůze. Zdůraznila, že od vyřešení této otázky se však odvíjí otázka poskytnutí bytové náhrady. Při platném vyloučení z družstva členskou schůzí v roce 2001 bylo družstvo stěžovatelce povinno poskytnout náhradní byt, v případě postižení členského podílu exekucí jí náleželo přístřeší. Tuto právní otázku však Nejvyšší soud posoudil zcela rozdílně, závěr krajského soudu v napadeném rozsudku proto neobstojí. Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem O předchozí kasační stížnosti stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 1. 2015, č. j. 38 Ad 29/2013 – 62 rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 4. 11. 2015, č. j. 3 Ads 37/2015 - 17. Podle ustanovení § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., poté platí, že kasační stížnost je nepřípustná proti rozhodnutí krajského soudu, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu. Nejvyšší správní soud proto nejprve posoudil přípustnost nynější kasační stížnosti. Stěžovatelka v ní jako stěžejní námitku uvedla, že krajský soud nesprávně posoudil otázku konce lhůty k vyklizení bytu a s tím spojenou otázku fikce trvání nájemního vztahu ve smyslu ustanovení § 24 odst. 2 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře. Právě v tom podle názoru stěžovatelky krajský soud nerespektoval právní názor Nejvyššího správního soudu vyslovený v zrušujícím rozsudku. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 4. 11. 2015, č. j. 3 Ads 37/2015 - 17 zrušil napadený rozsudek proto, že krajský soud nesprávně dovodil, že stěžovatelce nevznikl nárok na dávku příspěvek na bydlení pouze z toho důvodu, že její vlastnické či nájemní právo k bytu ke dni podání žádosti o dávku již netrvalo. Nejvyšší správní soud zde poukázal na to, že podle ustanovení § 24 odst. 2 zákona o státní sociální podpoře se „za dobu trvání nájemního vztahu pro účely nároku na příspěvek na bydlení považuje doba od zániku členství v bytovém družstvu do zajištění bytové náhrady podle § 714 ob