3 As 239/2016 — Nejvyšší správní soud

3 As 239/2016- 36 - text 3 As 239/2016 - 40 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců Mgr. Petra Šuránka a JUDr. Jana Vyklického ve věci žalobce JUDr. V. N., zastoupeného JUDr. Boženou Kopeckou, advokátkou se sídlem Bráfova 52, Třebíč, proti žalovanému Policejnímu prezidentu, se sídlem Strojnická 935/27, Praha 7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 12. 2014, č. j. PPR-25075-6/ČJ-2014-990131, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2016, č. j. 36 Ad 1/2015 - 85, t a k t o : I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím ze dne 16. 7. 2014, č. j. KRPJ-105141/ČJ-2013-1600KR (dále jen „rozhodnutí krajského ředitele“), ředitel Krajského ředitelství policie České republiky rozhodl tak, že a) podle § 179 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění zákona č. 303/2013 Sb. (dále jen „služební zákon“) zastavil řízení o žádosti žalobce o určení, že jeho souhlas s převedením z funkce náměstka ředitele Okresního úřadu vyšetřování (dále jen „OÚV“) Policie ČR v Třebíči na funkci vyšetřovatele OÚV v T., vyhotovený dne 6. 11. 2000 (dále jen „souhlas s převedením“) je pro nedostatek svobodné vůle neplatný, jelikož se v rámci zákona o služebním poměru jednalo o žádost zjevně právně nepřípustnou; b) podle § 179 služebního zákona zastavil řízení o žádosti, aby rozhodnutí ředitele Krajského úřadu vyšetřování (dále jen „KÚV“) Policie ČR v Brně ze dne 8. 12. 2000, č. 770/2000 (dále jen „rozhodnutí o převedení“), vydané na základě ustanovení § 17 odst. 3 a 4 zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále jen „původní služební zákon“) bylo prohlášeno za neplatné, neboť se svým obsahem nebo účelem příčilo zákonu, jelikož se v rámci služebního zákona jednalo o žádost zjevně právně nepřípustnou; c) nepřiznal žalobci požadované vyrovnání rozdílu mezi služebním příjmem ke dni 31. 12. 2000 a služebním příjmem ke dni 31. 12. 2003. Rozhodnutím ze dne 15. 12. 2014, č. j. PPR-25075-6/ČJ-2014-990131 (dále jen „napadené rozhodnutí“), žalovaný k odvolání žalobce rozhodnutí krajského ředitele změnil v části b) výroku tak, že nevyhověl žádosti žalobce, aby rozhodnutí o převedení bylo prohlášeno za neplatné, neboť se svým obsahem nebo účelem příčilo zákonu; ve zbytku, tj. ve výrocích a) a c), rozhodnutí krajského ředitele potvrdil. V odůvodnění rozhodnutí žalovaný k části výroku ad a) uvedl, že bylo nutno žádost pod tímto bodem hodnotit jako zjevně právně nepřípustnou, jelikož žalobce žádal provedení něčeho, co není právně možné. V řízení podle služebního zákona lze rozhodovat pouze o právu nebo povinnosti, samotný souhlas s převedením však představoval pouze podklad pro rozhodnutí ve věcech služebního poměru (rozhodnutí o převedení) a tímto souhlasem nebylo o právech nebo povinnostech žalobce „rozhodováno“. Byť byl důležitým nebo významným důkazem pro posouzení správnosti a zákonnosti rozhodnutí o převedení, nelze ho posuzovat a přezkoumávat samostatně, odděleně nebo izolovaně mimo řízení o rozhodnutí o převedení. K části výroku ad b) žalovaný korigoval závěry krajského ředitele, že se nejednalo o žádost zjevně právně nepřípustnou. Protože se služební funkcionář touto žádostí po věcné stránce zabýval (např. ve vztahu k řádným nebo mimořádným opravným prostředkům či k otázce promlčení práva), měl o ní věcně rozhodnout. Rozhodnutí o převedení bylo žalobci doručeno již dne 12. 12. 2000, žalobce však toto rozhodnutí nenapadl v zákonné lhůtě odvoláním dle § 132 původního služebního zákona a následně nevyužil ani žádné jiné opravné prostředky. Nedbal tedy dostatečně zásady „vigilantibus iura“, a s ohledem na požadavek právní jistoty, stability a předvídatelnosti práva je proto podle žalovaného nutné na rozhodnutí o převedení nahlížet jako na rozhodnutí zákonné a právně závazné. Pro nezákonnost by toto rozhodnutí mohlo být dle žalovaného zrušeno pouze v případě, že by bylo náležitým způsobem, tedy užitím příslušných právních prostředků ve stanovených lhůtách, napadeno. S ohledem na presumpci správnosti rozhodnutí o převedení žalovaný ve vztahu k výroku ad c) rozhodnutí krajského ředitele tedy uzavřel, že zde nebyl dán žádný právní důvod přiznat žalobci požadované vyrovnání rozdílu služebního příjmu. Žalobce se žalobou podanou ke Krajskému soudu v Brně (dále jen „krajský soud“) nejprve domáhal, aby jeho souhlas s převedením, vynucený podle něj bezprávnou výhružkou propuštění, byl podle ustanovení § 106 odst. 2 původního služebního zákona, pro nedostatek svobodné vůle prohlášen za neplatný podle § 145 odst. 1 písm. b) téhož zákona, aby rozhodnutí o převedení bylo prohlášeno za neplatné dle ustanovení § 145 odst. 1 písm. a) téhož zákona a dále, aby žalobci bylo přiznáno platové vyrovnání rozdílu mezi služebním příjmem (ve funkci náměstka ředitele) ke dni 31. 12. 2000 a (ve funkci vyšetřovatele) ke dni 31. 12. 2003. Po výzvě k odstranění vad žaloby pak žalobou brojil proti napadenému rozhodnutí. Krajský soud rozsudkem ze dne 31. 8. 2016, č. j. 36 Ad 1/2015-85 (dále jen „napadený rozsudek“), žalobu zamítl. V napadeném rozsudku se krajský soud ztotožnil se žalovaným v tom, že platnost či neplatnost souhlasu s převedením by bylo možné hodnotit toliko v rámci řízení o přezkoumání rozhodnutí o převedení, neboť souhlas s převedením byl ve smyslu § 17 odst. 4 původního služebního zákona podmínkou pro vydání tohoto rozhodnutí a otázka platnosti byla v takovém řízení otázkou předběžnou. Byť se přitom v tomto případě nejednalo o aplikaci ustanovení § 142 správního řádu, zde podle krajského soudu lze odkázat na závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 7. 2016, č. j. 10 As 117/2016-64, že pokud bylo nebo mohlo být vedeno řízení, v jehož rámci byla posuzována existence určitého právního vztahu, byť třebas jen jako otázka předběžná, nelze se domáhat podle § 142 správního řádu vydání deklaratorního rozhodnutí o této otázce. Podle krajského soudu správní orgány ani správní soudy nemohou v rámci své rozhodovací činnosti neplatnost právních úkonů vyslovovat. Krajský soud dále souhlasil i s vyhodnocením požadavku žalobce na vyslovení neplatnosti rozhodnutí o převedení. Toto rozhodnutí bylo žalobci doručeno již dne 12. 12. 2000, žalobce se však nebránil odvoláním ani mimořádnými opravnými prostředky. Žaloba, kterou proti rozhodnutí o převedení podal v roce 2003, byla usnesením krajského soudu ze dne 25. 11. 2008, č. j. 29 Ca 77/2008-39, odmítnuta pro opožděnost. Žalobce se tedy domáhal vyslovení neplatnosti rozhodnutí, které nabylo právní moci a u nějž marně uplynuly veškeré lhůty, ve kterých jej bylo možné zvrátit. Brojil tedy proti rozhodnutí, kterému svědčí presumpce správnosti a zákonnosti. Na věci podle krajského soudu nic nemění ani tvrzená obava žalobce z propuštění ze služebního poměru, neboť § 106 odst. 2 původního služebního zákona sice tuto možnost ponechával na volném správním uvážení služebního funkcionáře, avšak toto ustanovení bylo k 1. 1. 2001 ze zákona vypuštěno a žalobce tak měl možnost bez obav iniciovat v zákonem stanovených lhůtách řízení o mimořádných opravných prostředcích. Krajský soud žalobci sice přisvědčil, že jej služební funkcionář v situaci, kdy mu byla věc postoupena soudem, nesprávně nutil k podání žádosti (žádostí byla v takové situaci již postoupená žaloba), avšak toto dílčí pochybení nemělo vliv na zákonnost vedeného řízení či napadeného rozhodnutí, neboť nemohlo nic změnit na tom, že správní orgán a nyní ani soud není oprávněn vyslovit neplatnost souhlasu s převedením nebo rozhodnutí o převedení. Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost. Stěžovatel krajskému soudu vytýkal, že nepřihlédl k obsáhlému odůvodnění žaloby a věc nedostatečně zhodnotil, když nevzal v úvahu tvrzení o bezprávné výhrůžce vygradované vydaným rozhodnutím o propuštění stěžovatele, jehož existence byla svědecky potvrzena a byla doložena i výpisem ze souboru rozhodnutí. Napadené rozhodnutí nevzalo v úvahu skutečnost, že zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „občanský zákoník“) taxativně v ustanoveních § 37 - § 39 stanovil, které právní úkony považuje za absolutně neplatné. Krajský soud ani nevyšel z výroku rozhodnutí o převedení a nezabýval se použitelností jím aplikovaných zákonných ustanovení na případ stěžovatele. Stěžovatel dále zevrubně rekapituloval události předcházející vydání rozhodnutí o převedení. V té souvislosti namítl, že nadřízení využili jeho nepříznivé finanční situace, o které je informoval, a pod pohrůžkou propuštění ze služebního poměru jej donutili k právnímu úkonu (souhlasu s převedením ze dne 6. 11. 2000), který však nebyl svobodným a vážným projevem jeho vůle. Na