3 As 88/2016 — Nejvyšší správní soud

3 As 88/2016- 40 - text  3 As 88/2016 – 48 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobkyně: Kaufland Česká republika v.o.s., se sídlem Bělohorská 2428/203, Praha 6, zast. JUDr. Milošem Temelem, LL.M., advokátem se sídlem Biskupcova 1761/76, Praha 3, proti žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, se sídlem třída Kpt. Jaroše 7, Brno, o přezkoumání rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne 21. 10. 2013, č. j. ÚOHS-R146/2013/TS-20430/320/RJa, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 4. 2016, č. j. 30 Af 125/2013 – 191, t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 4. 2016, č. j. 30 Af 125/2013 – 191, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení [1] Výrokem I. rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 4. 2013, č. j. ÚOHS-S160/2010-7578/2013/460/APo (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), byla žalobkyně uznána vinnou z porušení zákazu zneužití významné tržní síly ve smyslu § 4 písm. e) zákona č. 395/2009 Sb., o významné tržní síle při prodeji zemědělských a potravinářských produktů a jejím zneužití (dále jen „zákon o významné tržní síle“), tím, že: A. sjednávala s nadpoloviční většinou svých dodavatelů lhůty splatnosti na úhradu svých finančních závazků ve lhůtě delší než 30 dnů, a úhrady svých finančních závazků vůči těmto dodavatelům ve lhůtách delších než 30 dní realizovala (tj. soustavně uplatňovala praktiku zakázanou v dodavatelsko-odběratelských vztazích, uvedenou v příloze č. 5 odst. 1 odr. 6 zákona), B. sjednávala s 95 % dodavatelů pro případ postoupení pohledávky třetím osobám povinnost hradit – vedle nákladů spojených se zpracováním agendy o postoupení – poplatek ve výši 4 % z hodnoty postoupené pohledávky, která představovala sankci za výkon jejich práv, neboť byla ukládána bez objektivně ospravedlnitelného důvodu, navíc v nepřiměřené výši; k tomu sjednávala pro případ úhrady faktur dodavatelům před lhůtou splatnosti tzv. dodatečné skonto ve výši 0,5 % z předčasně uhrazené faktury za každý započatý týden, o který byla faktura dříve uhrazena, přičemž povinnost dodavatelů hradit poplatek za postoupení pohledávky byla příčinou jejich omezené možnosti zvolit si ekonomicky výhodnější variantu úhrady pohledávky před její splatností, než byla možnost předčasné úhrady pohledávky účastníkem řízení se zaplacením skonta; a od některých dodavatelů vybírala také poplatky za postoupení pohledávek a dodatečná skonta, která byla z důvodu způsobu jejich výpočtu v části případů nepřiměřeně vysoká (tj. soustavně uplatňovala praktiku zakázanou v dodavatelsko-odběratelských vztazích, uvedenou v příloze č. 5 odst. 1 odr. 2 zákona). [2] Výrokem II. prvostupňového rozhodnutí bylo žalobkyni shora popsané deliktní jednání dle § 6 odst. 1 zákona o významné tržní síle do budoucna zakázáno; výrokem III. pak byla žalobkyni podle § 8 odst. 2 zákona o významné tržní síle uložena pokuta v úhrnné výši 22 130 000 Kč a konečně výrokem IV. jí byla uložena povinnost uhradit náklady řízení paušální částkou 2 500 Kč. [3] Rozhodnutím předsedy žalovaného ze dne 21. 10. 2013, č. j. ÚOHS-R146/2013/TS-20430/320/RJa, byl zamítnut rozklad žalobkyně proti prvostupňovému rozhodnutí a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. [4] Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 21. 4. 2016, č. j. 30 Af 125/2013 – 191, bylo následně přezkoumávané i prvostupňové rozhodnutí zrušeno a věc byla vrácena žalovanému k dalšímu řízení. Krajský soud totiž dospěl k závěru, že správní orgány pochybily, neboť při posouzení věci vycházely z nesprávného výkladu pojmu „významná tržní síla“ (namísto tzv. relativního konceptu aplikovaly tzv. koncept absolutní). Jelikož závěry učiněné v napadeném rozsudku zásadním způsobem změnily náhled na celý případ, považoval krajský soud za bezúčelné zabývat se dalšími žalobními body, neboť tyto budou dle jeho názoru v dalším správním řízení „překryty“ právě aplikací relativního pojetí významné tržní síly. II. Obsah kasační stížnosti a navazujícího vyjádření žalobkyně II. A. Kasační stížnost [5] Proti rozsudku krajského soudu podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) včasnou kasační stížnost, v níž uplatnil důvody podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), tzn. nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení a nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Stěžovatel poukázal v první řadě na skutečnost, že krajský soud se ve svém odůvodnění vypořádal pouze se dvěma žalobními body, a to s námitkou protiústavnosti zákona o významné tržní síle a s námitkou nesprávné interpretace pojmu „významná tržní síla“. Úvahy krajského soudu související s vypořádáním námitky protiústavností zákona jsou přitom dle názoru stěžovatele nepřezkoumatelné. Krajský soud (ač správně dovodil, že před předložením věci Ústavnímu soudu má přednost ústavně konformní výklad) se vůbec nezabýval otázkou, zda lze jednotlivé instituty skutečně ústavně konformně aplikovat. Krajský soud toliko konstatoval, že v projednávané věci se nejedná o „bezbřehý“ a zcela obecný případ, jakkoliv je zřejmé, že aplikovaná skutková podstata, zejména její základní předpoklad v podobě existence významné tržní síly, vykazuje z hlediska svého pojmového vymezení velké rezervy a pochybnosti. Dle názoru stěžovatele je přednesená úvaha do jisté míry vnitřně rozporná. Úkolem krajského soudu bylo vyjádřit se k tomu, zda případné pochybnosti o správném výkladu dosahují takové intenzity, že by bylo zapotřebí zákon zrušit. Krajský soud však pouze abstraktně porovnal zákon s později zrušeným ustanovením § 14 odst. 1 písm. f) zákona č. 123/1992 Sb., o pobytu cizinců na území České a Slovenské federativní republiky, ve znění účinném do 13. 5. 1999, aniž by toto srovnání jakkoliv konkretizoval. Přestože si lze domyslet, jaké úvahy krajský soud k předmětnému závěru vedly, fakticky v napadeném rozsudku absentují, čímž způsobují jeho nepřezkoumatelnost. [6] Pokud jde o výklad pojmu „významná tržní síla“, stěžovatel nepopírá, že před novelizací provedenou zákonem č. 50/2016 Sb. existovaly dva možné výklady zákona, sám se ostatně s touto skutečností v obou správních rozhodnutích obsáhle vypořádal a připustil, že prostý jazykový výklad zcela neodstraní pochybnosti o tom, která interpretace je správná. Stěžovatel přitom pokládá za (nikoliv marginálně) přesvědčivější výklad, který sám použil (což vylučuje aplikaci zásady in dubio mitius, kterou je možno použít pouze v případě srovnatelně přesvědčivých proti sobě stojících výkladových alternativ). Nesouhlasí totiž s názorem krajského soudu, že účel zákona o významné tržní síle není zjistitelný. V této souvislosti odkázal stěžovatel na důvodovou zprávu k zákonu, z níž dle jeho názoru vyplývá úmysl zákonodárce vytvořit předpis, který by systémově chránil dodavatele před zneužitím významné tržní síly ze strany odběratele; stejný závěr ostatně stěžovatel učinil i v přezkoumávaném rozhodnutí, v němž se dále věnoval i systematickému zasazení zákona. Dovodil přitom, že není zaměřen na ochranu či vymožení individuálních právních zájmů subjektů, ale na zajištění toho, aby všichni soutěžitelé v pozici dodavatelů subjektů s významnou tržní sílou byli vůči těmto odběratelům chráněni tím, že odběratelé jsou povinni dodržovat specifické povinnosti stanovené výhradně jim. Stěžovatel je tudíž přesvědčen, že cílem zákona není to, aby odběratel v postavení významné tržní síly napravil své chování ke konkrétnímu dodavateli, ale aby byli dodavatelé jako celek chráněni před praktikami, které by ve vztahu k nim systémově narušovaly hospodářskou soutěž probíhající při dodávkách zemědělských a potravinářských produktů (ať již ve vertikálním či horizontálním smyslu), pokud takové praktiky umožní, že má jejich odběratel vůči nim významnou tržní sílu. [7] Pro podpoření svého názoru odkázal stěžovatel na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 5. 2014, č. j. 7 As 7/2014 – 37, v němž se soud zabýval vztahem ochrany hospodářské soutěže a individuálního subjektu a dospěl k závěru, že zákon o ochraně hospodářské soutěže upravuje ochranu hospodářské soutěže jako existujícího fenoménu a jeho cílem je udržení stávající úrovně funkční soutěže, její rozvíjení do budoucna a bránění praktikám, které by tuto úroveň a její další potenciální rozvoj narušily. Účelem zmíněného zákona je tedy ochrana konkurence jako ekonomického jevu, nikoliv ochrana jednotlivých účastníků trhu; ti jsou proti narušitelům soutěže chráněni nepřímo – působností Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže vykonávajícího dozor nad tím, zda a jakým způsobem soutěžitelé plní povinnosti vyplývající pro ně ze zákona nebo z rozhodnutí tímto úřadem vydaných. [8] Stěžovatel má dále za to, že absolutní koncept přináší vyšší právní jistotu dodavatelům i odběratelům, kteří by v rámci pojetí r