5 As 143/2017 — Nejvyšší správní soud

5 As 143/2017- 44 - text 5 As 143/2017 - 48 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců Mgr. Ondřeje Mrákoty a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: H. S., zastoupen JUDr. Pavlem Tomkem, advokátem se sídlem Polská 61/4, Karlovy Vary, proti žalovanému: Magistrát města Karlovy Vary, se sídlem Moskevská 2035/21, Karlovy Vary, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 4. 2017, č. j. 30 A 143/2016 - 64, t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 4. 2017, č. j. 30 A 143/2016 - 64, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci [1] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) se domáhal v řízení před Krajským soudem v Plzni (dále jen „krajský soud“) podle § 82 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), aby krajský soud určil, že sdělení žalovaného ze dne 12. 8. 2016, č. j. 14359/OD/14-43/Rzs (dále jen „sdělení“), je nezákonným zásahem. Tímto sdělením žalovaný vyrozuměl stěžovatele, že mu na základě jím podané žádosti nelze vydat paměťovou kartu řidiče. [2] Krajský soud žalobu stěžovatele v záhlaví označeným rozsudkem jako nedůvodnou podle § 87 odst. 3 s. ř. s. zamítl. Konstatoval, že podmínky pro vydání paměťové karty řidiče nejsou stanoveny pouze v § 110a odst. 1 písm. a), b) a c) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), v relevantním znění (dále jen „zákon o silničním provozu“), ale další z podmínek vyplývá rovněž z čl. 14 odst. 3 nařízení Rady (EHS) č. 3821/85 ze dne 20. prosince 1985 o záznamovém zařízení v silniční dopravě, ve znění nařízení Rady (ES) č. 2135/98 ze dne 24. září 1998, kterým se mění nařízení (EHS) č. 3821/85 o záznamovém zařízení v silniční dopravě a směrnice 88/599/EHS o používání nařízení (EHS) č. 3820/84 a (EHS) č. 3821/85 (dále jen „nařízení o záznamovém zařízení v silniční dopravě“). Dle něho vydá na požádání kartu řidiče příslušný členský stát, v němž má řidič své obvyklé bydliště. Podmínka obvyklého bydliště má být dle krajského soudu také zkoumána. Při posouzení této podmínky krajský soud vycházel ze shromážděných podkladů, přičemž se ztotožnil se závěry žalovaného, že podmínka obvyklého bydliště nebyla v případě stěžovatele splněna a jeho žádosti o vydání paměťové karty řidiče nemohlo být vyhověno. Krajský soud souhlasil se závěrem žalovaného, že nebylo prokázáno, že se stěžovatel na adrese svého přechodného pobytu skutečně alespoň 185 dnů v kalendářním roce zdržuje z důvodu osobních a profesních vazeb, případně se tam z důvodu osobních vazeb pravidelně vrací. Stěžovatel na adrese povoleného přechodného pobytu nemá zajištěno ubytování a jinou svou adresu neprokázal. Stěžovatel jako občan Spolkové republiky Německo s trvalým pobytem na adrese X F., H. 56, pobývá střídavě na různých místech v různých členských státech EU a má své hlavní, osobní, profesní či podnikatelské vazby mimo území České republiky. II. Podstatný obsah kasační stížnosti, vyjádření žalovaného [3] Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodů, které podřadil pod § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. [4] Stěžovatel namítl nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, neboť krajský soud pouze převzal závěry žalovaného ohledně obvyklého bydliště stěžovatele a tuto otázku nepodrobil podrobnější analýze. K otázce nepřezkoumatelnosti stěžovatel odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, publ. pod č. 244/2004 Sb. NSS, ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publ. pod č. 133/2004 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, publ. pod č. 689/2005 Sb. NSS (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nsssoud.cz), a zdůraznil, že z odůvodnění rozhodnutí musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996, sp. zn III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97 (N 85/8 SbNU 287); (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz)]. Za nepřezkoumatelný považuje stěžovatel také závěr krajského soudu, že § 110a zákona o silničním provozu umožňuje dvojí výklad; prezentoval-li krajský soud následně pouze jeden možný výklad, lze se jen domnívat, že oním druhým výkladem měl zřejmě na mysli výklad stěžovatele. [5] Krajský soud dále podle stěžovatele nesprávně vyložil § 110a odst. 1 zákona o silničním provozu, který je jinak v souladu s unijní úpravou vztahující se k podmínkám pro vydání paměťové karty řidiče. Stěžovatel má řidičské oprávnění skupin A, B, C, E, M, T, na základě kterého mu byl vydán žalovaným řidičský průkaz. Řidičský průkaz je veřejnou listinou, která osvědčuje správnost údajů zapsaných do řidičského průkazu. Do tohoto průkazu je zapisováno mimo jiné dle § 105 odst. 1 písm. e) zákona o silničním provozu obvyklé bydliště držitele řidičského průkazu. Při vydání paměťové karty řidiče stěžovateli proto mělo být postupováno v souladu se skutečností, že obvyklé bydliště stěžovatele je to, jež má uvedeno v řidičském průkazu. Stěžovatel v této souvislosti rovněž poukázal na to, že Krajský soud v Plzni ve shodném složení senátu v rozsudku ze dne 31. 3. 2017, č. j. 30 A 11/2016 – 47, zdůraznil, že je zapotřebí se při udělení řidičského oprávnění zabývat podmínkou existence obvyklého bydliště na území České publiky. [6] Stěžovatel ke svému obvyklému bydlišti na území České republiky uvedl, že je u něj naplněna nejen osobní, ale také profesní vazba k České republice, neboť má na jejím území podnikatelské vazby (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2015, č. j. 2 As 5/2015 – 30). Stěžovatel má za to, že řádně doložil, že tyto vazby má především k České republice, byť se do Německa vrací; jeho pobyt v České republice je pravidelný a skutečný. [7] Dále stěžovatel namítl, že krajský soud v rozporu s § 52 odst. 1 a § 64 s. ř. s. neprovedl jím navržené důkazy a jeho důkazním návrhům nevěnoval pozornost. Zdůraznil, že krajský soud měl rozhodovat dle skutkového stavu zjištěného ke dni svého rozhodnutí a zohlednit návrhy důkazů, doplnění rozhodných skutečností a argumentaci stěžovatele. V této souvislosti stěžovatel zejména vytkl, že krajský soud se nezabýval předloženými protokoly o výpovědích svědků, z nichž je právě patrné, že stěžovatel má v České republice osobní a podnikatelské vazby. Jednalo se o protokoly o výpovědích svědků v řízení vedeném se stěžovatelem o jeho žádosti o vydání mezinárodního řidičského průkazu, a to S. Á., A. N. a L. P. Podle stěžovatele jmenovaní svědci potvrdili jeho skutečný a pravidelný pobyt v České republice, neboť vypověděli, že stěžovatel se v České republice pravidelně pohybuje, pobývá na různých adresách a má zde mnoho přátel. Z jejich výpovědí dále podle stěžovatele vyplývá, že jeho osobní vazbu představuje rodina, neboť má s Češkou dítě, k němuž jim byla upravena soudem střídavá výchova. Jeho profesní vazby představuje firma, kterou má na území České republiky, podniká zde a má rovněž zaměstnance. Stěžovatel poukázal zejména na to, že svědkyně Á. např. uvedla, že stěžovatel je prakticky pořád v České republice, přičemž je jejím nadřízeným. Spolu se svědkyní N. pak uvedla, že stěžovatel má s Češkou syna, za nímž pravidelně jezdí, a má zde také intimní přítelkyni. [8] Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil. [9] Žalovaný má za to, že krajský soud se s otázkou prokazování obvyklého bydliště stěžovatele správně a přezkoumatelně vypořádal. Stěžovatel ve své argumentaci vychází pouze ze zákona o silničním provozu; žalovaný ovšem svůj výklad opírá také o unijní právo. Žalovaný zdůraznil nadřazenost práva Evropské unie a nemožnost aplikovatelnosti vnitrostátní normy v případě, že je v rozporu s unijním právem. Nařízení Evropské unie jako jeden z unijních pramenů jsou tedy bezprostředně aplikovatelná v členských státech Evropské unie. Žalovaný nesouhlasí ani s námitkou neprovedení důkazů, neboť krajský soud vysvětlil, proč navržené důkazy neprovedl prostřednictvím odkazu na argumentaci žalovaného, s níž se ztotožnil. Pro úplnost žalovaný uvedl, že na stěžovatelem uváděné adrese je evidováno dalších 116 právnických osob a je zde umístěno 8 provozoven, přičemž z velikosti objektu lze dovodit, že slouží pouze jako formální sídlo těchto společností a osob. [10] Žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti. [11] V replice k vyjádření žalovaného stěžovatel zopakoval argumenty obsažené v kasační stížnosti a dále uvedl, že argumentace žalovaného ohledně stěžovatelova pobytu v Karlových Varech nemá nic společného s nepřezkoumatelností napadeného rozsudku. Podotkl, že na adrese, kterou uváděl žalovaný, již nepobývá a později bydlel na jiných adresách; nyní bydlí u své přítelkyn