6 As 230/2016 — Nejvyšší správní soud

6 As 230/2016- 48 - text 6 As 230/2016 - 53 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy a soudců Mgr. Jany Brothánkové a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: Ing. G. G., zastoupen JUDr. Ing. Martinem Florou, Dr., advokátem, se sídlem Lidická 57, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Vršovická 65, Praha 10, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 12. 2014, č. j. 2036/500/13, 60365/ENV/13, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2016, č. j. 11 A 39/2015 - 32, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á . O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení případu Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2016, č. j. 11 A 39/2015 - 32, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 12. 2014, č. j. 2036/500/13, 60365/ENV/13, (dále jen „napadené rozhodnutí“). Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí České inspekce životního prostředí, Oblastního inspektorátu Praha (dále jen „ČIŽP“) ze dne 8. 7. 2013, č. j. ČIŽP/41/OOL/SR01/1212485.005/13/PJO, kterým byla žalobci dle ustanovení § 19 odst. 1 zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o státní kontrole“), uložena pořádková pokuta ve výši 20.000 Kč, za porušení ustanovení § 14 zákona o státní kontrole. Toho se měl dopustit tím, že nevyhověl výzvě správního orgánu a v daném termínu nedoložil požadované doklady a písemnosti ke jmenovitým kontrolovaným pozemkům. Žalobce v obsáhlé žalobě zejména namítal, že napadené rozhodnutí je v rozporu s ustanovením § 19 odst. 1 zákona o státní kontrole, neboť citované ustanovení umožňuje pokutovat pouze osoby odlišné od kontrolované osoby. Zákonná úprava nadto počítá s tím, že se jedná o subjektivní odpovědnost; žalobce přitom v řízení prokázal, že z důvodu svých zdravotních komplikací nemohl výzvu ČIŽP splnit, tudíž zde nemohlo být jeho zavinění. Zdůrazňoval, že část požadovaných dokumentů nebyl vůbec povinen uchovávat a archivovat, část nebyl povinen ve vyžadované struktuře ani vytvářet, proto nemohl zavinit jejich nevydání. Některé požadované dokumenty byly v minulosti předloženy jiným orgánům, od nichž si je mohla ČIŽP vyžádat. Pokud bylo postupováno jinak, došlo k porušení základních zásad činnosti správních orgánů a ustanovení § 21 zákona o státní kontrole, jelikož ke kontrole byly přizvány další orgány, a tyto požadovanými dokumenty podle žalobce disponovaly. Žalobci přitom bylo známo, že ČIŽP se pokoušela získat dokumenty od SZIF, avšak ten s ní odmítl spolupracovat. Tyto rozpory mezi správními orgány však nelze klást k jeho tíži. Vyslovil názor, že si ČIŽP svůj neúspěch u jiných orgánů sanovala uložením pořádkové pokuty. Nikdo se přitom dostatečně nezabýval tím, zda žalobce disponoval všemi požadovanými dokumenty a zda měl povinnost je vůbec držet. Správní orgány nadto porušily zákaz sebeobviňování, neboť bylo zřejmé, že požadované dokumenty budou vůči žalobci použity ve správním řízení o správním deliktu. Napadeným rozsudkem ze dne 24. 8. 2016, č. j. 11 A 39/2015 - 32, městský soud žalobu zamítl. Ztotožnil s výkladem žalované, že pokutu dle ustanovení § 19 zákona o státní kontrole lze uložit i kontrolované osobě, která nesplnila povinnost podle § 14 téhož předpisu, a to s ohledem na smysl citovaných ustanovení, který spatřuje v zabezpečení řádného provedení kontroly. Nemusí se tedy jednat jen o zaměstnance kontrolované osoby, komu je ukládána pokuta. Podmínkou pouze je, aby fyzické osoby byly objektivně schopny vyžadované povinnosti splnit; v opačném případě by nemohly odpovídat za tento správní delikt. Soud nepřisvědčil argumentaci žalobce o tom, že jej ve vztahu k požadovaným dokumentům nikterak nestíhala evidenční a archivační povinnost podle lesního zákona. Zdůraznil, že žalobce nebyl sankcionován za to, že by porušil povinnost při vedení těchto evidencí, ale za nedostatečnou součinnost v rámci prováděné kontroly. Otázka nezbytnosti vést předmětné evidence nebyla důvodem vydání rozhodnutí o uložení pokuty, tudíž je pro posouzení věci irelevantní, jelikož soud se musel zaměřit na vyřešení toho, zda byly splněny zákonem stanovené podmínky pro uložení pokuty pro absentující či nedostatečnou součinnost s orgánem provádějícím kontrolu. Zavinění žalobce bylo dle soudu jednoznačně prokázáno, jelikož ten odmítl jednat s inspektory ČIŽP. Odmítavým postojem k započaté kontrole žalobce neposkytl součinnost podle zákona o státní kontrole, čímž naplnil skutkovou podstatu podle § 19 odst. 1 zákona o státní kontrole. Pokud žalobce namítá, že byl porušen zákon, když se kontroly účastnily další orgány, není soudu zřejmé, čeho se stěžovatel domáhá, jestliže mu byla uložena pořádková pokuta orgány inspekce životního prostředí za neposkytnutí součinnosti. Není zřejmé, jakou roli mohla mít přítomnost případných přizvaných jiných orgánů veřejné správy na protiprávnost jednání žalobce. Soud se rovněž neztotožnil s tím, že by byla porušena zásada zákazu sebeobviňování, neboť námitka žalobce je ryze obecná, přičemž musí být zřejmé, do kterého jeho práva mělo být zasaženo a jakým způsobem. Soud proto uzavřel, že se správní orgány daným případem řádně zaobíraly a že své závěry dostatečným a vnitrně souladným způsobem vysvětlily. II. Kasační stížnost a vyjádření Kasační stížnost stěžovatel pojal, obdobně jako žalobu, taktéž značně obsáhle, přičemž ji podal s odvoláním na důvody vymezené v § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Zejména uvedl, že městský soud se podstatou jeho námitek vůbec nezabýval. Setrval na své argumentaci, že § 19 odst. 1 zákona o státní kontrole neumožňuje uložit pokutu kontrolované osobě, neboť zákon rozlišuje mezi kontrolovanou osobou a fyzickou osobou, na níž dopadá citované ustanovení. Kontrolovaná osoba totiž může svou vlastní povinnost pouze nesplnit, nemůže však nesplnění své vlastní povinnosti způsobit. Zopakoval, že porušení povinnosti nezavinil, neboť mu v tom bránila pracovní neschopnost související s jeho hospitalizací po srdeční příhodě. Absence zavinění rovněž vyplývá z toho, že požadované dokumenty nebyl povinen uchovávat a archivovat, resp. v případě lesní hospodářské evidence ani pořizovat v požadované struktuře. Zdůraznil, že nezabránil provedení kontroly, neboť výzva k předložení dokumentů byla učiněna až po provedení vlastní kontroly. Sama ČIŽP přitom dospěla k závěru, že přes nepředložení požadovaných dokumentů byly pořízeny dostatečné dílčí protokoly pro zjištění spáchání správního deliktu. Požadované dokumenty tedy ČIŽP následně ani nepotřebovala. Připustil, že od samého započetí kontroly v září 2012 měl vůči ČIŽP rezervovaný postoj, ale to jen kvůli tomu, že její postup považoval za šikanu, neboť si byl jist, že se jej snaží pokutovat za jakékoli porušení zákona. Jeho přístup však samotnou kontrolu nijak neohrozil. Jestliže požadované dokumenty neměl povinnost uchovávat a archivovat, potom nepředložení těchto nepovinných dokumentů nemůže představovat neposkytnutí součinnosti. Správní orgány nadto jednotlivé evidence zaměňují za jiné. Právní předpisy rovněž blíže nevysvětlují pojem „vylepšování“ použitý ve výzvě ČIŽP. V takovém případě měla ČŽIP tento pojem blíže vysvětlit, aby stěžovatel mohl svou povinnost řádně splnit. Dovolával se rovněž toho, že většinu požadovaných dokumentů předložil v minulosti jiným orgánům veřejné moci, od nichž je měla ČIŽP vyžádat a spolupracovat s nimi, čímž by naplnila základní zásady činnosti správních orgánů a nezatěžovala by samotného stěžovatele. Právní řád přitom nezná postavení jakýchsi „přizvaných orgánů dotčených kontrolovanou problematikou“, proto přítomnost pracovníků jiných orgánů při kontrole představuje výkon státní kontroly. Stěžovatel v neposlední řadě namítal, že napadené rozhodnutí porušuje zákaz sebeobviňování, neboť je jím donucován ke spolupráci na svém usvědčení z protiprávního jednání. Příp. moderaci výše uložené pořádkové pokuty stěžovatel nenavrhl. Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil v podání ze dne 28. 12. 2016, v němž se plně ztotožnil se závěry městského soudu. Zopakoval, že stěžovateli mohla být uložena pokuta, neboť jej jako kontrolovanou osobu stíhala povinnost spolupracovat s kontrolním orgánem. K hospitalizaci stěžovatele žalovaný uvedl, že ta netrvala po celou dobu, kdy jej ČIŽP vyzývala k předložení požadovaných dokumentů. Byť mu výzva z listopadu 2012 byla doručena fikcí, nezprošťuje to odpovědnosti stěžovatele, zvláště když ten z minulosti věděl, že je u něj vedena kontrola. Výzvu z ledna 2013 si nadto stěžovatel již osob