6 As 58/2017 — Nejvyšší správní soud

6 As 58/2017- 39 - text 6 As 58/2017 - 45 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: T-Mobile Czech Republic a. s., IČO: 64949681, se sídlem Tomíčkova 2144/1, Chodov, 148 00 Praha 4, zastoupen JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem se sídlem Vinohradská 30, 120 00 Praha 2 - Vinohrady, proti žalovanému: Český telekomunikační úřad, se sídlem Sokolovská 58/219, 190 00 Praha 9 - Vysočany, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Vodafone Czech Republic a.s., se sídlem náměstí Junkových 2808/2, Stodůlky, 155 00 Praha 5, zastoupena Mgr. Martinem Dolečkem, advokátem se sídlem Hvězdova 1716/2b, 140 00 Praha 4 - Nusle, týkající se žaloby proti rozhodnutí předsedy Rady žalovaného ze dne 29. 5. 2012, č. j. ČTÚ-48 584/2012-603, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2017, č. j. 9 A 131/2012 - 94, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. IV. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předcházející řízení [1] Rozhodnutím ze dne 31. 1. 2012, č. j. ČTÚ-42 820/2011-611/VI.vyř. (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), stanovil Český telekomunikační úřad, odbor ekonomické regulace (dále též „Úřad“) v obnoveném správním řízení podíly pro výpočet výše příspěvků jednotlivých přispěvatelů na účet univerzální služby za rok 2003 (bod 1) a výši jejich příspěvků na účet univerzální služby za rok 2003 (bod 2) v souladu s § 32 odst. 3 zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích a o změně dalších zákonů, v rozhodném znění (dále jen „zákon o telekomunikacích“). V bodu 3 výroku Úřad stanovil výši platby na účet univerzální služby jednotlivým účastníkům po započtení dosud uhrazených plateb dle původních rozhodnutí, tj. výši doplatku. Žalobci byla výše příspěvku stanovena celkem na částku 71 284 634Kč a vzhledem k tomu, že v roce 2006 uhradil (dle původního rozhodnutí) 71 202 692Kč, představovala výše jeho doplatku částku 81 942Kč. Rozklad žalobce zamítl předseda Rady žalovaného rozhodnutím ze dne 29. 5. 2012, č. j. ČTÚ-48 584/2012-60 (dále jen „napadené rozhodnutí“), a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. [2] Žalobu proti napadenému rozhodnutí zamítl Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) rozsudkem ze dne 18. 1. 2017, č. j. 9 A 131/2012 - 94 (dále jen „napadený rozsudek“). Nepřisvědčil námitce o prekluzi práva žalovaného na stanovení výše příspěvku žalobce na účet univerzální služby za rozhodné období roku 2003. Upozornil za znění § 1 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v rozhodném znění (dále jen „ZSDP“), dle nějž se působnost tohoto zákona vztahuje na správu daní, poplatků, odvodů, záloh na tyto příjmy a odvodů za porušení rozpočtové kázně, které jsou příjmem státního rozpočtu, státních finančních aktiv nebo rezervních fondů organizačních složek státu, rozpočtů územních samosprávných celků, nebo státních fondů nebo Národního fondu. Příspěvek na účet univerzální služby však příjmem státního nebo územního rozpočtu (či fondu) není. Jeho předmětem je úhrada prokazatelné ztráty poskytovatele univerzální služby, přičemž poskytovatelem univerzální služby není stát (ani jeho organizačního složka, územně samosprávný celek či fond), ale držitel telekomunikační licence. Pokud § 49 odst. 13 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), v rozhodném znění (dále jen „zákon o elektronických komunikacích“), stanoví, že při vybírání a vymáhání plateb žalovaný postupuje podle zvláštního právního předpisu obdobně (myšleno dle ZSPD), přičemž pro tyto účely se na prostředky na účtu hledí jako na prostředky státního fondu, pak soud na základě argumentu a contrario dovodil, že žalovaný při jiných postupech (než je vybírání a vymáhání plateb) nepostupuje podle ZSDP a pro jiné účely se na prostředky na účtu (tj. na účtu univerzální služby) nehledí jako na prostředky státního fondu. Navíc podle odst. 3 téhož ustanovení účet univerzální služby není součástí státního rozpočtu. Na podporu tohoto závěru odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 21. 7. 2010, č. j. 1 Afs 38/2010 – 100), v němž se k obdobné úpravě postupu Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže uvádí, že jím uložená pokuta není daní ve smyslu § 1 odst. 1 ZSDP, ale pouze jinou platební povinností, při jejímž vybírání či vymáhání se uplatní příslušné části ZSDP. Žalobcem odkazovaná judikatura, podle které není ústavně konformní možnost stanovit konkrétnímu subjektu veřejnoprávní povinnost po neomezeně dlouhou dobu, se vztahuje k plnění, které mělo charakter daně. Platbu na účet univerzální služby však za daň považovat nelze. [3] Městský soud upozornil, že daná věc vykazuje rovněž výrazné soukromoprávní aspekty. Předmětem platby je příspěvek na úhradu prokazatelné ztráty soukromoprávnímu subjektu. Povinnost držitelů telekomunikačních licencí přispívat na tuto úhradu vznikla ex lege a přispěvatelé o této povinnosti nepochybně věděli. Správní orgány zde plní administrativní úkoly (správa účtu) a vystupují jako garant, že jednotlivé soukromoprávní subjekty mezi sebou spravedlivě vypořádají závazky, které jim vznikly ex lege. Skutečnost vzniku povinnosti úhrady univerzální služby byla všem účastníkům zřejmá, proto právní jistota ohledně samotného uplatnění nároku nemohla být ohrožena, přičemž i žalobce o této povinnosti věděl. Jádro rozhodovací činnosti správních orgánů netkví v určení, zda vůbec žalobci bude či nebude povinnost uložena, a nevede k favorizaci státní moci při uplatnění majetkové pohledávky. [4] Shora uvedené závěry shledal městský soud podstatnými i pro posouzení námitky neopodstatněnosti stanovení účinků napadeného rozhodnutí ke dni nabytí právní moci tohoto (nového) rozhodnutí, jež opíral o znění § 99 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v rozhodném znění (dále jen „správní řád“). Citované ustanovení umožňuje správnímu orgánu, aby v závislosti na okolnostech konkrétního případu rozhodl jednak ve věci samé a rovněž aby určil, kdy nastanou vůči účastníku řízení rozhodnutím předpokládané účinky. Při rozhodování o stanovení okamžiku účinků rozhodnutí (zda nastanou ex tunc nebo ex nunc) nemusely správní orgány brát primární ohled pouze na žalobce, ale musí vycházet ze všech okolností daného případu. Posuzovanou věc nelze zjednodušovat na vztah žalobce a žalovaného, v němž by byla státem uložena povinnost pouze žalobci. Jde o spor vykazující i výrazné soukromoprávní prvky, v němž se jedná o práva a povinnosti několika držitelů telekomunikační licence. Úvahu správních orgánů, které při stanovení okamžiku účinků rozhodnutí přihlížely zejména k tomu, že již došlo k zaplacení některých plateb, shledal soud sice stručnou, avšak v zásadě legitimní a přezkoumatelnou. Městský soud doporučil správním orgánům, aby na příště v tomto rozsahu odůvodňovaly svá rozhodnutí přesvědčivěji, nicméně neshledal nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, neboť z něj je plně zřejmá úvaha správního orgánu a stanovisko, které zaujal. [5] Pokud žalobce namítal, že pro stanovení příspěvku použil žalovaný údaj o ověřené ztrátě z poskytování univerzální služby, který byl zjištěn v nesprávné výši rozhodnutím ze dne 18. 4. 2011, č. j. 16 065/2011-603 (dále jen „podkladové rozhodnutí“), opřel se městský soud o svůj rozsudek, který se týkal přezkumu podkladového rozhodnutí. Zároveň uvedl, že ověřená výše prokazatelné ztráty poskytovatele univerzální služby je základem pro stanovení výše finančního příspěvku jednotlivých držitelů telekomunikační licence. Výši platby konkrétního plátce může žalovaný stanovit až poté, co byla pravomocně stanovena výše čistých nákladů poskytovatele univerzální služby na poskytování této služby za rozhodné období postupem podle § 48 zákona o elektronických komunikacích. Existence podkladového rozhodnutí týkající se výše prokazatelné ztráty na rok 2003 proto byla podmínkou pro stanovení výše příspěvku žalobce na účet univerzální služby. Žaloby proti podkladovému rozhodnutí však byly městským soudem zamítnuty (rozsudkem ze dne 15. 7. 2016, č. j. 9 A 131/2011 – 133), a podkladové rozhodnutí tak zůstalo i nadále zákonným podkladem pro napadené rozhodnutí. II. Obsah kasační stížnosti a dalších podání [6] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti napadenému rozsudku kasační stížnost, kterou opírá o důvody uvedené v § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), a navrhuje zdejšímu soudu, aby napadený rozsudek zrušil, jakož i napadené a prvostupňové rozhodnutí. [7] Stěžovatel spatřuje nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku v absenci seznatelného vyložení právně kvalifikačního závěru v