7 Ads 74/2017 — Nejvyšší správní soud

7 Ads 74/2017- 31 - text 7 Ads 74/2017 - 38 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobkyně: P. A. D., zastoupená Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem se sídlem Burešova 6, Brno, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, Křížová 1292/25, Praha 5 - Smíchov, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2017, č. j. 4 Ad 56/2013 - 33, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : I. [1] Žalobkyně dne 11. 12. 2012 doručila Pražské správě sociálního zabezpečení (dále též „správní orgán I. stupně“) žádost o peněžitou pomoc v mateřství. Jako den nástupu na peněžitou pomoc v mateřství byl v žádosti uveden den 14. 12. 2012. Jako očekávaný den porodu byl v žádosti uveden den 25. 1. 2013; tento údaj vyplnila soukromá porodní asistentka Z. Š. Ve správním spisu je dále založen rodný list, ze kterého vyplývá, že k porodu dítěte došlo dne 7. 1. 2013. [2] Rozhodnutím správního orgánu I. stupně ze dne 10. 7. 2013, č. j. 41071/180-6311-4.6.2013-230/13-SPOR-Ma/4, byla žalobkyni podle § 84 odst. 2 písm. a) bodu 2. zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o nemocenském pojištění“) přiznána peněžitá pomoc v mateřství na období od 14. 12. 2012 do 9. 6. 2013. V odůvodnění správní orgán I. stupně uvedl, že nárok na výplatu peněžité pomoci v mateřství vzniká na základě potvrzení vypracovaného ošetřujícím lékařem o očekávaném nebo skutečném dni porodu [§ 109 odst. 4 písm. a) zákona o nemocenském pojištění]. V daném případě však potvrzení ošetřující lékař nevystavil, a proto nebylo možno vycházet při stanovení podpůrčí doby z data očekávaného porodu, ale z data skutečného porodu, ke kterému došlo dne 7. 1. 2013. Podpůrčí doba proto začala běžet šest týdnů před datem skutečného porodu (26. 11. 2012). Vzhledem k tomu, že žalobkyně nemá nárok na výplatu dávky peněžité pomoci v mateřství za dobu, po kterou vykonávala práci v pojištěné činnosti (tj. do 13. 12. 2012), byla jí tato pomoc přiznána na období od 14. 12. 2012 do 9. 6. 2013. [3] Odvolání žalobkyně proti uvedenému rozhodnutí zamítla žalovaná rozhodnutím ze dne 26. 9. 2013, č. j. 10000/003918/13/323/Kri, a napadené rozhodnutí potvrdila (dále též „rozhodnutí o odvolání“). Žalovaná vyslovila souhlas se závěry správního orgánu I. stupně. I podle žalované nárok na výplatu peněžité pomoci v mateřství vzniká na základě potvrzení vypracovaného ošetřujícím lékařem o očekávaném nebo skutečném dni porodu, nikoliv na základě potvrzení vypracovaného porodní asistentkou. II. [4] Žalobkyně podala proti rozhodnutí o odvolání žalobu k Městskému soudu v Praze, který žalobu zamítl. [5] Městský soud přisvědčil správním orgánům, že podle zákona o nemocenském pojištění má kompetenci stanovit očekávané datum porodu (nutné pro přiznání dávky peněžité pomoci v mateřství) pouze ošetřující lékař a nikoliv porodní asistentka. Městský soud poukázal na rozdíl v odbornosti lékaře a porodní asistentky. Podle § 4 odst. 1 zákona č. 95/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání odborné způsobilosti a specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o lékařských povoláních“) se odborná způsobilost k výkonu lékaře získává šestiletým prezenčním studiem v akreditovaném magisterském prezenčním programu všeobecné lékařství, zatímco porodní asistentce stačí již absolvování příslušného tříletého bakalářského studijního programu (podle zákona č. 96/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání způsobilosti k výkonu nelékařských zdravotnických povolání a k výkonu činností souvisejících s poskytováním zdravotní péče a o změně některých souvisejících zákonů). Již v tomto ohledu je mezi uvedenými odbornostmi veliký rozdíl; nadto jejich odbornost upravují rozdílné zákony. Městský soud nepřisvědčil žalobkyni ani v tom, že by oprávnění porodních asistentek potvrzovat očekávané datum porodu bylo možno dovodit ze Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/36/ES ze dne 7. září 2005 o uznávání odborných kvalifikací. Takové oprávnění ze směrnice nevyplývá; z čl. 38 preambule uvedené směrnice nadto vyplývá, že směrnice se nedotýká pravomoci členských států uspořádat vnitrostátní systémy sociálního zabezpečení a určit činnosti, které musí být vykonávány v rámci tohoto systému. [6] Městský soud neshledal důvodnou ani žalobní námitku poukazující na porušení § 2 odst. 3 zákona č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „antidiskriminační zákon“). Pokud zákon vyžaduje určitou odbornost, nelze to považovat za zasahování do světového názoru osob ve smyslu uvedeného ustanovení, resp. za přímou diskriminaci. [7] Důvodnou neshledal městský soud ani námitku stran tvrzeného porušení § 4 a § 37 odst. 3 správního řádu. Postup správních orgánů citovaná ustanovení neporušoval. Jediným případem, kdy by za aplikace § 37 odst. 3 správního řádu žalobkyně mohla z peněžité pomoci v mateřství získat více finančních prostředků, by bylo určení očekávaného data porodu ošetřujícím lékařem na pozdější den, než bylo datum porodu skutečného; stejně tak však mohl ošetřující lékař určit dřívější datum očekávaného porodu, a tím období výplaty dávky ještě zkrátit. Za daných okolností je řešení zvolené správním orgánem I. stupně účelné, rozumné a v nejlepším zájmu žalobkyně. Místo formalistického výkladu zaujal správní orgán řešení, které nezatěžuje žalobkyni a šetří její práva a svobody, když jí umožňuje svobodnou volbu poskytovatele zdravotní péče nad rámec striktní interpretace zákona; pro přiznání dávky není nucena navštívit lékaře. III. [8] Proti rozsudku městského soudu podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. [9] Nepřezkoumatelnost rozsudku ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. spatřovala stěžovatelka v tom, že se městský soud řádně nevypořádal s žalobní námitkou poukazující na zkrácení jejích práv v důsledku nepřiznání peněžité pomoci v mateřství, s námitkou poukazující na porušení § 2 antidiskriminačního zákona a s námitkou poukazující na porušení § 37 odst. 3 správního řádu. [10] Ve vztahu k § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. pak stěžovatelka uvedla, že na rozdíl od správních orgánů a městského soudu zastává názor, že očekávaný den porodu ve smyslu § 34 odst. 1 písm. a) zákona o nemocenském pojištění je oprávněna stanovit (vedle ošetřujícího lékaře) i porodní asistentka. Oprávnění porodních asistentek stanovit očekávané datum porodu stěžovatelka dovozovala primárně z čl. 42 odst. 2 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/36/ES ze dne 7. září 2005 o uznávání odborných kvalifikací (dále též „směrnice“). Tuto směrnici měly správní orgány a následně soud aplikovat na základě zásady přednosti evropského práva, zásady effet utile, resp. jejího přímého účinku. Oprávnění porodních asistentek potvrdit očekávané datum porodu dovozovala i z § 5 odst. 1 písm. d) a e) vyhlášky č. 55/2011 Sb., o činnostech zdravotnických pracovníků a jiných odborných pracovníků, ve znění pozdějších předpisů. [11] Stěžovatelka dále namítla porušení § 2 odst. 3 antidiskriminačního zákona. Rozhodnutí stěžovatelky svěřit se v průběhu těhotenství do péče porodní asistentky vycházelo z jejího světového názoru. O skutečnosti, že správní orgán I. stupně diskriminoval stěžovatelku z důvodu jejího světového názoru, svědčí i to, že měl potřebu upozorňovat v rozhodnutí na „domácí porod“. To vyvolává i otázku, zda bylo rozhodováno pouze na základě zákonných kritérií. Poukázala i na právo na svobodnou volbu poskytovatele zdravotnických služeb. [12] V posledním stížním bodě stěžovatelka namítala, že nebyl-li správní orgán schopen dojít k závěru, že i porodní asistentka může určit očekávaný den porodu, měl na to stěžovatelku okamžitě upozornit (§ 37 odst. 3 správního řádu a § 4 téhož zákona). Argumentace, kterou svůj postup zdůvodňuje, je nepřípadná a nesprávná. To stejné platí i pro argumentaci soudu o tom, že nebyla porušena zásada součinnosti ve smyslu § 4 správního řádu a že jí byla umožněna volba poskytovatele zdravotní péče. Poukázala i na délku řízení před správním orgánem I. stupně. [13] S ohledem na uvedené důvody stěžovatelka navrhla zrušení rozsudku městského soudu, zrušení obou správních rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu řízení. IV. [14] Žalovaná podala ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém uvedla, že námitky považuje za nedůvodné. Městský soud i správní orgány postupovaly v souladu se zákonem. V podrobnostech odkázala na vyjádření k žalobě a správní spis. Setrvává v názoru, že právní úprava neumožňuje porodním asisten