8 As 213/2016 — Nejvyšší správní soud

8 As 213/2016- 31 - text 8 As 213/2016 - 34 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců Mgr. Petry Weissové a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: R. S., zast. JUDr. Josefem Kopřivou, advokátem, se sídlem Vodičkova 709/33, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 5. 2015, č. j. MV-49748-12/KM-2015, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2016, č. j. 11 Ad 13/2015 - 36, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. [1] Ředitel odboru sociálního zabezpečení ministerstva vnitra ve věcech služebního poměru (dále jen „správní orgán prvního stupně“) rozhodnutím ze dne 13. 2. 2015, č. j. OSZ-148297-6/M-Pa-2015, zastavil žalobci podle § 167 odst. 2 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen „zákon o služebním poměru“) s účinností od 28. 2. 2015 výplatu výsluhového příspěvku. [2] Žalovaný zamítl odvolání žalobce rozhodnutím ze dne 28. 5. 2015, č. j. MV-49748-12/KM-2015 (dále jen „napadené rozhodnutí“). II. [3] Žalobce se proti napadenému rozhodnutí bránil žalobou u Městského soudu v Praze, který ji v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Městský soud se ztotožnil s výkladem použitých ustanovení zákona o služebním poměru tak, jak jej provedly správní orgány obou stupňů. Žalobcem vytýkané vady nezákonnosti napadeného rozhodnutí přitom neshledal. [4] Městský soud konstatoval, že výplata výsluhového příspěvku byla žalobci zastavena z toho důvodu, že trestní řízení, které proti němu bylo vedeno v době skončení služebního poměru, a které bylo pravomocně ukončeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 7 To 87/2014, zastavením trestního stíhání, se po dovolání nejvyššího státního zástupce vlivem zrušujícího usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2015, č. j. 7 Tdo 1118/2014 -54, znovu dostalo do fáze řízení před Městským soudem v Praze (odvolací řízení). V „obnoveném“ odvolacím řízení Městský soud v Praze následně rozsudkem ze dne 27. 3. 2015, sp. zn. 7 To 87/2014, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 12. 2013, sp. zn. 5 T 89/2012, kterým byl žalobce uznán vinným spácháním přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odstavec 1 a odstavec 3 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění účinném do dne 30. 11. 2011 (dále jen „trestní zákoník“). [5] Městský soud poukázal na cíl § 157 zákona o služebním poměru, kterým je zamezení „tomu, aby měl nárok na výsluhový příspěvek příslušník, který se dopustil úmyslného trestného činu během trvání služebního poměru a proti kterému bylo či je v době skončení služebního poměru vedeno trestní řízení nebo ve věci již bylo pravomocně rozhodnuto.“ Uvedl také, že zákon o služebním poměru „vylučuje nárok na výplatu výsluhového příspěvku v případě, kdy byl příslušník propuštěn ze služebního poměru podle § 42 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru pro takové jednání, které následně vedlo k jeho pravomocnému odsouzení pro trestný čin spáchaný úmyslně.“ Městský soud proto uzavřel, že výplata výsluhového příspěvku byla žalobci dne 28. 2. 2015 oprávněně zastavena, aniž by došlo ze strany správních orgánů k porušení právních předpisů či nesprávnému posouzení rozhodné právní otázky. Jelikož byl žalobce na základě jednání, které vedlo k jeho propuštění, pravomocně odsouzen pro trestný čin spáchaný úmyslně, nebyly v jeho případě splněny podmínky § 167 odst. 2 zákona o služebním poměru pro další výplatu výsluhového příspěvku. III. [6] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojil proti rozsudku městského soudu kasační stížností z důvodů, které podřadil pod § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“); navrhl napadený rozsudek zrušit a věc vrátit městskému soudu k dalšímu řízení. [7] Stěžovatel namítal, že právní úprava služebního poměru neobsahuje ustanovení, které by správním orgánům umožňovalo rozhodnout o zastavení výplaty výsluhového příspěvku. Stěžovatel si je vědom skutečnosti, že Nejvyšší soud zrušil usnesení o zastavení jeho trestního stíhání. Věc se proto znovu dostala do fáze, kdy o vině a trestu stěžovatele rozhodoval městský soud. Tato skutečnost však nic nemění na tom, že zákon o služebním poměru neposkytuje v tomto případě správním orgánům možnost, zastavit výplatu výsluhového příspěvku, pokud byl tento příspěvek již jednou rozhodnutím pravomocně přiznán a toto rozhodnutí nebylo zrušeno. [8] Podle názoru stěžovatele nelze výplatu výsluhového příspěvku zastavit na základě § 167 odst. 2 zákona o služebním poměru, na nějž odkazoval žalovaný i městský soud, jelikož zmíněné ustanovení se vztahuje pouze na případy, kdy nárok na výsluhový příspěvek příslušníkovi vůbec nevznikne z důvodů uvedených v § 157 písm. c) a d) zákona o služebním poměru, a proto dochází i k „odložení“ výplaty výsluhového příspěvku do doby skončení trestního řízení. [9] Stěžovatel poukazoval na skutečnost, že v projednávané věci není sporná otázka nároku na výsluhový příspěvek, ale otázka nároku na jeho výplatu. Městský soud v napadeném rozsudku tyto dvě otázky podle stěžovatele nerozlišuje, což stěžovatel považuje za chybné. Žalovaný ani městský soud podle stěžovatele nevypořádali jeho námitku, podle níž existuje rozpor mezi rozhodnutím o nároku na výsluhový příspěvek a stavem, kdy výplata příspěvku je zastavena na základě rozhodnutí, které nemá oporu v zákoně. Stěžovatel má za to, že pokud mu správní orgány hodlaly výsluhový příspěvek odejmout, měly ve smyslu § 157 zákona o služebním poměru rozhodnout o tom, že stěžovateli nárok na výsluhový příspěvek zanikl, nikoli pouze zastavit jeho výplatu. Tímto postupem správních orgánů byl podle stěžovatele „zakonzervován“ absurdní stav, kdy stěžovateli sice byl přiznán výsluhový příspěvek, ale jeho výplata byla zastavena, aniž by bylo rozhodnuto o zániku nároku na něj. IV. [10] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěry městského soudu uvedenými v napadeném rozsudku a navrhl kasační stížnost zamítnout. Poukázal na skutečnost, že stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2015, sp. zn. 7 To 87/2014 pravomocně uznán vinným ze spáchání přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 a odst. 3 písm. b) trestního zákona, kterého se dopustil během trvání služebního poměru. Uvedl, že z toho důvodu v případě stěžovatele nebyly splněny podmínky stanovené v § 167 odst. 2 zákona o služebním poměru pro další výplatu výsluhového příspěvku, a proto byla výplata zastavena. Žalovaný poukázal také na § 157 zákona o služebním poměru, jehož cílem je zamezení tomu, „aby měl nárok na výsluhový příspěvek příslušník, který se dopustil úmyslného trestného činu během trvání služebního poměru a proti kterému bylo či je v době skončení služebního poměru vedeno trestní řízení nebo ve věci již bylo pravomocně rozhodnuto.“ V. [11] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3, 4 s. ř. s.). [12] Kasační stížnost není důvodná. [13] Stěžovatel předně namítal, že žalovaný a městský soud opomněli vypořádat jeho námitku, podle níž existuje rozpor mezi rozhodnutím o nároku na výsluhový příspěvek a stavem, kdy tento příspěvek není vyplácen na základě rozhodnutí, které podle jeho názoru nemá oporu v zákoně. Tato námitka stěžovatele podřaditelná pod kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. je podle Nejvyššího správního soudu dílem nepřípustná a dílem nedůvodná. Jelikož stěžovatel námitku spočívající v nedostatku odůvodnění napadeného rozhodnutí uplatnil teprve v kasační stížnosti, nikoli již v řízení před městským soudem, ačkoli mu v tom nic nebránilo, je tato námitka v kasačním řízení ve smyslu § 104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustná (srov. kupř. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 9. 2008, č. j. 1 Afs 102/2008 - 39). [14] Stěžovatel v kasační stížnosti namítal, že se s posledně uvedenou námitkou nevypořádal ani městský soud. Tuto námitku posoudil Nejvyšší správní soud jako nedůvodnou. Povinnost soudu řádně odůvodnit své rozhodnutí není nutno pojímat tak široce, že by bylo třeba vždy vyslovit podrobnou odpověď na každý dílčí argument účastníka řízení (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 201/04, či ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 116/05). Dle názoru Ústavního soudu „[n]ení porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná“ (