9 As 109/2017 — Nejvyšší správní soud

9 As 109/2017- 37 - text 9 As 109/2017 - 47 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobce: Mgr. V. V., proti žalovanému: nejvyšší státní zástupce, se sídlem Jezuitská 4, Brno, o žalobě na ochranu před nečinností žalovaného, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 3. 2017, č. j. 62 A 11/2017 – 90, t a k t o : I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá p r á v o na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci [1] Podanou kasační stížností se žalovaný (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“). Výrokem I. krajský soud rozhodl dle § 81 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále také „s. ř. s.“), že stěžovatel je povinen rozhodnout o žádosti žalobce ze dne 12. 9. 2016 o nahlédnutí do správního spisu sp. zn. 7 Spr 77/2002 do patnácti dnů od právní moci napadeného rozsudku. Výrokem II. byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 4 424 Kč do třiceti dnů od právní moci napadeného rozsudku, jakož bylo rozhodnuto, že stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). [2] Předmětem sporu je otázka, zda posuzovaná věc spadá do správního soudnictví a zda byla žaloba na ochranu proti nečinnosti stěžovatele přípustná a včasná. [3] Žalobce se domáhal nahlédnutí do spisu sp. zn. 7 Spr 77/2002, který se vztahuje k podání, resp. nepodání návrhu na jeho jmenování do funkce státního zástupce. První písemností ve spisu je průvodní dopis k návrhu městského státního zástupce na jmenování žalobce ze dne 15. 4. 2002 adresovaný Nejvyššímu státnímu zastupitelství. V této písemnosti je uvedeno, že návrh je podáván pouze na základě dopisu prvního náměstka ministra spravedlnosti, který ukládá návrh podat. Městský státní zástupce je přesvědčen o tom, že žalobce „není způsobilý k výkonu práce státního zástupce.“ [4] Žalobce považuje posuzovaný spis za spis správní, stěžovatel za spis pracovněprávní. Krajský soud tuto otázku již řešil ve věci týchž účastníků pod sp. zn. 62 A 188/2016 (žaloba na ochranu před nezákonným zásahem, event. před nečinností stěžovatele) a na závěrech, ke kterým v uvedené věci dospěl, setrval. [5] Vycházel mj. z § 17, § 18 odst. 1 a 2 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o státním zastupitelství“) a § 17 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „správní řád“). [6] Podpůrně vycházel rovněž z rozsudků Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 4. 2006, č. j. 4 Aps 3/2005  35, č. 905/2006 Sb. NSS a ze dne 21. 5. 2008, č. j. 4 Ans 9/2007  197, č. 1717/2008 Sb. NSS, ve věci „L.“, které se týkaly otázky jmenování do funkce soudce. Byť se v nyní projednávané věci žalobce domáhal nahlížení do spisu ve věci jeho nejmenování do funkce státního zástupce, považoval krajský soud uvedené rozsudky za „přinejmenším inspirativní“. Podstata procesu jmenování do obou funkcí je obdobná. Určitý orgán po splnění zákonem stanovených podmínek navrhne jinému orgánu, aby konkrétní osobu, která splňuje zákonem určené požadavky, jmenoval do konkrétní funkce. [7] Soud zdůraznil, že na jmenování státním zástupcem není právní nárok. Z toho však neplyne, že by byl z kontroly ve správním soudnictví vyloučen také celý proces, který jmenování do funkce předchází včetně případného dotčení veřejných subjektivních práv. Funkce státního zástupce je funkcí veřejnou. Kandidát na tuto funkci je oprávněn dovolávat se práva na rovné podmínky v přístupu k voleným a jiným veřejným funkcím, stejně jako práva nebýt při výběru diskriminován. Má též právo na projednání věci bez zbytečných průtahů. Tento soubor veřejných subjektivních práv vytváří v právní sféře kandidáta na funkci státního zástupce legitimní očekávání na předvídatelnost a konzistentnost rozhodování orgánů veřejné moci, jež jsou nepominutelnou součástí širšího principu právní jistoty. Při zohlednění těchto východisek a povinnosti správních soudů poskytovat ochranu základním právům [čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“)] nelze ochranu těchto ostatních práv ze soudního přezkumu vyloučit. [8] Žalobce se domáhal nahlédnutí do spisu, který se týká jeho případného jmenování do funkce státního zástupce. Činil tak v situaci, kdy tehdejší nejvyšší státní zástupkyně obdržela podnět na jmenování žalobce do funkce státního zástupce od městského státního zástupce, avšak návrh na jeho jmenování ministru spravedlnosti nepodala. Stěžovatel nepůsobil v pozici zaměstnavatele žalobce, nýbrž v pozici vrchnostenského orgánu, který na základě podnětu žalobcova zaměstnavatele po splnění podmínek stanovených v zákoně o státním zastupitelství podává (nepodává) návrh na jmenování žalobce do funkce státního zástupce. Žalobcovým zaměstnavatelem bylo Městské státní zastupitelství v Praze (resp. Česká republika – Městské státní zastupitelství v Praze) a nikoliv stěžovatel. Pražské městské státní zastupitelství vedlo pracovněprávní spis žalobce („osobní spis“), který stěžovateli toliko zapůjčilo a ten jej následně vrátil. Posuzovaný spis nemá charakter osobního spisu v režimu pracovněprávním, nýbrž charakter spisové dokumentace administrativní – správní, a to ve věci, v níž je stěžovatel v postavení vrchnostenském ve vztahu k žalobci. Stěžovatel se v této věci ocitá v postavení správního orgánu, který v procesu jmenování státních zástupců vykonává státní správu na úseku státního zastupitelství. Ostatně nelze přehlédnout, že i formálně je tento spis dle kancelářského řádu označen značkou „Spr“ (jako spis patřící do agendy státní správy). [9] Dovolával-li se stěžovatel usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 11. 2004, sp. zn. I. ÚS 30/03, tak byť se toto rozhodnutí týkalo téhož žalobce a téhož spisu, vztahuje se k právnímu stavu v roce 2002, jaký tu byl v době, kdy ochrana ve správním soudnictví ještě nebyla dostatečně efektivní a kdy se žalobce ochrany ve správním soudnictví nepochybně domáhat nemohl (v té době nebyl účinný soudní řád správní). Namítal-li stěžovatel, že Ústavní soud na citované usnesení odkázal v usnesení ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 1825/16, je třeba uvést, že tak neučinil ve vztahu k otázce charakteru spisové dokumentace, nýbrž ve vztahu k „ústavní stížnosti, kterou žalobce brojil přímo proti zásahu Nejvyššího státního zastupitelství, spočívajícímu v tom, že nebyl ministru spravedlnosti navržen na jmenování státním zástupcem.“ Shora uvedené závěry tak nejsou v žádném rozporu s usnesením Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 1825/16. [10] Činnost či absence činnosti stěžovatele, při níž se ocitá v postavení vrchnostenském a při níž v tomto postavení vykonává státní správu, spadá do přezkumné pravomoci správních soudů, pokud jsou touto činností či její absencí dotčena konkrétní veřejná subjektivní práva konkrétních fyzických a právnických osob (§ 2 s. ř. s.). Činnost stěžovatele se takových práv nepochybně dotýká. Neexistuje sice žádné veřejné subjektivní právo na jmenování státním zástupcem, nicméně veřejná subjektivní práva, která v konkrétním případě dotčena být mohou, jsou právo na rovné podmínky přístupu k voleným a jiným funkcím (čl. 21 odst. 4 Listiny) a zákaz diskriminace (čl. 1 ve spojení s čl. 3 odst. 1 Listiny). Mezi veřejná subjektivní práva lze zařadit také ochranu subjektů právní regulace či adresátů činnosti orgánů moci výkonné před nezákonným či svévolným počínáním těchto orgánů, které by vybočilo z limitů zákonnosti při uplatňování státní moci (čl. 2 odst. 2 Listiny). Krajský soud za takové právo považoval i právo na informační sebeurčení. V demokratické společnosti je pro krajský soud nepředstavitelné, že by orgán v postavení vrchnostenském při výkonu státní správy shromažďoval o osobě, ve vztahu k níž státní správu vykonává, soubor informací, a tato osoba by nemohla vědět, o jaké informace se jedná, ledaže by přístup k nim byl pod zákonnou výlukou. Zákonem stanovená výluka v posuzované věci není. [11] Založil-li naproti tomu stěžovatel svůj závěr o nepřístupnosti spisu na přesvědčení, že nemá povinnost jej zpřístupňovat, pak pouhá absence takového výslovného pravidla k faktickému nezpřístupnění spisu nemůže postačovat. Krajský soud připomněl, že domáhal-li se žalobce proti stěžovateli nahlédnutí do spisu v režimu soukromoprávním, pak stěžovatel tvrdil, že jde o agendu administrativní spadající pod kognici soudů správních (vyjádřením stěžovatele z roku 2011 soud dokazoval ve věci sp. zn. 62 A 188/2016), a domáhá-li se posléze žalobce téhož v režimu agendy administrativní, pak stěžovatel tvrdí, že právo nahlédnout do spisu žalobce nemá vůbec. Postup stěžovatele se jeví jako „trucovitost“. [12] Sh