9 As 147/2017 — Nejvyšší správní soud

9 As 147/2017- 48 - text 9 As 147/2017 - 51 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobce: M. B. zast. Mgr. Janem Vargou, advokátem se sídlem Fügnerovo náměstí 1808/3, Praha 2, proti žalovanému: Náměstkyně pro řízení sekce právní Ministerstva obrany, adresa pro doručování: Ministerstvo obrany ČR, Sekce právní, Odbor pro právní zastupování, náměstí Svobody 471/4, Praha 6, proti rozhodnutí zástupce ředitele Kabinetu ministra obrany ze dne 10. 1. 2013, č. j. 25-2/2013-1070, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2017, č. j. 10 Ad 4/2013 – 73, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaný n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovaný j e p o v i n e n uhradit žalobci na nákladech řízení o kasační stížnosti částku ve výši 3 400 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Jana Vargy, advokáta se sídlem Fügnerovo náměstí 1808/3, Praha 2. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Podanou kasační stížností se žalovaný (dále též „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla dle § 78 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zrušena rozhodnutí zástupce ředitele Kabinetu ministra obrany ze dne 10. 1. 2013, č. j. 25-2/2013-1070, a usnesení ředitele odboru pro právní zastupování Ministerstva obrany ze dne 5. 11. 2012, č. j. 304-00395-09-58-15, a věc vrácena žalovanému k dalšímu řízení. Rozhodnutím zástupce ředitele Kabinetu ministra obrany bylo změněno usnesení ředitele odboru pro právní zastupování Ministerstva obrany (dále jen „správní orgán I. stupně“), kterým bylo zastaveno řízení ve věci žalobcovy žádosti o náhradu za ztrátu na platu po dobu neschopnosti výkonu služby. Žalovaný dospěl k závěru, že jelikož žalobcova neschopnost k výkonu služby skončila dne 26. 2. 2007, uplynula dvouletá promlčecí lhůta k uplatnění nároku dne 26. 2. 2009. Žalobce však nárok uplatnil až po uplynutí této lhůty. [2] Soud uvedl, že mu je z úřední činnosti známo, že v současné době spadá rozhodování o nárocích ze služebního poměru, které uplatnil žalobce, do kompetence státního tajemníka v Ministerstvu obrany. Proto bylo jako s žalovaným jednáno s ním. Pro zjednodušení byl v rozsudku státní tajemník i zástupce ředitele kabinetu ministra obrany označován jako „žalovaný“. [3] Soud nepřisvědčil namítané nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí. Důvody zastavení řízení ve věci žalobcovy žádosti o náhradu za ztrátu na platu po dobu neschopnosti výkonu služby jsou z napadeného rozhodnutí zcela seznatelné. Žalovaný odvíjí dvouletou promlčecí lhůtu od okamžiku ukončení pracovní neschopnosti žalobce, neboť k tomuto datu se dle jeho názoru nejpozději dozvěděl o výši škody. [4] Při věcném posouzení vycházel soud z následujících pro věc podstatných skutečností. Žádost o náhradu škody na platu způsobenou pracovní neschopností adresovanou Ministerstvu obrany podal žalobce k poštovní přepravě dne 10. 3. 2009 a Ministerstvu obrany byla tato žádost doručena dne 12. 3. 2009. [5] Z lékařských zpráv, jejichž kopie jsou součástí správního spisu, plyne, že žalobce byl v pracovní neschopnosti po úrazu, jenž utrpěl při výkonu služby dne 5. 3. 2006; úraz spočíval ve zhmoždění dolní části zad a pánve. Lékařská zpráva ze dne 19. 2. 2007 uvádí, že pracovní neschopnost žalobce trvá, neboť „pokračuje vyběhávání dokumentace u OSSZ Teplice“. Při návštěvě lékaře dne 26. 2. 2007 byl žalobce opětovně shledán práce neschopným, tentokrát však již kvůli nachlazení, tedy bez souvislosti s pracovním úrazem. Městský soud napadené rozhodnutí v souladu s § 75 odst. 2 s. ř. s. přezkoumal v rozsahu žalobních bodů, přičemž podle § 75 odst. 1 s. ř. s. vycházel ze skutkového a právního stavu, který zde byl v době rozhodování správního orgánu. [6] Ačkoliv tedy žalobcova pracovní neschopnost trvala nejméně do 5. 3. 2007, zjevně již nesouvisela s utrpěným úrazem při výkonu služby, který dle lékařské zprávy ze dne 9. 3. 2006 spočíval ve zhmoždění dolní části zad a pánve. Soud se ztotožnil s názorem žalovaného, že nejpozději dne 26. 2. 2007 skončila žalobcova pracovní neschopnost způsobená služebním úrazem, při níž měl právo na náhradu dle § 117 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o vojácích z povolání“). [7] Dle § 161 odst. 3 zákona o vojácích z povolání činí lhůta k uplatnění nároku na náhradu škody 2 roky a „počne běžet ode dne, kdy se poškozený dozví o tom, že škoda vznikla, a o tom, kdo za ni odpovídá“. [8] Citované ustanovení zákona o vojácích z povolání je obsahově totožné s § 106 odst. 1 občanského zákoníku z roku 1964, který zní: „Právo na náhradu škody se promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá.“ Civilní judikatura Nejvyššího soudu jednoznačně vyložila, že poškozený se o škodě dozví až okamžikem, kdy je mu nepochybně známo, v jaké výši škoda vznikla. Jak plyne z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2006 (publikovaného pod č. C 4652), „o výši škody spočívající ve ztrátě na výdělku po dobu pracovní neschopnosti se poškozený dozví zpravidla v okamžiku, kdy mu byla vyplacena poslední dávka nemocenského, a kdy může ztrátu na výdělku blíže specifikovat“. [9] Zákonodárce měl zjevně v úmyslu upravit promlčení v zákoně o vojácích z povolání totožným způsobem jako v občanském zákoníku z roku 1964. Soud tedy nespatřoval žádný důvod, proč by se měl při výkladu § 161 odst. 3 zákona o vojácích z povolání odchýlit od ustálených závěrů, k nimž dospěla judikatura civilních soudů. [10] Soud při ústním jednání provedl důkaz výpisem z účtu žalobce, z něhož vyplývá, že nemocenská dávka za měsíc únor 2007 byla žalobci odeslána dne 12. 3. 2007 a tedy mu nemohla být na účet připsána dříve než dne 13. 3. 2007. Žalobce se o škodě nedozvěděl dříve než 13. 3. 2007. I kdyby žalobce uplatnil nárok na náhradu ztráty na výdělku způsobené pracovní neschopností dne 12. 3. 2009, jak tvrdí žalovaný, nebyl by nárok promlčen. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [11] Obsahově směřuje kasační stížnost do důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. [12] Stěžovatel nesouhlasí s právním názorem městského soudu ve věci pasivní legitimace státního tajemníka Ministerstva obrany (dále také „MO“). V případě žalobce se jedná o bývalého vojáka z povolání. Speciální úpravu odškodňování škody na zdraví u bývalých vojáků z povolání obsahuje zákon o vojácích z povolání. Dle čl. 64 odst. 2 písm. c) Organizačního řádu MO rozhoduje jako orgán prvního stupně v těchto věcech v rozsahu stanoveným vnitřním předpisem s výlučnou pravomocí ve věcech náhrady za ztrátu na snížení platů po skončení neschopnosti výkonu služby, náhrady ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti a náhrady nákladů na výživu pozůstalých ředitel odboru pro právní zastupování MO. [13] Naproti tomu zákon č. 534/2004 Sb., o státní službě, se vztahuje na právní poměry státních zaměstnanců vykonávajících ve správních úřadech státní správu. Státní tajemník rozhoduje o úrazech státních zaměstnanců. [14] K věcnému posouzení sporu uvádí, že nesouhlasí se závěrem, dle kterého žádost žalobce ze dne 6. 3. 2009 měla být Vojenským útvarem postoupena věcně příslušnému orgánu dle § 12 správního řádu. [15] Uvádí, že žalobci byly nemocenské dávky vypláceny průběžně (měsíčně) po dobu jeho neschopnosti k výkonu služby. Nejedná se o požadavek výše náhrady škody podle příslušných ustanovení občanského zákoníku, ale o uplatnění nároků na jednotlivá plnění za ztrátu na platu po dobu neschopnosti výkonu služby v souladu s § 159 odst. 2 a § 161 zákona o vojácích z povolání. [16] Dále popisuje nesoučinnost žalobce při doložení jím uplatněných nároků. S ohledem na skutečnost, že přes opakované výzvy nebyly žalobcem předloženy podklady pro posouzení oprávněnosti a výše jeho nároku bylo v souladu s § 66 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „správní řád“), řízení zastaveno. V odůvodnění uvedeného usnesení stěžovatel shrnul dosavadní průběh řízení a uplatnil námitku promlčení jednotlivých nároků. [17] Podle § 161 odst. 3 zákona o vojácích z povolání dochází k promlčení nároku na náhradu škody na zdraví, jestliže nebyl uplatněn ve lhůtě dvou let, přičemž promlčecí lhůta počne běžet ode dne, kdy se poškozený dozví o tom, že škoda vznikla a o tom, kdo za ní odpovídá. [18] O odpovědném subjektu se žalobce prokazatelně dozvěděl již v době projednávání úrazu příslušným služebním orgánem, tj. z rozhodnutí velitele vojenského útvaru 1824 Žatec ze dne 12. 4. 2006, č. j. 78-68/2006-1824, kterým mu byla přiznána v souvislosti se služebním úrazem