9 As 331/2016 — Nejvyšší správní soud

9 As 331/2016- 54 - text 9 As 331/2016 - 57 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobců: a) Ing. R. T., DiS., b) L. T., oba zast. Mgr. Martinem Žákem, advokátem se sídlem Štefánikova 203/23, Praha 5, proti žalovanému: Krajský úřad Ústeckého kraje, se sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad Labem, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 9. 2015, č. j. 2131/SCKZU/2014-7, JID: 115203/2015/KUUK, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 10. 2016, č. j. 78 A 28/2015 – 41, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á. II. Žádný z účastníků n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci [1] Podanou kasační stížností se žalobci (dále jen „stěžovatelé“) domáhají zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen „krajský soud“), kterým byla jako nedůvodná podle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítnuta jejich žaloba proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí žalovaného. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto jejich odvolání proti výrokům I. a III. rozhodnutí města Roudnice nad Labem, Komise pro projednávání přestupků ze dne 13. 5. 2014, č. j. PŘ/35/2014, jimiž byli uznáni vinnými ze spáchání přestupku proti majetku podle § 50 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o přestupcích“). Každému ze stěžovatelů byla uložena pokuta ve výši 3 000 Kč a každému byla také uložena povinnost uhradit náhradu nákladů správního řízení ve výši 1 000 Kč. [2] Přestupku proti majetku se měli dopustit tím, že jednak dne 24. 12. 2013 v době 10:30 hodin na hřbitově v obci Černěves odcizili, a to stěžovatel květináč a stěžovatelka květiny z hrobu rodiny D., rodičů poškozené L. T., nar. 24. 2. 1943, která je babičkou stěžovatele a matkou stěžovatelky, a jednak dne 24. 12. 2013 v době kolem 10:50 hodin na hřbitově v Roudnici nad Labem odcizili vánoční květinové aranžmá z hrobu M. a J. T. (v případě stěžovatelky včetně květináče), rodičů poškozeného S. T., nar. 11. 12. 1943, který je dědečkem stěžovatele a otcem stěžovatelky, čímž úmyslně způsobili škodu na cizím majetku ke škodě svých předků L. a S. T., čili prarodičů stěžovatele a rodičů stěžovatelky. [3] Namítané nezákonné použití hlavního důkazu „kamerového a zvukového záznamu provedeného agenturou Leopard s.r.o.,“ která se specializuje na ochranu majetku a detektivní činnost, soud neshledal. Uvedl, že pořízením záznamů kamerového systému sice došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv stěžovatelů, avšak na základě posouzení proporcionality legitimity cíle, kterého mělo být prostřednictvím provedení záznamů jako důkazů dosaženo, a přiměřenosti užitého postupu za jinak důkazní nouze, jsou tyto záznamy použitelné jako důkazy ve správním řízení. [4] Jelikož není sporu o tom, že oba videozáznamy jsou způsobilé identifikovat stěžovatele coby zaznamenané osoby, stěžovatelé nedali k jejich pořízení souhlas a nebyly ani pořízeny na základě žádné zákonné licence, jejich pořízením došlo k zásahu do osobnostních práv stěžovatelů, chráněných v té době § 12 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (ochrana před neoprávněným pořizováním záznamů podoby a projevů osobní povahy) a tento zásah byl neoprávněný. Právo na ochranu soukromí stěžovatelů je v tomto případě v zákonné rovině chráněno i veřejnoprávními předpisy, a sice zákonem č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o ochraně osobních údajů“), který na projednávaný případ dopadá z důvodu, že kamerové snímání bylo prováděno systematicky a byly z něj pořízeny záznamy umožňující provést identifikaci osob, jednalo se tudíž o zpracování osobních údajů [dle § 3 odst. 1, 2 a odst. 4 a contrario a § 4 písm. a), e) zákona o ochraně osobních údajů]. [5] Nicméně ani neoprávněné pořízení videozáznamu soukromou osobou nevylučuje jeho použití jako důkazu ve správním řízení, jak judikoval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 18. 11. 2011, č. j. 2 As 45/2010 − 68, č. 2518/2012 Sb. NSS (srov. také nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. II. ÚS 1774/14). [6] Oba videozáznamy byly pořízeny soukromou osobou, a to společností Leopard s.r.o., specializující se na ochranu majetku a detektivní činnost, z podnětu poškozených, zcela nezávisle na orgánech veřejné moci. Správní orgány obou stupňů tak správně přistoupily k testu proporcionality mezi legitimitou cíle, kterého mělo být prostřednictvím provedení těchto důkazů dosaženo, a přiměřeností užitého postupu, a posléze správně dospěly k závěru, že videozáznamy lze použít jako důkazy, neboť veřejný zájem na ochraně společnosti před deliktním jednáním vůči majetku jistých subjektů a na jeho odhalení a potrestání v projednávané věci převažuje nad právem stěžovatelů na ochranu soukromí. [7] Účelem pořízení videozáznamů totiž byla ochrana majetku poškozených, kterým se věci z hrobů ztrácely tři roky a kterým neznámá osoba poškodila hrobku, čímž jim způsobila škodu ve výši 10 000 Kč, a odhalení pachatele trestného činu či přestupku, jehož spáchání hrozilo, a obstarání podkladu pro jejich návrh na náhradu případné škody. Tento účel byl shledán jako legitimní. Kamerové záznamy byly pořízeny na místech veřejně přístupných (na hřbitovech, kde se od návštěvníků očekává ohleduplné chování s patřičnou mírou úcty k zemřelým) a zachycovaly zejména hroby předků poškozených a jejich bezprostřední okolí, přičemž jejich pořízení bylo vzhledem k předchozím útokům na majetek poškozených, jejichž pachatel byl neznámý, jediným možným způsobem vedoucím ke zjištění pachatele protiprávního jednání. Za situace důkazní nouze pak kamerové záznamy zásadním způsobem přispěly k objasnění skutkového stavu věci. Co se týče obav stěžovatelů z jejich zneužití, tak správní orgány obou stupňů ani soud (a zřejmě ani stěžovatelé, když netvrdili a ani neprokázali žádné skutečnosti na podporu svých obav) nemají žádné poznatky o tom, že by poškození kamerové záznamy zneužili (využili k jinému účelu). [8] Soud vzal na základě obsahu správního spisu předloženého žalovaným za bezpečně prokázané, že se stěžovatelé rozporovaného přestupku skutečně dopustili. Stěžovatelé ve svých vyjádřeních přiznali, že jsou osobami zachycenými na přiložených záznamech kamer, že byli na hřbitovech u hrobu rodiny D. v obci Černěves a u hrobu rodiny T. v Roudnici nad Labem i že odnesli květiny a vyhodili obal od svíčky. Rovněž z nich vyplývá, že hrubá slova zachycená na záznamu z listopadu 2013 skutečně použili. [9] Jak v rozhodnutí správního orgánu I. stupně, tak v rozhodnutí žalovaného byly tyto skutečnosti velmi podrobně popsány a podle soudu tyto popisy skutečně odpovídají ději, který byl kamerami zachycen. Záznamy dokládají opakující se jednání stěžovatelů, kteří přišli k hrobům svých předků s úmyslem vzít z nich věci, které na ně položili poškození, což lze dovodit především z jejich vzájemné komunikace zachycené na videozáznamu z listopadu 2013. Ta sice není až na vybrané úseky plně srozumitelná, tyto úseky však postačují k porozumění podstatě jejich rozhovoru a kontextu použití hrubých slov. Ačkoli jednání stěžovatelů na hřbitově v Černěvsi v listopadu 2013, jímž se mohli dopustit přestupku proti majetku poškozených, nebylo předmětem přestupkového řízení (vzhledem k tomu, že poškozeným uplynula lhůta k podání návrhu na projednání přestupku), vyplývá z něj úmysl stěžovatelů i ve vztahu k jejich jednání na hřbitovech v Černěvsi a v Roudnici nad Labem dne 24. 12. 2013, které bylo předmětem řízení o přestupku. Úmyslu dopustit se protiprávního jednání proti majetku poškozených nasvědčuje rovněž jejich chování na hřbitovech. [10] Zkrácení záznamů na úseky, z nichž je patrné přestupkové jednání, je logické, když ostatní záznamy z nahrávání nejsou pro posouzení věci nezbytné. Z tohoto důvodu pak správní orgán I. stupně správně vyhodnotil přibrání znalce za účelem přezkoumání kvality záznamů a případných zásahů do nich jako nadbytečné s ohledem na neúměrné prodloužení a prodražení řízení. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [11] Stěžovatelé napadají rozsudek krajského soudu kasační stížností, jejíž důvody podřazují pod § 103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Namítají, že krajský soud při posuzování přípustnosti nezákonně pořízených záznamů nevzal v úvahu, že jím aplikovaná judikatura takový zásah do soukromí dovoluje jen v případě páchání trestné činnosti, která se nedá jinak prokázat. Pouhý odkaz na legitimitu sledovaného cíle fakticky znamená, že použití nezákonně provedených kamerových záznamů je možné nikoli výjimečně, ale vždy. [12] Účelem pořízení videozáznamů nebyla ochrana majetku poškozených, protože jim vznikla údajná škoda 250 Kč