9 As 340/2016 — Nejvyšší správní soud

9 As 340/2016- 59 - text 9 As 340/2016 - 64 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobkyně: Dial Telecom, a.s., se sídlem Křižíkova 36a/237, Praha 8, zast. Mgr. Andreou Stachovou, advokátkou se sídlem Valentinská 92/3, Praha 1, proti žalovanému: Český telekomunikační úřad, se sídlem Sokolovská 58/219, Praha 9, proti rozhodnutí předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 29. 4. 2013, č. j. ČTÚ-245 120/2012-603, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2016, č. j. 10 A 142/2013 – 57, t a k t o : I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti v celkové výši 4 114 Kč, k rukám její zástupkyně Mgr. Andrey Stachové, advokátce se sídlem Valentinská 92/3, Praha 1, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci [1] Podanou kasační stížností se žalovaný (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla dle § 78 odst. 1 a 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zrušena rozhodnutí předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 29. 4. 2013, č. j. ČTÚ-245 120/2012-603 (dále jen „rozhodnutí předsedy žalovaného“) a rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu ze dne 30. 10. 2012, č. j. ČTÚ-134 965/2012-613/III. vyř. (dále jen „rozhodnutí žalovaného“). [2] Rozhodnutím předsedy žalovaného byl zamítnut rozklad proti rozhodnutí žalovaného, kterým byla zamítnuta žádost původní žalobkyně (společnost STAR 21 Networks, a.s.) o vrácení části licenčního poplatku ve výši 3 000 000 Kč. Poplatek byl uhrazen dne 29. 9. 2004 za udělení telekomunikační licence ke zřizování a provozování veřejné pevné telekomunikační sítě. Původní žalobkyně v průběhu řízení zanikla fúzí sloučením se společností Dial Telecom, a.s. Městský soud usnesením ze dne 29. 7. 2016, č. j. 10 A 142/2013 – 26, rozhodl, že v řízení bude jako s žalobkyní pokračováno s druhou jmenovanou společností. Obě uvedené společnosti jsou dále označovány jako „žalobkyně“. [3] Ze spisového materiálu městský soud ověřil, že oznámením předsedy žalovaného ze dne 8. 12. 2003, č. j. 31 552/2003-610, zveřejněným v Telekomunikačním věstníku č. 1/2004, bylo dle § 19 zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích a o změně dalších zákonů, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o telekomunikacích“), vyhlášeno výběrové řízení na udělení telekomunikačních licencí ke zřizování a provozování veřejných telekomunikačních sítí typu P-MP v pásmu 28 GHz ve vymezeném geografickém území. V bodě 9 oznámení bylo uvedeno: „Licenční poplatek je stanoven ve výši 3 miliony Kč.“ V čl. 8 „Udělení telekomunikačních licencí“ je uvedeno: a) Podmínkou udělení telekomunikačních licencí vítězům výběrového řízení podle bodu 7 písm. c) je úhrada licenčního poplatku za právo dlouhodobě využívat telekomunikační licencí přidělené kmitočtové spektrum. b) Pro potřebu úhrady licenčního poplatku podle písm. a) vítězové výběrového řízení, kterým vzniklo právo na udělení telekomunikační licence a o udělení telekomunikační licence mají i nadále zájem, uzavřou s Úřadem smlouvu podle § 269 odst. 2 obchodního zákoníku. Smlouva bude obsahovat závazky obou stran včetně povinnosti uhradit stanovený licenční poplatek, termín a způsob úhrady tohoto poplatku, případně další podmínky týkající se provozování sítí FWA v pásmu 28 GHz a poskytování jejich prostřednictvím telekomunikačních služeb, jakož i další nezbytné údaje. [4] Žalobkyně na základě výběrového řízení telekomunikační licenci v roce 2004 obdržela a poplatek uhradila. Následně byla v roce 2005 licence změněna na příděl rádiových kmitočtů podle nové právní úpravy a v roce 2011 byl tento příděl žalobkyni odejmut. K odnětí došlo dle § 22b odst. 4 písm. a) zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o elektronických komunikacích“), neboť to bylo nezbytné pro dodržování závazků České republiky v rámci Evropské konference poštovních a telekomunikačních správ (CEPT). [5] Žalobkyně poplatek zaplatila s očekáváním jeho návratnosti v době platnosti licence, tedy do 4. 11. 2014. Jestliže stěžovatel platnost licence předčasně ukončil, měl přistoupit k vrácení poměrné části zaplaceného poplatku. Tento nárok žalobkyně uplatnila v žádosti ze dne 23. 7. 2012, avšak stěžovatel žádost zamítl s tím, že se nejedná o správní poplatek, a jako takový jej tedy nelze vrátit. Dále uvedl, že i kdyby se o správní poplatek jednalo, bylo by jeho vrácení již promlčeno ve smyslu § 155 odst. 7 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „daňový řád“). [6] Městský soud konstatoval, že podle čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod lze daně a poplatky ukládat jen na základě zákona. Daní a poplatkem se rozumí daň v širším smyslu, tedy jakákoliv platební povinnost, kterou stát stanoví k získání příjmů pro úhradu celospolečenských potřeb, tj. pro veřejný rozpočet (srov. Bakeš, M., Karfíková, M.: Finanční právo. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 154). [7] V souvislosti s udělením telekomunikační licence zaplatila žalobkyně správní poplatek ve výši 100 000 Kč, který byl stanoven na základě položky 158 části XI sazebníku zákona č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích, ve znění účinném pro projednávanou věc. Je tedy zřejmé, že sporná platba zaplacená nad rámec uvedeného poplatku správním poplatkem nebyla. [8] Zákon o telekomunikacích ve znění ke dni udělení telekomunikační licence žalobkyni upravoval některé zvláštní poplatky, jejichž výčet je uveden v § 101 odst. 1 písm. b) tohoto zákona. Jednalo se o poplatek za přidělené kmitočty (§ 65), poplatek za krátkodobé povolení k provozování vysílacích rádiových zařízení (§ 66), poplatek za přidělení čísla (§ 75) a poplatek za poskytnutí veřejné telekomunikační služby (§ 82). Sporná platba nebyla ani jedním z těchto poplatků. [9] Městský soud dospěl k závěru, že v době, kdy se žalobkyně účastnila výběrového řízení, žádné zákonné ustanovení neumožňovalo, aby součástí podmínek získání licence byla jakákoliv úhrada nad rámec správního poplatku. Nebylo proto možné stanovit a vybrat cenu za právo k využívání rádiových kmitočtů. Ostatně ani sám stěžovatel v průběhu řízení nepoukázal na žádné konkrétní zákonné ustanovení, na základě kterého zaplacení „licenčního poplatku“ žalobkyni uložil. [10] Vzhledem k veřejnoprávní povaze řízení o udělení telekomunikační licence nelze absenci zákonného zmocnění ke stanovení licenčního poplatku nahradit soukromoprávními instituty, zde smlouvou o úhradě licenčního poplatku ve smyslu čl. 8 písm. b) podmínek výběrového řízení, neboť by se jednalo o obcházení čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Proto soud ke smlouvě o úhradě licenčního poplatku v dané věci nijak nepřihlédl, její účinky spatřuje pouze v rozsahu určení místa plnění licenčního poplatku. Odlišná situace je za současné právní úpravy, neboť zákon o elektronických komunikacích ve svém § 21 odst. 5 písm. f) stanoví, že součástí podmínek výběrového řízení má být „výše ceny za udělení práva k využívání rádiových kmitočtů“. [11] Stěžovatel v obou napadených rozhodnutích uvedl, že žádost o vrácení uhrazené platby je třeba posoudit podle jejího obsahu. Pochybil však, pokud uzavřel, že neexistuje ustanovení právního řádu, podle něhož by bylo možné platbu vrátit. Stěžovatel opomněl zvážit aplikaci zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“), jehož § 1 odst. 4 stanoví, že „je-li rozhodnutím vydaným orgánem moci výkonné, orgánem územního samosprávného celku nebo jiným orgánem, právnickou nebo fyzickou osobou, pokud vykonávají zákonem nebo na základě zákona svěřenou působnost v oblasti veřejné správy (dále jen "správní orgán"), soudem nebo jiným státním orgánem podle tohoto nebo jiného zákona, uložena platební povinnost do státního rozpočtu, územních rozpočtů nebo fondů, nebo vznikla-li povinnost tohoto plnění přímo ze zákona bez vydání rozhodnutí (dále jen "platební povinnost"), postupuje se při jejím placení, které zahrnuje evidování a vybrání, popřípadě vymáhání, podle části šesté tohoto zákona jako při placení daní, s výjimkou ustanovení § 63, § 67 až 69, § 71 a 72, a s tím, že ustanovení ostatních částí tohoto zákona se použijí, pokud jsou k uplatnění části šesté nezbytná; to platí za podmínky, že zákon, podle kterého byla platební povinnost uložena, nestanoví jinak. Správní orgán, soud nebo jiný státní orgán, věcně příslušný ke správě placení platební povinnosti, je považován za správce daně.“ [12] Podmínky uvedeného ustanovení zákona o správě dan