9 Azs 307/2016 — Nejvyšší správní soud

9 Azs 307/2016- 26 - text 9 Azs 307/2016 - 30 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobce: E. O., zast. Mgr. Martinou Šamlotovou, advokátkou se sídlem Příkop 8, Brno, proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, proti rozhodnutí žalované ze dne 31. 10. 2014, č. j. CPR-15334-2/ČJ-2014-930310-V234, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 10. 2016, č. j. 32 A 95/2014 – 36, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků řízení n e m á právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba, v níž se domáhal zrušení rozhodnutí žalované ze dne ze dne 31. 10. 2014, č. j. CPR 15334-2/ČJ-2014-930310-V234 (dále jen „druhostupňové rozhodnutí“), jímž bylo dle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004, správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zamítnuto odvolání proti rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, Odbor cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, ze dne 1. 9. 2014, č. j. KRPB-26568-55/ČJ-2014-060022-SV (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). [2] Prvostupňovým rozhodnutím bylo stěžovateli uloženo správní vyhoštění dle § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, v rozhodném znění (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), a byla stanovena doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie v délce 1 roku. Počátek doby, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, byla stanovena v souladu s § 118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců od okamžiku, kdy cizinec pozbude oprávnění k pobytu na území České republiky (dále jen „ČR“). Doba vycestování z území ČR byla stanovena do 30 dnů po nabytí právní moci tohoto rozhodnutí, popřípadě pro situace, že by se prvostupňové rozhodnutí stalo nevykonatelným (§ 119, § 119a, § 179, § 172 odst. 3 zákona o pobytu cizinců nebo z důvodu dle § 32 odst. 5 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, v rozhodném znění), do 30 dnů ode dne odpadnutí těchto důvodů. [3] Předmětem sporu je zejména otázka, zda byl stěžovatel na území ČR zaměstnán bez povolení k zaměstnání, a proto naplňuje podmínky § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců. [4] Krajský soud uvedl, že v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu z rozhodnutí o správním vyhoštění cizince podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců „musí být jednoznačně seznatelné, zda cizinec a) byl zaměstnán bez povolení k zaměstnání, ačkoli je toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání, nebo b) provozoval dani podléhající výdělečnou činnost bez oprávnění podle zvláštního právního předpisu, nebo c) bez povolení k zaměstnání cizince zaměstnal, nebo d) takové zaměstnání cizinci zprostředkoval, případně že svým jednáním naplnil několik z těchto skutkových podstat zároveň. Rozhodnutí správního orgánu, jímž se uděluje správní vyhoštění podle ust. § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců, obstojí v testu přezkoumatelnosti tehdy, pokud v něm budou nejen srozumitelně a jednoznačně popsána skutková zjištění správního orgánu, ale pokud z něj bude zároveň dostatečně zřejmá právní kvalifikace jednání účastníka řízení, a to tak, aby z takového rozhodnutí bylo možné učinit jednoznačný závěr, kterou ze skutkových podstat, uvedených v předmětném ustanovení zákona o pobytu cizinců, jednání účastníka řízení naplnilo“ (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2011, č. j. 7 As 98/2010 – 67 a ze dne 21. 12. 2012, č. j. 2 As 94/2012 – 26). [5] Těmto požadavkům obě rozhodnutí správních orgánů plně odpovídají. Dle obsahu správního spisu byla dne 30. 1. 2014 a 3. 3. 2014 provedena orgánem policie pobytová kontrola v prostorách rychlého občerstvení. Při těchto kontrolách bylo zjištěno, že stěžovatel vykonával práci spočívající v přípravě a prodeji jídel, vybírání finančních prostředků od zákazníků, ale povolení k zaměstnání nepředložil. Absenci tohoto povolení potvrdil Úřad práce ČR, Krajská pobočka v Brně ve sdělení ze dne 23. 3. 2014. Šetřením bylo dále zjištěno, že stěžovateli nebylo vydáno ani platné živnostenské oprávnění, aby mohl práci vykonávat vlastním jménem. Dle krajského soudu mají závěry správního orgánu prvního stupně i žalované oporu ve správním spisu a nelze jim vytýkat, že posuzovaný případ podřadily pod § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců. [6] Uvedené ustanovení umožňuje cizince vyhostit mimo jiné z důvodu, že je zaměstnán bez povolení k zaměstnání. Legální definice pojmu zaměstnání je obsažena v § 178b odst. 1 zákona o pobytu cizinců. [7] Provedeným dokazováním bylo prokázáno, že stěžovatel v prostorách rychlého občerstvení opakovaně vykonával pracovní činnost, ačkoliv nedisponoval ani povolením k výkonu výše popsané činnosti, ani živnostenským oprávněním k případnému samostatnému výkonu činnosti. Jeho činnost naplňovala znaky závislé práce, což správní orgány řádně odůvodnily. [8] Na výše uvedených závěrech nemůže nic změnit to, že stěžovatel byl v období od 19. 6. 2013 do 6. 11. 2014 veden jako prokurista společnosti KF Brno s. r. o. Faktický výkon kontrolované činnosti dne 30. 1. 2014 a 3. 3. 2014, spočívající ve výrobě a prodeji jídla v provozovně rychlého občerstvení, totiž podřadit pod právní úkony, ke kterým dochází při provozu podniku vyplývajícím z funkce stěžovatele jakožto prokuristy, nelze. K vykonávání posuzované činnosti je potřebné platné povolení k zaměstnání, což v projednávané věci nebylo splněno. [9] Pro úplnost krajský soud poukázal na svědeckou výpověď M. M. ze dne 19. 10. 2016, z níž vyplynulo, že se svědkyně se stěžovatelem seznámila na ul. Kobližná v Brně, kde stěžovatel prodával ve fastfoodu. Sama svědkyně uvedla, že zde vykonával své zaměstnání. [10] Krajský soud na str. 9 – 10 podrobně reagoval na stěžovatelem nastolenou otázku významu záměny účastnického výslechu a vyjádření účastníka správního řízení. Současně uvedl, že je v posuzované věci významné to, že protiprávní jednání bylo v řízení zcela jednoznačně prokázáno i jinými důkazními prostředky než protokolem o vyjádření účastníka správního řízení ze dne 30. 1. 2014 a 3. 3. 2014. Protokoly ve skutečnosti sloužily jako podklad pro vyhodnocení okolností svědčících potenciálně ve prospěch stěžovatele (zejména jeho možné rodinné a osobní vazby k ČR aj.). [11] K otázce zásahu do rodinného života stěžovatele z důvodu partnerského vztahu krajský soud uvedl, že stěžovatel v průběhu správního řízení nikdy neuvedl, že udržuje partnerský vztah s M. M., ač tak učinit mohl minimálně při podání odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí, tj. dne 8. 9. 2014 (s paní M. se seznámil dne 1. 7. 2014). Poprvé toto uplatnil až u ústního jednání u krajského soudu dne 19. 10. 2016. Krajský soud hledal spravedlivou rovnováhu mezi zájmem státu, aby se na jeho území zdržovali cizinci s příslušným oprávněním a konkrétními zájmy cizince. S partnerkou začali bydlet od března roku 2015 již s vědomím, že stěžovatel nemá povolen pobyt a je zde delší dobu nelegálně. Tuto skutečnost nemohly správní orgány vzít v potaz, protože ji stěžovatel uvedl až při soudním jednání. Před správními orgány uvedl, že nemá žádnou rodinu, vazby či jiná pouta na území ČR (viz protokol účastníka řízení ze dne 30. 1. 2014). [12] Zásah do soukromého a rodinného života stěžovatele nedosahuje takové míry, aby do něj nemohlo být zasaženo. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření ke kasační stížnosti [13] Proti rozsudku krajského soudu brojí stěžovatel kasační stížností, jejíž důvody podřazuje pod § 103 odst. 1 písm. a), b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). [14] Stěžovatel již v průběhu řízení před správním orgánem prvního stupně a v odvolacím řízení namítal, že v posuzovaném případě nejsou naplněny kumulativně všechny zákonné znaky zaměstnání a závislé práce dle § 2 zákoníku práce, jakož že naplnění těchto znaků nebylo prokázáno. Z těchto důvodů nelze souhlasit s názorem žalované v druhostupňovém rozhodnutí, kde uvedla, že se správní orgán I. stupně dostatečně vypořádal s touto námitkou. [15] Namítal, že za vykonávanou činnost nedostával žádnou odměnu a ve správním řízení nebyl prokázán opak. Nebylo taktéž dokázáno, že stěžovatel vykonával práci ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti a dle pokynu zaměstnavatele. Správní orgán je povinen prokázat naplnění všech znaků tvrzené závislé práce (včetně výkonu práce dle pokynů zaměstnavatele). Nepostačuje, aby správní orgán pouze na základě nez