1 As 326/2017 — Nejvyšší správní soud

1 As 326/2017- 30 - text pokračování 1 As 326/2017 - 33 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Dienstbiera a soudkyň JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce: Ing. Mgr. P. M., zastoupený Mgr. Marianem Pavlovem, advokátem se sídlem Malé náměstí 125/16, Hradec Králové, proti žalovanému: Ministerstvo kultury, se sídlem Maltézské nám. 471/1, Praha 1, o žalobě proti sdělení žalovaného ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. MK38626/2015 OAP, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 8. 2017, č. j. 6 A 137/2015  48, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á . O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci a řízení před městským soudem [1] Žalobce se domáhal poskytnutí informací od Ochranné organizace autorské  Sdružení autorů děl výtvarného umění, architektury a obrazové složky audiovizuálních děl, z. s. (dále jen OOA-S). Požadoval „podle zákona č. 106/1999 Sb.“ obecné informace o poskytování odměn při uzavírání licenčních smluv. Dále se dotazoval, jakým algoritmem je vymezena odměna tohoto kolektivního správce a jak se rozpočítává odměna mezi ostatní kolektivní správce. Rovněž požadoval například procentuální zastoupení děl a předmětů ochrany náležících autorům, jejichž zájmy tento kolektivní správce zastupuje, v rádiovém a televizním vysílání, zaslání rejstříku nositelů práv apod. Dotazoval se také například na konkrétní umělce, resp. na to, zda zájmy těchto umělců OOA-S zastupuje. [2] OOA-S však žalobci odmítla tyto informace poskytnout, neboť se nepovažovala za povinný subjekt podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen „zákon o svobodném přístupu k informacím“). [3] Posléze žalobce podal u Městského soudu v Praze žalobu proti sdělení žalovaného ze dne 25. 6. 2015, sp. zn.: MK 38626/2015 OAP, jímž žalovaný vyřídil mimo jiné jeho stížnost na postup při vyřizování žádosti o informaci podle zákona o svobodném přístupu k informacím a odvolání proti rozhodnutí o odmítnutí žádosti o informace podle téhož zákona. Žalobce uvedené sdělení žalovaného označil v žalobě jako rozhodnutí. Uvedl, že ač je lze po materiální stránce považovat za rozhodnutí, nemá zákonem předepsané náležitosti. [4] Městský soud se ze všeho nejdříve zabýval tím, zda jsou splněny podmínky, aby se žalobou zabýval věcně – tedy zda žalobcem označený úkon žalovaného je skutečně rozhodnutím, kterým se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva nebo povinnosti. Pro tuto otázku bylo rozhodné, zda má OOA-S postavení povinného subjektu ve smyslu § 2 zákona o svobodném přístupu k informacím. K vyřešení této otázky městský soud provedl tzv. pětikritériový test tak, jak jej vymezil Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. I. ÚS 260/06. Dospěl přitom k závěru, že OOA-S není povinným subjektem podle § 2 zákona o svobodném přístupu k informacím. [5] V důsledku výše uvedeného městský soud uzavřel, že napadené sdělení žalovaného nelze považovat za rozhodnutí ve smyslu zákona o svobodném přístupu k informacím. Žalobu tak podle § 46 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního („s. ř. s.“) odmítl pro neodstranitelný nedostatek podmínek řízení, neboť napadené sdělení žalovaného nebylo rozhodnutím ve smyslu § 65 s. ř. s. II. Kasační stížnost [6] Proti usnesení městského soudu směřuje žalobce (stěžovatel) kasační stížnosti podle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. [7] Městský soud učinil nesprávné právní a skutkové závěry, když dovodil výhradní soukromoprávní charakter kolektivního správce, tedy že není tzv. veřejnou institucí podle zákona o svobodném přístupu k informacím. Soud ani správní orgán se také dostatečně nevypořádaly s námitkami stěžovatele a jejich právní závěry nemají oporu v povedeném dokazování a ve správním spisu, přičemž v rámci posouzení dané záležitosti měly zohlednit i listiny předložené žalobcem – např. odborné vyjádření Ing. Mgr. O. K. ze dne 7. 4. 2015 svědčící o povinnosti kolektivního správce OOA-S poskytnout informace na základě jeho veřejnoprávního charakteru. [8] Veřejnoprávní charakter kolektivního správce byl opakovaně dovozen také Ústavním soudem zejm. v nálezech sp. zn.: II. ÚS 2186/14 ze dne 13. 1. 2015, sp. zn.: II. ÚS 3076/13 ze dne 15. 4. 2014, II. US 2184/14 ze dne 13. 1. 2015, sp. zn.: III. ÚS 2429/14 ze 14. 5. 2015, IV. ÚS 2496/14 ze dne 6. 5. 2015 a sp. zn.: IV. ÚS 2445/14 ze dne 6. 5. 2015. [9] Kolektivní správce je veřejnou institucí, a to v souladu s pětikritériovým testem vymezeným v nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2007, sp. zn.: I. ÚS 260/06, který v napadeném usnesení aplikoval sám městský soud. [10] Pro rozlišení mezi soukromou a veřejnou instituci, je důležitá převaha znaků u těchto kroků: 1. způsob vzniku a zániku instituce (zde je vznik a zánik oprávnění vykonávat kolektivní správu vázán na rozhodnutí Ministerstva kultury), 2. hledisko osoby zřizovatele (osobou zřizovatele je Ministerstvo kultury, které na kolektivního správce přenáší část své působnosti), 3. subjekt vytvářející jednotlivé orgány instituce (subjektem vytvářejícím jednotlivé orgány je sice kolektivní správce, avšak tvorba jednotlivých orgánů a jejich fungování musí být v souladu s řádným výkonem kolektivní správy a s autorským zákonem, a tudíž není zcela nezávislá, a je pod dohledem Ministerstva kultury), 4. existence či neexistence státního dohledu nad činností instituce (existence státního dohledu prostřednictvím Ministerstva kultury podle § 103 zákona č. 121/2000 Sb., autorského zákona), 5. veřejný nebo soukromý účel instituce (kolektivní správa autorských práv má veřejný účel a přispívá k šíření kultury a umělecké činnosti autorů, přičemž autorský zákon kolektivním správcům svěřuje ve vztahu k uživatelům takové pravomoci, která se svým charakterem přibližují pravomocem veřejnoprávním - např. v § 100 odst. 3 autorského zákona. Kolektivní správci tak disponují zákonným monopolním postavením na trhu). [11] Stěžovatel upozorňuje, že soud postupoval nezákonně, jelikož podaná žaloba směřovala současně i vůči OOA-S, a bylo tak kolektivnímu správci možné soudem uložit splnit informační povinnost podle autorského zákona, čehož se stěžovatel také domáhal. Informační povinnost kolektivního správce totiž vyplývá nejen z informačního zákona, ale i ze speciální právní úpravy - zejm. z § 100 odst. 1 písm. g) autorského zákona, přičemž správní soud postupoval v napadeném soudním rozhodnutí v rozporu se zásadou proporcionality a právní jistoty stěžovatele, když stěžovateli domáhajícího se ústavně garantovaného práva na informace nepřiznal soudní ochranu nároku na informace, na které měl stěžovatel nárok minimálně podle autorského zákona. [12] Kolektivní správce OOA-S poskytl část informací v souladu s autorským zákonem až po podání žaloby, a tedy svým jednáním způsobil částečné zpětvzetí žaloby ze strany stěžovatele a stěžovateli měly být tak soudem přiznány náklady řízení účelně vynaložené na obranu svých práv. [13] Stěžovatel současně namítá, že dohled nad plněním řádného výkonu kolektivní správy ze strany kolektivních správců, včetně informační povinnosti vykonává podle autorského zákona žalovaný – Ministerstvo kultury jako správní orgán, který však zcela odmítl požadavku stěžovatele vyhovět, a nerespektoval tak ústavně zaručené právo stěžovatele na přístup k informacím podle čl. 17 Listiny základních práv a svobod. [14] V napadeném usnesení městského soudu se výše uvedenými námitkami stěžovatele soud dostatečně nezaobíral a způsobil tak nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Stěžovatel tak navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozhodl, že se napadené usnesení ruší a věc se mu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. [15] Žalovaný se ve svém vyjádření ztotožnil s právním posouzením městského soudu a navrhl kasační stížnost zamítnout. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem [16] Nejvyšší správní soud nejprve posuzoval splnění podmínek řízení, přičemž shledal, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a jedná se o kasační stížnost, která je ve smyslu § 102 s. ř. s., přípustná. Důvodnost kasační stížnosti soud posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). [17] Kasační stížnost není důvodná. [18] Nejvyšší správní soud na úvod poznamenává, že kasační stížnost stěžovatele směřuje proti usnesení o odmítnutí žaloby (tj. nikoliv „proti rozsudku“, jak na několika místech stěžovatel nepřesně uvedl v písemném vyhotovení kasační stížnosti). [19] Podle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. lze kasační stížnost směřující proti usnesení krajského