2 As 255/2018 — Nejvyšší správní soud

2 As 255/2018- 35 - text 2 As 255/2018 - 38 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: J. V., proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, ve věci žaloby na ochranu před nezákonným zásahem ozbrojeného bezpečnostního sboru, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 7. 2018, č. j. 25 A 44/2018 – 41, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Rozhodnutí krajského soudu [1] Žalobou ze dne 5. 6. 2017, doplněnou podáním ze dne 29. 1. 2018, se žalobce domáhá ochrany před nezákonným zásahem příslušníků Policie České republiky, k němuž mělo dojít při vyklizení nemovitosti na adrese T. X, T., v dopoledních hodinách dne 4. 4. 2017, kdy uvedená nemovitost (dříve vlastněná žalobcem), byla převzata jejím novým vlastníkem, tj. Ředitelstvím silnic a dálnic. [2] Usnesením ze dne 10. 7. 2018, č. j. 25 A 44/2018 – 41, Krajský soud v Ostravě věc postoupil k vyřízení Městskému soudu v Praze. [3] V odůvodnění tohoto usnesení krajský soud předně konstatoval, že z žalobních tvrzení i ze sdělení Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje ze dne 6. 6. 2018, č. j. KRPT-132058-4/ČJ-2018-070216-MB, jednoznačně vyplývá, že příslušníci Policie České republiky, konkrétně členové hlídky policie OOP ČR Hnojník, proti jejichž postupu žalobce brojí, jednali jako ozbrojený sbor. K tomu krajský soud poukázal na dikci § 83 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), přičemž uvedl, že ač žalobce označil za žalované různé složky Policie České republiky, je třeba žalovaného určit právě ve smyslu daného ustanovení. Podle § 5 odst. 1 zákona č. 237/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Policii České republiky“), je Policie České republiky podřízena Ministerstvu vnitra. Podle § 83 s. ř. s., části věty za středníkem, tak krajský soud v souvislosti se žalovaným zásahem shledal jako pasivně procesně legitimované pouze Ministerstvo vnitra. Pro určení místní příslušnosti správního soudu ve smyslu § 7 odst. 2 s. ř. s. je pak stěžejní sídlo tohoto správního orgánu. Místně příslušným soudem (v jehož obvodu sídlí ministerstvo, proti jehož zásahu žalobce brojí) je tedy Městský soud v Praze. Krajský soud v Ostravě proto rozhodl podle § 7 odst. 5 s. ř. s. o postoupení věci k vyřízení příslušnému Městskému soudu v Praze. II. Kasační stížnost žalobce a vyjádření žalovaného [4] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) proti tomuto rozsudku podal v zákonné lhůtě kasační stížnost opřenou o § 103 odst. 1 písm. a), c), d) a e) s. ř. s. [5] Úvodem kasační stížnosti stěžovatel konstatoval, že „soud prvního stupně z mnoha neuměle popsaných skutkových tvrzení podatele neprávníka nesprávně dovodil, že podatel hledá soudní ochranu či určení nezákonnosti jen v zásazích, za které zodpovídá Ministerstvo vnitra. Podatel právě i pro to, aby se předešlo nesprávné kvalifikaci či jinak nesprávnému úřednímu postupu, žádal soud prvního stupně o ustanovení zástupce - advokáta. Soud se však s touto žádostí nevypořádal a navzdory upozornění, že je advokát k dopřesnění žaloby třeba, vadně uzavřel, že celá věc je jen o zásahu ozbrojeného sboru, popřípadě o zásahu subjektu, který v napadeném (či napadnutelném) časovém rozmezí konal pouze v aspektu právní kvalifikace ozbrojeného sboru.“ Následně stěžovatel uvedl, že „v zásadě nebrojí proti projednání Městským soudem v Praze té části žaloby, za kterou prokazatelně zodpovídá Ministerstvo vnitra. Podatel zásadně brojí proti 1) nerozhodnutí krajského soudu o ustanovení advokáta – tedy zástupce, který by byl schopen zhodnotit úkony nastalé v terénu a přisoudit jim A) identifikaci všech žalovaných a B) právní povahu [právničina křeslová vs. „v terénu“] a 2) nepodloženému a neodůvodněnému zúžení věci žaloby soudem prvního stupně v rozsahu napadaných skutků, které doposud ani s rozumnou představou, natož s jistotou nebylo možno přisoudit Ministerstvu vnitra, které krajský soud uvedl jako jediného žalovaného. Například v pokusu o doplnění žaloby podatel uvádí jako napadaný zásah: Při volání tísňové linky a žádání, aby přijel k probíhajícímu zásahu někdo, kdo se nepostavil mimo zákon, bylo odmítnuto. Dalších zásahů se v období, pro které připadá časová přípustnost žaloby v úvahu, stalo více a bez kvalifikovaného zástupce je podateli zjevně nemožné je všechny popsat jazykem či vymezením, které by bylo postačující pro řádné roztřídění napadaných věcí a řádnou identifikaci žalovaných a přiřazení skutků, nebo dokonce jejich aspektů, příslušným žalovaným. Podatel žádá o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů a tak i možnost odstranit nepřesnosti nebo nedostatky potenciálně způsobující odmítnutí mých snah dosáhnout tímto podáním určení nezákonnosti zásahu žalovaného.“ Dále stěžovatel zmínil pojmy jako „právní stát a ucelenost jeho zákonných ustanovení procesní povahy“, přičemž poukázal konkrétně na § 39 s. ř. s. (tj. spojení a vyloučení věcí). Stěžovatel je dle svého názoru „obětí znehodnocení předmětné právní věci, když krajský soud nevyloučil k samostatnému projednání věci týkající se Ministerstva vnitra, ale zbytek věci efektivně odmítl.“ Závěrem kasační stížnosti stěžovatel opětovně požádal o ustanovení advokáta, na což navázal obsáhlým pojednáním o „právničině křeslové vs. v terénu“ a nedostatcích právního systému České republiky. [6] Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. [7] Žalovaný se ve svém vyjádření zcela ztotožnil s usnesením krajského soudu, neboť Policie České republiky v průběhu předmětného zásahu vystupovala ve smyslu zákona o Policii České republiky jako ozbrojený bezpečnostní sbor. Kasační stížnost stěžovatele je tak dle jeho názoru nedůvodná, a proto by měla být Nejvyšším správním soudem zamítnuta. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [8] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v souladu s § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom neshledal vady uvedené v odstavci 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. [9] Otázka případného zastoupení stěžovatele advokátem v řízení o kasační stížnosti byla vyřešena v usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 9. 2018, č. j. 2 As 255/2018 - 21. Takového zastoupení není třeba. [10] Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval obecně uplatněnou námitkou nepřezkoumatelnosti usnesení krajského soudu, přičemž stěžovatel tvrdil, že „krajský soud vypustil ve výroku z označení věci označení dalších žalovaných“. [11] V této souvislosti Nejvyšší správní soud úvodem podotýká, že pouze přezkoumatelné rozhodnutí je zpravidla způsobilé být předmětem hodnocení z hlediska tvrzených nezákonností a vad řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2009, č. j. 2 Azs 47/2009 – 71). Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je pak dána především tehdy, opřel-li soud rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem (viz např. rozsudek ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75, publ. pod č. 133/2004 Sb. NSS), nebo pokud zcela opomenul vypořádat některou z námitek uplatněných v žalobě (viz např. rozsudek ze dne 27. 6. 2007, č. j. 3 As 4/2007 – 58, rozsudek ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73, publ. pod č. 787/2006 Sb. NSS, či rozsudek ze dne 8. 4. 2004, č. j. 2 Afs 203/2016 - 51). Již zmíněným rozsudkem č. j. 2 Ads 58/2003 – 75 je vymezena též nepřezkoumatelnost pro nesrozumitelnost, a to tak, že za nesrozumitelné je třeba obecně považovat takové rozhodnutí soudu, z jehož výroku nelze zjistit, jak vlastně soud ve věci rozhodl, tj. zda žalobu zamítl, odmítl nebo jí vyhověl, případně, jehož výrok je vnitřně rozporný. Pod tento pojem spadají i případy, kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou účastníci řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán. Meritorní přezkum je tedy možný pouze za předpokladu, že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno o dostatek relevantních důvodů, z nichž je zřejmé, proč soud rozhodl tak, jak je uvedeno v jeho výroku. Tato kritéria napadené usnesení nepochybně splňuje, neboť je z něj zřejmé, jakými úvahami byl v rámci posouzení věci krajský soud veden a k jakému závěru na jejich základě dospěl. Nejvyšší správní soud tak v přezkoumávaném usnesení neshledal jakýkoliv výše popsaný deficit, jenž by měl za následek jeho nepřezkoumatelnost. Co se týče namítaného označení účastníků řízení (konkrétně žalovaného) v záhlaví napadeného usnesení, tomuto bude věnována argu