2 As 287/2017 — Nejvyšší správní soud

2 As 287/2017- 32 - text 2 As 287/2017 - 34 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: Mgr. Bc. V. P., DiS., zast. JUDr. Martinem Hádkem, advokátem se sídlem Praha 4, Trnková 1864/22, proti žalovanému: Náčelník Generálního štábu Armády České republiky, se sídlem Praha 6, Vítězné náměstí 5, adresa pro doručování: Sekce právní Ministerstva obrany, Odbor pro právní zastupování, náměstí Svobody 471, Praha 6, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 10. 2014, č. j. 1794-2/2014-1304, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2017, č. j. 9 Ad 23/2014 – 35, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: [1] Včas podanou kasační stížností žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) ze dne 20. 7. 2017, č. j. 9 Ad 23/2014 – 35, (dále jen „napadený rozsudek“), jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí náčelníka Generálního štábu Armády České republiky ze dne 7. 10. 2014, č. j. 1794-2/2014-1304 (dále jen „napadené rozhodnutí“). Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání a potvrzeno rozhodnutí zástupce náčelníka Generálního štábu – ředitele Společného operačního centra Ministerstva obrany ze dne 16. 6. (poznámka soudu - v záhlaví rozhodnutí žalovaného nesprávně uvedeno „ze dne 16. května“) 2014, č. j. 13/33/87/15/2014-1160 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). [2] Prvostupňovým rozhodnutím bylo vysloveno, že stěžovatel „nemá nárok na náhradu za škodu na zdraví, která mu vznikla při úrazu, který utrpěl v době osobního volna dne 1. 10. 2013 v klubu N2 na základně KAIA (Afgánská islámská republika)“. Úraz spočíval v ruptuře Achillovy šlachy pravé dolní končetiny. Rozhodnutí se opíralo o protokol o úrazu, podle něhož k úrazu došlo při tanci. Zpochybnění protokolu stěžovatelem, který následně tvrdil, že úraz utrpěl při odchodu z klubu, a že měl návaznost na jeho předchozí poškození Achillovy šlachy, k němuž došlo při výkonu služby dne 2. 8. 2013, bylo označeno za účelové. Bylo totiž vyvráceno protokolem ošetřujícího lékaře mjr. MUDr. D. a svědeckými výpověďmi. Žalovaný v napadeném rozhodnutí o odvolání podrobněji popsal skutková zjištění a dospěl k shodnému závěru o úrazovém ději. Poukázal na protokol o úrazu, výpovědi svědků rtn. J. S. a des. P. Ř., a jako listinnými důkazy se zabýval lékařskými zprávami včetně zprávy lékaře ÚNV mjr. MUDr. J., který predispozici úrazu nemohl jednoznačně potvrdit ani vyvrátit. Význam drobného poranění ze dne 2. 8. 2013 nebyl prokázán a chování stěžovatele, který v mezidobí mezi úrazy nevyhledal lékaře, ač by k tomu byl podle služebních předpisů při potížích povinen, tomu rovněž nasvědčuje. Žalovaný také nepřisvědčil stěžovatelovu tvrzení, že při zahraniční misi je nepřetržitě ve službě a že jakýkoliv úraz je úrazem služebním. [3] Městský soud v napadeném rozsudku shrnul skutečnosti zjištěné k úrazovému ději (obsah protokolu o úrazu a záznamu o úrazu, protokoly o výpovědích svědků rtn. J. S. a des. P. Ř., úřední záznam vyjádření por. Mgr. J. D., vyjádření žalobce, a vyjádření mjr. MUDr. J.) a dospěl k závěru, že všechny byly žalovaným řádně hodnoceny. Spojitost mezi úrazem ze dne 2. 8. 2013 a úrazem ze dne 1. 10. 2013 nebyla prokázána, a za situace, kdy odborník z oboru ortopedie nedokázal určit možnost souvislosti, byl znalecký posudek nadbytečný. Vyloučení tvrzené souvislosti navíc nasvědčoval bezproblémový výkon služby i aktivity spojené se zvyšováním tělesné kondice v době po prvním úraze. Městský soud nepřisvědčil ani žalobní námitce, podle níž je nutno jakékoliv zranění v době zahraniční mise považovat za škodu vzniklou při výkonu služby. [4] Stěžovatel tento rozsudek napadl kasační stížností výslovně z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Je názoru, že napadené rozhodnutí nemělo oporu ve skutkových zjištěních, a proto je měl městský soud zrušit. Stěžovatel dne 1. 10. 2013 utrpěl úraz – rupturu Achillovy šlachy v době osobního volna při odchodu z klubu. Již dříve dne 2. 8. 2013 utrpěl při pěší patrole úraz – podvrtnutí pravé dolní končetiny v oblasti hlezna. Služební orgán se v řízení o náhradě škody spokojil pouze s vyjádřením lékařů, že úraz je typický pro taneční aktivitu, aniž se vypořádal s možnou souvislostí s předchozím úrazem a s vyjádřením MUDr. J., podle něhož nelze vyloučit souvislost mezi oběma úrazy; pochybnost přitom bylo možné odstranit znaleckým posudkem. Žalovaný se nevypořádal ani s nejasnou důkazní situací, ani s nejasnou právní otázkou. Městský soud bez dalšího převzal názor služebních orgánů na skutkový děj, aniž se sám pokusil do problému proniknout a posoudit jej objektivně. Stejně tak převzal extenzivní výklad § 40a zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o vojácích z povolání“). Stěžovatel má za to, že s ohledem na specifické podmínky výkonu služby v zahraničních misích na nebezpečných místech by měl být zákon vykládán vstřícněji vůči vojákům tam službu konajícím. Z těchto důvodů navrhuje zrušení napadeného rozsudku městského soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. [5] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti navrhl její zamítnutí. V řízení byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví ortopedie stěžovatel v řízení nepředložil, a dokonce jeho obstarání ani nenavrhoval. Přitom byl řádně poučen o svých právech včetně možnosti navrhování důkazů. Služební orgány nepovažovaly opatření znaleckého posudku za potřebné. K námitce, že veškeré úrazy, které se stanou v průběhu zahraniční mise, by měly být považovány za služební, uvedl, že to odporuje právnímu předpisu, což řádně vysvětlil ve svém rozhodnutí, a totéž učinil i městský soud. [6] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti, přičemž zjistil, že je podána osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou, a má předepsané náležitosti. [7] Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů; zkoumal při tom také, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 2 a 3 s. ř. s.). Stěžovatel sice výslovně označil kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., napadenému rozsudku však vytýká i nezákonnost spočívající v nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. [8] Právě tento kasační důvod je třeba v daném případě posoudit přednostně. Pokud by totiž městský soud nesprávně posoudil rozhodnou právní otázku rozsahu odškodnění, a pokud by kasační soud přisvědčil stěžovatelovu názoru, že odškodněn má být každý úraz, který voják utrpěl na zahraniční misi, stal by se zcela nerozhodným úrazový děj, vůči jehož objasnění směřují další kasační námitky. [9] Podle § 115 odst. 1 zákona o vojácích z povolání stát odpovídá za škodu na zdraví, kterou voják utrpěl při výkonu služby, v přímé souvislosti s ním nebo pro výkon služby (služební úraz). Náhradu škody vojákovi, který utrpěl služební úraz, poskytne stát v rozsahu své odpovědnosti podle § 116 téhož zákona. Podle § 24 odst. 1 zákona o vojácích z povolání se výkonem služby rozumí plnění služebních povinností podle služebního zařazení a podle rozkazů nadřízeného, případně podle odst. 2 téhož ustanovení lze za výkon služby uznat činnost konanou z vlastní iniciativy ve prospěch ozbrojených sil, není-li k ní třeba zvláštního oprávnění a není-li konána proti výslovnému zákazu nadřízeného. Služba v zahraničí má svou zvláštní úpravu, přičemž se na vojáky, kteří konají službu v zahraničí, vztahují ustanovení tohoto zákona, není-li dále stanoveno jinak (§ 40 zákona o vojácích z povolání). Podle § 40a odst. 1 zákona o vojácích z povolání se zahraniční operací rozumí výkon služby mimo území České republiky, během kterého voják plní úkoly ozbrojených sil podle zvláštního právního předpisu. Tím je zákon č. 219/1999 Sb., o ozbrojených silách České republiky, který v § 10 vymezuje mezinárodní spolupráci s cizími ozbrojenými silami a účast na vojenských a jiných operacích. Pojem „výkon služby“ užitý ve stěžovatelem poukazovaném ustanovení § 40a zákona o vojácích z povolání zde nemá výslovně ani odkazem na jiný předpis určen jiný obsah, než jak je definován v § 24 téhož zákona. Nic takového neplyne ani z platových předpisů, z nichž podrobně citoval v napadeném rozsudku městský soud. Zákon o vojácích z povolání právě pro potřeby řízení o odpovědnosti státu za škody pak definuje v § 128 co se rozumí přímou souvislostí s výkonem služby. Považuje za ni úkony potřebné k výkonu služby a úkony během výkonu služby obvyklé nebo nutné před počát