3 As 103/2017 — Nejvyšší správní soud

3 As 103/2017- 23 - text 3 As 103/2017 - 26 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců Mgr. Radovana Havelce a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobců: a) A. Ž., b) B. Ž., c) M. N., d) J. Ž., e) K. P., f) M. L., procesních nástupců zemřelého L. Ž., všichni zastoupeni Pavlem Uhlem, advokátem se sídlem Kořenského 15, Praha 5, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o přezkoumání rozhodnutí žalované ze dne 12. 11. 2009, č. j. X - 261, o kasační stížnosti žalobců proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 3. 2017, č. j. 38 Ad 1/2010 - 135, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádnému z účastníků s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : [1] Včas podanou kasační stížností napadli žalobci v záhlaví uvedené usnesení Krajského soudu v Ostravě, jímž byla odmítnuta jejich žaloba proti rozhodnutí žalované ze dne 12. 11. 2009. Tímto rozhodnutím byla zamítnuta žádost právního předchůdce žalobců L. Ž., zemřelého dne 20. 5. 2010, o přiznání dávky podle § 1 odst. 3 zákona č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945. [2] V dosavadním průběhu řízení Krajský soud v Ostravě nejprve rozsudkem ze dne 24. 9. 2012, č. j. 38 Ad 1/2010 – 82 žalobu proti napadenému rozhodnutí žalované zamítl. Tento rozsudek byl následně zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 11. 2013, č. j. 3 Ads 115/2012 – 29 a žaloba byla odmítnuta. Uvedený rozsudek Nejvyššího správního soudu byl zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. III. ÚS 84/14. V pořadí druhým rozsudkem, vyneseným Nejvyšším správním soudem dne 11. 1. 2017, pod č. j. 3 Ads 115/2012 – 83, byl původní rozsudek Krajského soudu v Ostravě opětovně zrušen a soud byl pro další řízení zavázán zabývat se posouzením přípustnosti žaloby z hlediska § 7 odst. 4 zákona č. 261/2001 Sb., v návaznosti na § 68 písmeno a) s. ř. s. a případně též včasností žaloby s ohledem na § 129 odst. 1 s. ř. s. [3] Krajský soud po posouzení uvedených otázek dospěl k závěru, že ustanovení § 7 odst. 4 zákona č. 261/2001 Sb. není ani s ohledem na změny, k nimž při úpravě procesních pravidel ve správním soudnictví došlo, obsoletní a žaloba tedy je přípustná. Otázku včasnosti žaloby pak krajský soud posuzoval na půdorysu ustanovení § 129 odst. 1 s. ř. s. a rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2009, č. j. 4 Ads 39/2008 – 83. [4] Podle § 129 odst. 1 s. ř. s. ve věcech správního soudnictví, v nichž zvláštní zákon svěřuje soudu rozhodování o opravných prostředcích proti rozhodnutím správních orgánů podle části páté, hlavy třetí, občanského soudního řádu, ve znění účinném k 31. 12. 2002, lze ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona podat ve lhůtě třiceti dnů od doručení rozhodnutí, nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinak, žalobu podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního tohoto zákona, jsou-li splněny podmínky tam stanovené. Nestanoví – li zvláštní zákon jinak, má podání žaloby odkladný účinek. [5] Krajský soud konstatoval, že proti rozhodnutí žalované ve věci jednorázového peněžního příspěvku připouští zákon č. 261/2001 Sb. opravný prostředek. Žalobu je tedy třeba uplatnit ve lhůtě 30 dnů od doručení rozhodnutí. Zároveň vzal v úvahu názor rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, který v citovaném rozsudku ze dne 27. 10. 2009, č. j. 4 Ads 39/2008 – 83, stanovil, že o této lhůtě musí být adresát rozhodnutí poučen. V případě, že tomu tak není, platí pro podání žaloby obecná dvouměsíční lhůta podle § 72 odst. 1 s. ř. s. [6] V projednávané věci byl právní předchůdce žalobců L. Ž. (již ve správním řízení zastupovaný advokátem Pavlem Uhlem) napadeným rozhodnutím žalované o místu i lhůtě k podání žaloby řádně poučen. Toto rozhodnutí bylo zástupci původního žalobce doručeno dne 30. 11. 2009, poslední den lhůty k podání žaloby tak připadl na den 30. 12. 2009. Žaloba však byla podána na poštu až dne 7. 1. 2010, tedy po uplynutí zákonné lhůty. Soud proto žalobu podle § 46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. pro opožděnost odmítl. [7] Kasační stížnost podali žalobci (dále jen stěžovatelé) z důvodu uvedeného v ustanovení § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., tedy pro nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu. Konkrétně namítali, že a) soud porušil princip vázanosti vlastním rozhodnutím či předchozím postupem, b) nesprávně posoudil validitu poučení o opravném prostředku, c) nesprávně vyložil ustanovení § 129 s. ř. s., d) nezohlednil chybu v doručování ze strany správního orgánu. [8] K prvnímu stížnostnímu bodu stěžovatelé uvedli, že podle jejich názoru otázku opožděnosti žaloby otevřely soudy ex post teprve poté, co neobstály jiné důvody pro odmítnutí žaloby. Tím porušily princip vázanosti svým předchozím postupem a princip předvídatelnosti práva. Stěžovatelům je sice známo, že kasační soud již ve svém prvním rozhodnutí, jež bylo následně zrušeno Ústavním soudem, obiter dictum tuto otázku tematizoval jako otevřenou. Na závěru o opožděnosti ovšem své rozhodnutí nepostavil, čímž tuto otázku, jež měla být řešena jako první, uzavřel. Nelze ani odhlédnout od toho, že Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. III. ÚS 84/14, jenž je jak pro kasační, tak nalézací soud závazný, uvedl v textu tuto větu: (Soud) dospěl k závěru, že návrh je důvodný, neboť napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 11. 2013, č. j. 3 Ads 115/2012 – 29 bylo porušeno právo stěžovatelů na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s právem na přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy podle čl. 36 odst. 2, rovnost v těchto právech podle čl. 3 odst. 1 a záruka dědění podle čl. 11 odst. 1 in fine Listiny. Tuto větu nelze číst jinak, než že je třeba o uplatněném nároku rozhodnout věcně. S ohledem na uvedené mají stěžovatelé za to, že soudy nemohou v této fázi řízení otázku, kterou v dříve ukončených a uzavřených fázích procesu posoudily jinak, posuzovat nyní odlišně. [9] V rámci druhého stížnostního bodu stěžovatelé namítali, že o možnosti podat opravný prostředek byli nesprávně poučeni. Napadené rozhodnutí obsahovalo před svým formálním zakončením (tedy před podpisem, razítkem a uvedením oddělení namísto úřední osoby) poučení pouze o tom, že se řádné opravné prostředky nepřipouštějí. Za koncem rozhodnutí, tedy mimo jeho obsah, je poté uvedeno poučení o možnosti soudního přezkumu, které obsahuje i informaci o třicetidenní lhůtě. Pokud se právně důležitá informace, jež má být součástí rozhodnutí, nachází mimo jeho obsah, nelze tomuto poučení přiznat právní relevanci. I kdyby mu přiznána byla, jsou podle názoru stěžovatelů obě poučení beztak zmatečná. Jestliže první poučení hovoří o nemožnosti řádných opravných prostředků, a přitom § 7 odst. 4 zákona č. 261/2001 Sb. upravuje také opravný prostředek, který měl v tehdejších dobách také spíše povahu řádného opravného prostředku, jsou obě poučení ve vzájemném rozporu. S ohledem na uvedené měl soud dojít k závěru, že žalovaná řádné poučení o opravném prostředku neposkytla a bylo tedy možné podat žalobu ve lhůtě dvou měsíců. [10] Stěžovatelé mají dále za to, že soud nesprávně vyložil ustanovení o lhůtách obsažená v § 72 odst. 1 s. ř. s. a v § 129 odst. 1 s. ř. s. Podle jejich názoru rozhodnutí, které lze napadnout opravným prostředkem ve lhůtě třiceti dnů, lze napadnout i žalobou ve lhůtě dvou měsíců, neboť to zákon nikde nezakazuje. [11] Nakonec stěžovatelé namítali, že byli nesprávným úředním postupem žalované uvedeni v omyl ohledně data doručení napadeného rozhodnutí a v jeho důsledku se domnívali, že toto rozhodnutí bylo jejich právnímu předchůdci doručeno dne 11. 12. 2009. V souzené věci mu totiž žalovaná nedoručovala zákonem předvídaným způsobem, neboť na obálku napsala (kromě jeho jména) pouze jméno a příjmení advokáta, bez označení, že se jedná o advokáta. Zásilku si zástupce stěžovatelů vyzvedl na poště, která orazítkovala z přední strany obálku výše uvedeným datem. Věc pak na základě substituce zpracovávala kolegyně zástupce stěžovatelů, která právě z tohoto data vycházela. S ohledem na to, že správní orgán doručoval nezákonným způsobem, přičemž nezákonnost doručení byla příčinou toho, že zásilka nemohla být řádně úředně zpracována a současně vyvolala zcela pochopitelný omyl v doručení, nelze faktickému zaslání na uvedenou vadnou adresu přiznat účinky řádného doručení. Po právní stránce nebylo doručeno vůbec a tato vada byla zhojena až okamžikem podání žaloby. [12] S ohledem na výše uvedené stěžovatelé navrhli, aby bylo napadené usnesení Krajského soudu v Ost