3 As 3/2017 — Nejvyšší správní soud

3 As 3/2017- 38 - text 3 As 3/2017 - 43 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců Mgr. Radovana Havelce a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobkyně: JUDr. V. P., zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Sokolovská 60, Praha 2, proti žalovanému: Úřad pro ochranu osobních údajů, se sídlem Pplk. Sochora 727/27, Praha 7 - Holešovice, o přezkoumání rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu osobních údajů ze dne 13. 1. 2014, sp. zn. UOOU-07100/13-58, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2016, č. j. 2 A 6/2014 - 71, t a k t o : I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2016, č. j. 2 A 6/2014 – 71 s e z r u š u j e . II. Rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu osobních údajů ze dne 13. 1. 2014, sp. zn. UOOU-07100/13-58 s e z r u š u j e a věc se žalovanému v r a c í k dalšímu řízení. III. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 24.456 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce, advokáta JUDr. Tomáše Sokola. O d ů v o d n ě n í I. Dosavadní řízení [1] Úřad pro ochranu osobních údajů rozhodnutím ze dne 29. 10. 2013, zn. UOOU-07000/13-47, uznal žalobkyni vinnou tím, že jako obviněná osoba, proti které bylo toho času vedeno trestní řízení, spáchala přestupek podle ustanovení § 44 odst. 1 písm. c) zákona č. 101/2000 Sb. o ochraně osobních údajů tím, že prostřednictvím webových stránek umístěných na internetové adrese X nechala dne 14. 8. 2013 zveřejnit kopie protokolů o výsleších 37 svědků a 2 protokolů o výslechu obviněného ze spisového materiálu Policie ČR č. j. OKFK-321/TČ-2010-251102, správce těchto osobních údajů ve smyslu § 4 písm. j) zákona č. 101/2000 Sb. o ochraně osobních údajů, které získala v souvislosti se svým postavením obviněné v předmětném trestním řízení a které obsahovaly jméno, příjmení a celé znění výpovědi svědků a obviněného a byly učiněny před orgány činnými v trestním řízení, čímž žalobkyně porušila povinnost mlčenlivosti uloženou jí podle ustanovení § 15 odst. 1 zákona o ochraně osobních údajů. Za tento přestupek byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 16.000 Kč. Předseda žalovaného rozhodnutím ze dne 13. 1. 2014, sp. zn. UOOU-07100/13-58 výrok rozkladem napadeného rozhodnutí formulačně nepatrně změnil, když u žalobkyně doplnil její iniciály, a ve zbytku rozklad žalobkyně zamítl. [2] Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) žalobu proti žalovanému rozhodnutí zamítl. [3] Městský soud konstatoval, že údaje, které žalobkyně v protokolech zveřejnila, obsahovaly jméno, příjmení, datum a místo narození, adresu trvalého pobytu (příp. doručovací adresu, telefonický kontakt), informace o zaměstnání, rodinný stav, číslo průkazu totožnosti, rodné číslo a informace týkající se obsahu výpovědi. I přesto, že některé z údajů byly začerněny a zbyla tak nejméně kombinace jména, příjmení, obsahu výpovědi a zaměstnání, dospěl městský soud k závěru, že i z těchto údajů bylo možné přesně určit daný subjekt údajů. V obsahu protokolu je navíc vždy ztotožnění vyslýchané osoby. Městský soud byl toho názoru, že žalobkyně s osobními údaji přišla do styku u správce (policie) v rámci plnění zákonem stanovených oprávnění a povinností. Následně se ztotožnil se žalovaným, že na žalobkyni je proto nutno nahlížet jako osobou s povinností mlčenlivosti podle ustanovení § 15 odst. 1 zákona o ochraně osobních údajů. [4] Městský soud taktéž posoudil vzájemný vztah ustanovení § 8a a § 8b zákona č. 141/1961 Sb. trestní řád, které upravují omezení při poskytování informací o trestním řízení a osobách na něm zúčastněných se zákonem na ochranu osobních údajů. Žalovaný podle názoru městského soudu správně dovodil, že ani skutečnost, že hlavní líčení ve věci nakonec probíhá veřejně, není okolností, která by měla vliv na odpovědnost obviněné za citovaný přestupek podle zákona o ochraně osobních údajů. To platí mimo jiné i s ohledem na skutečnost, že není jisté, že do fáze hlavního líčení celé trestní řízení dospěje. Městský soud přisvědčil žalovanému, že tomu odpovídá i ustanovení § 5 odst. 2 písm. d) zákona o ochraně osobních údajů, která umožňuje zpracovávat bez souhlasu subjektu údajů osobní údaje v případě, kdy se jedná o oprávněně zveřejněné osobní údaje. Podle názoru městského soudu se do okamžiku oprávněného zveřejnění tato výjimka neuplatní a veškeré zpracování osobních údajů je tak neoprávněné. [5] Městský soud nepřisvědčil obhajobě žalobkyně, která poukazovala na ústavně zaručenou svobodu projevu. Podle názoru městského soudu žalobkyně uvedené ustanovení vykládá příliš široce. Je totiž zřejmé, že i svoboda projevu musí mít své meze. Samotná Listina základních práv a svobod v čl. 17 odst. 4 uvádí, že: „svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti.“ Městský soud poukázal na to, že omezujícím zákonem je právě zákon o ochraně osobních údajů, který je promítnutím práva na ochranu soukromí, které je rovněž chráněno Listinou, a to v čl. 10 odst. 3. Omezení svobody projevu nelze chápat jako sistaci ústavně zaručených práv, ale jako logický důsledek střetu dvou práv, které jsou chráněny ústavním pořádkem. Ostatně povinná mlčenlivost se dotýká i jiných oblastí (např. mlčenlivost zdravotnického personálu obecně, advokátní mlčenlivost, různé druhy služební mlčenlivosti, povinnosti stanovené v souvislosti s ochranou utajovaných informací atd.) Městský soud se poté neztotožnil ani s dalšími námitkami, kterými žalobkyně jednak napadala formulační nesprávnosti žalovaného rozhodnutí a dále skutečnost, že se žalovaný nevypořádal s jejími námitkami v řízení o rozkladu. II. Kasační stížnost a vyjádření k ní [6] Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) podala proti rozsudku městského soudu kasační stížnost. V ní uplatnila důvody podle ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb. soudní řád správní. [7] Stěžovatelka nesouhlasí s tvrzením žalovaného, že s osobními údaji přišla do styku u správce osobních údajů (tj. u policie). Namítla, že přímo od policie kromě protokolu o své výpovědi neobdržela žádný jiný materiál. Přímo u správce s osobními údaji přišla do styku až mnohem později po zveřejnění materiálů, konkrétně při prostudování spisu dle § 160 odst. 1 trestního řádu. Podle jejího názoru v tomto směru rozhodnutí trpí nedostatkem důvodů. [8] Nesprávné posouzení právní otázky spatřuje stěžovatelka v závěru žalovaného, že jednání, spočívající ve zpřístupnění obsahu protokolu na webových stránkách, bylo porušením její povinnosti plynoucí z ustanovení § 15 odst. 1 zákona o ochraně osobních údajů, a to především proto, že na obviněného nelze pohlížet jako na osobu, které vzniká povinná mlčenlivost podle zákona o ochraně osobních údajů. Dále je toho názoru, že je sporné, zda protokol o výslechu svědka či obviněného je možno považovat za osobní údaj podléhající režimu zákona o ochraně osobních údajů. Konečně také namítla, že se městský soud nezabýval proporcionalitou práva na ochranu soukromí a práva na svobodu projevu a šíření informací. [9] Primární otázkou v projednávané věci je tedy podle stěžovatelky to, zda se na ni vztahovala povinnost uložená ustanovením § 15 zákona o ochraně osobních údajů a zda ona tuto povinnost porušila. Uvedla, že postižena byla za to, že zveřejnila získané materiály, nikoliv však za to, že by vyzradila informace, se kterými přišla do styku. Zdůraznila, že dotyčné materiály získala prostřednictvím obhájce podle ustanovení § 41 odst. 6 trestního řádu (na vyžádání obhájce pozn. Nejvyššího správního soudu). Poté sice došlo ke zveřejnění materiálů, na kterém se nepochybně podílela, ovšem nikoliv způsobem popsaným v zákoně o ochraně osobních údajů. Bylo věcí soudu, aby se tímto problémem zabýval již ex officio. Městský soud však vůbec neřešil otázku, zda a případně jaké povinnosti má obviněný, který od svého obhájce obdrží kopie protokolů o výslechu svědků, poté co se s nimi seznámí. Podle stěžovatelky nelze dovodit, na koho se podle ustanovení § 15 odst. 1 zákona o ochraně osobních údajů vlastně vztahuje povinnost mlčenlivosti dalších osob, které v rámci plnění zákonem stanovených oprávnění a povinností přicházejí do styku s osobními údaji u správce nebo zpracovatele. Poukázala na to, že ustanovení uvádí, že uvedená povinnost trvá i „po skončení zaměstnání nebo příslušných prací“. Postavení obviněného ale zcela jistě nelze považovat za zaměstnání anebo práci, z čehož lze dovodit, že zákonodárce vůbec neuvažoval zahrnout obviněného jako adresáta této povinné mlčenlivosti. [10] Podle stěžovatelky jde o složitý právní problém, při jehož řešení nelze přehlížet i evropský kontext a to směrnici Evropského parlamentu a Rady 95/46/ES ze dne 24. října 1995 o