3 Azs 66/2017 — Nejvyšší správní soud

3 Azs 66/2017- 31 - text pokračování 3 Azs 66/2017 - 39 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v rozšířeném senátu složeném z předsedy Josefa Baxy a soudců Zdeňka Kühna, Jany Brothánkové, Filipa Dienstbiera, Barbary Pořízkové, Aleše Roztočila a Karla Šimky v právní věci žalobce: R. A., zast. Mgr. Bc. Filipem Schmidtem, LL.M., advokátem se sídlem Ovenecká 78/33, Praha 7, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, proti rozhodnutí žalované ze dne 10. 10. 2016, čj. MV-119949-4/SO-2016, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2017, čj. 10 A 189/2016 - 37, t a k t o : I. Výroky I. a II. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2017, čj. 10 A 189/2016  37, s e r u š í . II. Žaloba ze dne 25. 10. 2016 s e o d m í t á . III. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o žalobě. IV. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. V. Žalované s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. VI. Zástupci žalobce Mgr. Filipu Schmidtovi, advokátovi, s e p ř i z n á v á odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 4.114 Kč, která mu bude proplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : I. Jádro sporu a dosavadní postup ve věci I. 1. Jádro sporu [1] Podstatou zde řešené otázky je, zda lze aplikovat § 71 odst. 2 s. ř. s. o koncentraci řízení na neprojednatelné žaloby (žaloby bez jakéhokoliv žalobního bodu) a zda lze na absenci žalobních bodů v žalobě proti rozhodnutí správního orgánu pohlížet jako na nedostatek podmínky řízení ve smyslu § 46 odst. 1 písmeno a) s. ř. s. I. 2. Rozhodné skutkové okolnosti a průběh předchozích řízení [2] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) žádal Ministerstvo vnitra o vydání povolení k trvalému pobytu, se žádostí však neuspěl. Rozhodnutí ministerstva potvrdila k odvolání stěžovatele i žalovaná. Žalobou podanou dne 25. 10. 2016 se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí žalované, žalobní námitky však formuloval pouze obecně, bez uvedení v čem konkrétně se správní orgány dopustily pochybení a jakým způsobem mělo dojít ke zkrácení jeho práv. Stěžovatel současně požádal o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce pro řízení. Městský soud usnesením ze dne 16. 11. 2016 stěžovateli přiznal osvobození od soudních poplatků a jako zástupce mu ustanovil advokáta. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 21. 11. 2016. Dne 7. 12. 2016 soud stěžovatele jednak vyzval, aby doplnil žalobní body, tak aby bylo zřejmé, z jakých skutkových a právních důvodů považuje napadené rozhodnutí za nezákonné či nicotné, jednak mu uložil, aby chybějící náležitosti doplnil ve lhůtě pro podání žaloby podle § 72 odst. 1 s. ř. s. Zároveň ho poučil, že pokud tak neučiní, soud žalobu odmítne. Usnesení bylo téhož dne doručeno advokátovi. [3] Podáním ze dne 7. 2. 2017 stěžovatel prostřednictvím zástupce návrh požadovaným způsobem doplnil. Usnesením ze dne 13. 2. 2017 městský soud žalobu odmítl pro nedostatek podmínek řízení podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. K tomu v odůvodnění uvedl, že žalobní body byly v žalobě formulovány natolik nekonkrétně, že nebyla způsobilá k projednání. K doplnění žaloby soud nemohl přihlédnout, neboť doplnění bylo soudu doručeno až po uplynutí lhůty dle § 72 odst. 1 s. ř. s. Soud vycházel ze skutečnosti, že napadené správní rozhodnutí bylo stěžovateli doručeno dne 18. 10. 2016, lhůta k podání žaloby tedy uplynula dne 19. 12. 2016. I. 3. Rozhodné argumenty v kasační stížnosti [4] Proti usnesení o odmítnutí žaloby podal stěžovatel včasnou kasační stížnost. V ní namítal, že usnesení bylo vydáno podle § 37 odst. 5 s. ř. s., obsahovalo tedy lhůtu soudcovskou, nikoliv zákonnou. Na základě toho měl stěžovatel za to, že má žalobu doplnit ve lhůtě dvou měsíců od doručení tohoto usnesení, a to také učinil. Předtím se navíc ujistil, zda snad soud neměl na mysli 30denní lhůtu k podání žaloby podle zákona o pobytu cizinců, což bylo nakonec potvrzeno i odůvodněním napadeného usnesení. Pokud však soud počítal běh lhůty od doručení rozhodnutí žalované a od počátku měl na mysli lhůtu zákonnou (svojí povahou propadnou), nikoliv lhůtu soudcovskou (pořádkovou), bylo jeho poučení o lhůtě pro odstranění vad zcela nesrozumitelné, navíc jeho závěry o běhu lhůty odporují dalším ustanovením soudního řádu správního. Z výzvy určené zástupci stěžovatele nikterak nevyplynulo, kdy měla lhůta pro doplnění žaloby začít běžet, kdy se (s ohledem na podání žádosti o ustanovení zástupce) stavila a kdy měla v důsledku předchozích skutečností uplynout. Navrhl proto, aby NSS usnesení zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. [5] Žalovaná ke kasační stížnosti jen stručně uvedla, že se netýká správního rozhodnutí, ale postupu městského soudu. II. Důvody pro postoupení věci rozšířenému senátu [6] Při projednání věci dospěl třetí senát k závěru, že posouzení zákonnosti napadeného usnesení je závislé především na výkladu § 71 odst. 2 s. ř. s. Třetí senát se sice neztotožňuje zcela se závěry ohledně běhu lhůty k doplnění žaloby, které městský soud učinil, má však za to, že při aplikaci dosavadní judikatury k zásadě koncentrace řízení by jeho závěry byly nakonec ve výsledku správné a výrok napadeného usnesení by byl zákonný. K tomu třetí senát uvádí následující. [7] Mezi účastníky není sporný skutkový stav, lze tedy vyjít z toho, že rozhodnutí žalované bylo stěžovateli doručeno dne 18. 10. 2016, což je den, který určuje počátek běhu lhůty k podání žaloby. Tato lhůta činí s ohledem na § 172 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, 30 dnů. V žalobě ze dne 25. 10. 2016 uplatnil stěžovatel žádost o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce, tímto dnem se tedy běh lhůty zastavil. Usnesení ze dne 16. 11. 2016, jímž byl stěžovatel osvobozen od soudních poplatků a byl mu ustanoven zástupce, nabylo právní moci dne 21. 11. 2016, tímto dnem tedy lhůta počala opětovně běžet. Posledním dnem lhůty k podání žaloby tak byl den 14. 12. 2016 (nikoliv den 19. 12. 2016), do tohoto dne měl tedy stěžovatel podle usnesení městského soudu ze dne 7. 12. 2016 s ohledem na § 72 odst. 1 s. ř. s. nedostatky svého podání odstranit. Na tomto závěru nemění nic skutečnost, že lhůtu obsaženou ve výzvě evidentně nebyl schopen řádně interpretovat ani soud, který ji stanovil. Stěžovatel svoji žalobu řádně doplnil až dne 7. 2. 2017, což by samo o sobě nebylo překážkou pro její projednání, pokud by bylo možno (jak ostatně sám stěžovatel uvádí) nahlížet na lhůtu, kterou mu soud ve svém usnesení určil, výhradně jako na lhůtu soudcovskou, pořádkovou. Tomu však dosavadní judikatura k podmínkám řízení a k zásadě koncentrace řízení brání. [8] Třetí senát odkazuje na rozsudek ze dne 23. 10. 2003, čj. 2 Azs 9/2003-40, který označil projednatelnou žalobu (projevující se v existenci alespoň jednoho řádně uplatněného žalobního bodu) za jednu z podmínek řízení. Nedostatek této podmínky sice může být odstraňován prostřednictvím postupu podle § 37 odst. 5 s. ř. s., po uplynutí lhůty k podání žaloby se však v důsledku aplikace zásady koncentrace řízení stává tato vada neodstranitelnou a žalobu je nutno podle § 46 odst. 1 písmeno a) s. ř. s. odmítnout. Z hlediska závěrů obsažených v tomto rozsudku tedy v projednávané věci nastal dnem 15. 12. 2016 objektivní nedostatek podmínek řízení, který by již nebylo možné odstranit. [9] K tomuto rozsudku existuje navazující judikatura, která se snažila vyřešit problémy, jež v souvislosti s jeho aplikací v praxi vznikají. Základní tezi v něm obsaženou se pokusila nějak sladit především s § 37 odst. 5 s. ř. s., v němž je upraven postup soudu v případě existujících nedostatků návrhu a jehož použití se tímto stalo sporným. Zabývala se jak otázkou, co dělat, pokud soud k odstranění nedostatků podání nevyzval, ač tak učinit mohl (viz např. rozsudek ze dne 11. 6. 2007, čj. 4 Azs 216/2006-35, rozsudek ze dne 12. 1. 2016, čj. 4 Azs 285/2015-24, či rozsudek ze dne 4. 5. 2016, čj. 6 Ads 280/2015-40), tak i otázkou, co dělat, pokud soud sice k odstranění nedostatků podání vyzval, avšak žalobce tyto nedostatky odstranil až po lhůtě uvedené v § 71 odst. 2 s. ř. s. (rozsudek ze dne 6. 10. 2005, čj. 2 Azs 416/2004-71, rozsudek ze dne 1. 2. 2011, čj. 2 As 96/2010-83, rozsudek ze dne 29. 4. 2010, čj. 9 As 32/2010-75). Ve snaze zmírnit dopady původního rozsudku druhého senátu na procesní práva účastníků se však judikatura dostala do zásadního rozporu nejen s tímto rozsudkem, ale jednotlivé rozsudky se liší v názoru i mezi sebou navzájem. Ve výsledku tak judikatura více problémů vytvořila, než vyřešila. [10] V precedentním rozsudku druhého senátu byla označena nepřítomnost jakéhokoliv žalobního bodu po uplynutí lhůty k podání žaloby