4 As 240/2018 — Nejvyšší správní soud

4 As 240/2018- 38 - text 4 As 240/2018 - 42 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobkyně: Mgr. H. K., zast. JUDr. Kateřinou Skálovou, advokátkou, se sídlem Bezručova 1580/7, Jihlava, proti žalovanému: Krajský úřad Kraje Vysočina, se sídlem Žižkova 1882/57, Jihlava, za účasti osoby zúčastněné na řízení: M. S., proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 7. 2017, č. j. KUJI 49 377/2017, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 6. 2018, č. j. 51 A 58/2017 - 44, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení [1] Městský úřad Pelhřimov, odbor výstavby, územním rozhodnutím ze dne 22. 3. 2017, č. j. OV/34/2017-12, vydaným na základě žádosti osoby zúčastněné na řízení ze dne 21. 11. 2016, umístil stavbu označenou jako „X“ na parcelách č. X, č. X a č. X v katastrálním území X. Žalobkyně podala proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně odvolání, které žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítl. [2] Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně žalobu u Krajského soudu v Brně, který věc z důvodu místní nepříslušnosti postoupil Krajskému soudu v Českých Budějovicích. Žalobkyně v žalobě namítala, že geodeti nemohou určovat průběh vlastnické hranice pozemku v terénu. Vymezení průběhu hranice je v dispozici vlastníků pozemků, případně soudu. V případě sporu o vymezení hranic mezi pozemky neměl správní orgán prvního stupně v řízení pokračovat. Žalobkyně nebyla povinna prokazovat, kudy vedou hranice jejích pozemků. Ty jsou nepochybně ohraničeny až stoletými smrky a nebylo potřeba je vytyčovat podle nepřesné katastrální mapy, která není relevantním podkladem pro stanovení průběhu hranice. Jelikož správní orgán o věci přesto rozhodl, jeho rozhodnutí považuje žalobkyně za nicotné. [3] Žalobkyně dále namítala, že katastrální mapa není relevantním podkladem pro vytyčení stavby, a že geodeti nemohou vytyčovat hranice pozemků v terénu. Podklady obsažené v dokladové části dokumentace žalobkyně označila za nesrozumitelné a nepřezkoumatelné, jelikož nevymezují hranice lesních pozemků a neobsahují všechny údaje nezbytné k realizaci staveb. Z toho důvodu je nepřezkoumatelné také rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Správní orgán I. stupně dále nezjistil skutkový stav věci, jelikož neprovedl ohledání na místě podle § 87 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon). Správní orgány nakonec nesprávně posoudily možnost stanovení ochranného pásma vodního díla podle § 58 odst. 3 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách. [4] Krajský soud žalobu zamítl shora označeným rozsudkem. Soud předně neshledal rozhodnutí správního orgánu I. stupně nicotným. Žalobkyně nicotnost odvozovala od namítaného nedostatku věcné příslušnosti správního orgánu I. stupně rozhodnout o umístění stavby za situace, kdy existuje neshoda o průběhu vlastnické hranice mezi pozemky. Krajský soud konstatoval, že správní orgán I. stupně žalobkyni vyzval, aby ve lhůtě 30 dnů předložila doklad o zahájení řízení před civilním soudem o určení vlastnické hranice. Žalobkyně tento postup odmítla. Za této situace byl správní orgán I. stupně oprávněn si o této otázce učinit úsudek a jeho rozhodnutí nelze považovat za nicotné. Zde krajský soud odkázal na rozsudek NSS ze dne 23. 4. 2008, č. j. 9 As 61/2007 - 52. [5] Nedůvodnou shledal krajský soud též námitku, podle níž katastrální mapa není relevantním podkladem pro vypracování dokumentace pro účely vydání územního rozhodnutí. Krajský soud zde odkázal na § 1 odst. 2 písm. a) zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí, podle kterého slouží katastr nemovitostí mimo jiné pro rozvoj území. Otázka rozvoje území je přitom nedílně spjata s procesy územního plánování, které zahrnují mimo jiné i rozhodování o umístění stavby ve smyslu § 79 stavebního zákona. Krajský soud zde odkázal také na komentářovou literaturu a přílohu č. 1 vyhlášky č. 499/2006 Sb., o dokumentaci staveb, které tento závěr podporují. [6] V této souvislosti krajský soud neshledal důvodnou ani námitku, že geodeti nemohou určovat průběh vlastnické hranice pozemku v terénu. Podle § 49 odst. 1 katastrálního zákona platí, že vytyčování hranic pozemků je zeměměřickou činností, při které se v terénu vyznačí poloha lomových bodů hranic pozemků podle údajů katastru o jejich geometrickém a polohovém určení. Dle odstavce 2 citovaného ustanovení pak přesnost vytyčení je dána přesností dosavadních údajů katastru o geometrickém a polohovém určení pozemků. Vytyčování provádí úředně oprávněný zeměměřický inženýr ve smyslu zákona o zeměměřictví. Není proto pravdou, že by snad tito zeměměřiči k uvedené činnosti oprávněni nebyli. Správní orgán I. stupně proto nikterak nepochybil, pokud při svém rozhodování vycházel z hranic vytyčených právě shora uvedenými protokoly geodetické kanceláře vycházejícími z aktuálně evidovaného stavu v katastrální mapě. Nelze mu proto vytýkat, že nedostatečně zjistil skutkový stav věci. [7] Krajský soud neshledal důvodnou ani námitku týkající se vad dokumentace pro územní řízení. Jakkoli v části E dokumentace předložené osobou zúčastněnou na řízení skutečně absentuje dokument označený jako „E.4 Geodetický podklad pro projektovou činnost zpracovaný podle jiných právních předpisů“ podle přílohy č. 1 vyhlášky o dokumentaci staveb, protokoly č. 115-283-2014 a č. S-299/2016, které jsou taktéž obsahem správního spisu, tento fakticky nahrazují. Jejich zpracováním za použití systému S-JTSK jsou totiž naplněny požadavky pro tento typ dokumentu dle nařízení č. 430/2006 Sb., na něž příslušná poznámka pod čarou vyhlášky o dokumentaci staveb odkazuje. Z týchž důvodů krajský soud nepovažoval za nepřezkoumatelné ani zanesení hranic pozemku osoby zúčastněné na řízení do výkresu C.2, které v návaznosti na vytyčení hranic uvedenými protokoly taktéž využívá souřadnicového systému S-JTSK, resp. výškového systému BpV. Ačkoli dále ve výkresu C.3 chybí souřadnicové určení jednotlivých bodů, lze jejich přesnou polohu určit prostým srovnáním s výkresem C.2, který naopak vymezení jednotlivých bodů pomocí souřadnic S-JTSK obsahuje, jednoduše identifikovat. Není přitom pravdou, že by vymezení v závazném referenčním systému S-JTSK postrádaly též výkresy podélných profilů a příčných řezů, jak je patrno z dokumentů obsažených v části D předložené dokumentace. [8] Krajský soud v návaznosti na výše uvedené konstatoval, že dokumentace předložená osobou zúčastněnou na řízení splňuje požadavky stavebního zákona a dalších předpisů. Výkresy C.2 a C.3 v souhrnu dostatečně určitě zaznamenávají jednak mezní body jednotlivých částí zamýšlené stavby, resp. jejích jednotlivých součástí, a jednak vzdálenosti této stavby od hranic sousedních pozemků, a to i s přihlédnutím k neurčitosti některých křivek, které nijak nezasahují za nejzazší vnější okraje umisťované stavby. [9] K námitce nevymezení ochranného pásma vodního díla nakonec krajský soud uvedl, že z § 58 odst. 3 vodního zákona vyplývá, že vymezení ochranného pásma je pouze možností vodoprávního úřadu podmíněnou žádostí vlastníka vodního díla, který v posuzovaném případě takovou žádost nepodal. Ani tato námitka proto není důvodná. II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného [10] Žalobkyně (dále „stěžovatelka“) napadla rozsudek krajského soudu kasační stížností. Stěžovatelka předně v kasační stížnosti uvádí námitky vůči vymezení věci krajským soudem, shrnutí žaloby a vyjádření žalovaného, kde poukazuje zejména na rozdílný význam pojmů „parcela“ a „pozemek“ a zdůrazňuje, že hranice jejích pozemků tvoří stromy. [11] Stěžovatelka dále považuje za nesprávné vypořádání námitky nicotnosti rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Správní orgán účelově a protiprávně dovodil územní rozsah vlastnického práva stěžovatelky z hranice lesní parcely, ale vůbec se nezabýval držbou lesních pozemků a faktickým vlastnickým právem stěžovatelky. Žádná úřední osoba na pozemcích nebyla a neseznámila se s faktickými hranicemi lesa stěžovatelky a pozemků osoby zúčastněné na řízení. Hranice lesa přitom stěžovatelka považuje za objektivní a nezpochybnitelný fakt. Uplatnit vlastnické právo žalobou je potom věcí svobodného rozhodnutí stěžovatelky, a nikoliv její povinností. Oproti tomu je výlučně povinností stavebníka dokázat, že umisťuje stavbu na svém pozemku. [12] Stěžovatelka dále namítá, že podle předložené dokumentace nelze žádný z objektů stavby rybníků v terénu zákonným způsobem umístit, a právě proto je umístění všech objektů stavby nepřezkoumatelné. K přezkoumatelnosti umístění stavby totiž chybí veškeré zákonné geodetické a mapové podklady závazně upravené v § 12 a § 13 zákona č. 200/1994 Sb., o zeměm