5 Afs 104/2016 — Nejvyšší správní soud

5 Afs 104/2016- 31 - text 5 Afs 104/2016 - 38 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Ondřeje Mrákoty a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: M. Š., zastoupený JUDr. Denisou Wesselsovou, advokátkou se sídlem Karola Śliwky 129/12, Karviná, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 1387/7, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 18. 4. 2016, č. j. 65 Af 36/2014 - 38, t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 18. 4. 2016, č. j. 65 Af 36/2014 - 38, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci [1] Rozhodnutím Celního úřadu pro Olomoucký kraj (dále jen „celní úřad“) ze dne 9. 1. 2014, č. j. 469/2014-580000-12, bylo rozhodnuto o propadnutí 47 kartonů cigaret zn. CAMRI classic blend, neznačených tabákovou nálepkou, 6 kusů plastových nádob bez etiket o objemu 30 litrů s čirou kapalinou zapáchající po lihu, lihovost 85% (180 litrů) a osobního automobilu Škoda Superb, RZ X, VIN: X, které byly zajištěny rozhodnutím celního úřadu ze dne 8. 10. 2013, č. j. 53893-4/2013-580000-72. [2] Proti rozhodnutí celního úřadu ze dne 9. 1. 2014 podal žalobce odvolání, které žalovaný (dále jen „stěžovatel“) rozhodnutím ze dne 25. 7. 2014, č. j. 11776-5/2014-900000-304.4, zamítl. [3] Proti rozhodnutí stěžovatele podal žalobce žalobu u Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci (dále jen „krajský soud“), který jí rozsudkem ze dne 18. 4. 2016, č. j. 65 Af 36/2014 - 38, vyhověl, rozhodnutí stěžovatele zrušil, věc mu vrátil k dalšímu řízení a uložil mu povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 11 228 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku. Rozhodnutí stěžovatele bylo zrušeno z důvodu porušení zásady ne bis in idem. Podle krajského soudu je propadnutí výrobků a dopravního prostředku, který je dopravoval, sankcí za porušení zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, v relevantním znění (dále jen „zákon o spotřebních daních“). Rozhodnutí o propadnutí výrobků a dopravního prostředku má represivní povahu a není na překážku vyměření daně, naopak vznik povinnosti daň přiznat a zaplatit je na případné sankci za porušení evidenční povinnosti zcela nezávislý. Podle krajského soudu se v projednávané věci jedná o trestní věc ve smyslu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publ. pod č. 209/1992 Sb.; dále jen „Úmluva“). Žalobce byl kromě daňového řízení potrestán rovněž v trestním řízení, a to trestním příkazem Okresního soudu v Přerově ze dne 28. 5. 2014, č. j. 4 T 131/2014 - 92, který nabyl právní moci dne 14. 6. 2014 (dále jen „trestní příkaz ze dne 28. 5. 2014“). Krajský soud neměl pochyb o totožnosti skutku, pro který byl žalobce sankcionován v daňovém a rovněž v trestním řízení. Svým jednáním žalobce způsobil v obou případech zkrácení daně, následkem vytýkaného jednání bylo v obou případech porušení zájmu na řádném vyměření a placení daně. Existuje úplná shoda v události, jednání a následku. Postihem žalobce podle zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, v relevantním znění (dále jen „trestní zákoník“), byl vyčerpán celý skutek, neboť v rozhodnutí stěžovatele nelze dohledat žádný prvek, který by nebyl obsažen v již předcházejícím trestním rozhodnutí. Souběh nepřichází v úvahu, naopak došlo ke konzumaci protiprávního jednání žalobce podle zákona o spotřebních daních trestním (tj. přísnějším) řízením. Žalobce byl tedy trestán dvakrát za tentýž skutek, což je v rozporu s čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě a zásadou ne bis in idem, a tedy důvodem ke zrušení napadeného rozhodnutí stěžovatele. II. Podstatný obsah kasační stížnosti, vyjádření žalobce [4] Stěžovatel napadá rozsudek krajského soudu z důvodů, které podřadil pod § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. [5] Stěžovatel v kasační stížnosti uvádí, že podle krajského soudu se v posuzovaném případě jedná o kombinaci trestného činu podle § 240 odst. 1 trestního zákoníku a protiprávního deliktu podle zákona o spotřebních daních. Jak k tomuto názoru dospěl, z napadeného rozsudku ovšem nevyplývá. Dále krajský soud uvedl, že se jedná o trestní věc ve smyslu Úmluvy, přičemž má za to, že je zde dána totožnost skutku a došlo ke konzumpci protiprávního jednání žalobce podle zákona o spotřebních daních trestním řízením. [6] Pro posouzení, zda se v daném případě jedná o trestní věc ve smyslu Úmluvy, je třeba podle stěžovatele zodpovědět následující otázky: 1) zda uložený postih měl trestní povahu ve smyslu Úmluvy, 2) zda věci, za které byl žalobce postižen, byly stejné (idem) a 3) zda šlo o dvě řízení (bis). [7] Krajský soud konstatoval, že skutkové okolnosti se týkají téhož obviněného (žalobce) a jsou spjaty v čase a v místě. K uvedenému závěru však dospěl pouze na základě popisu skutku, jak je uveden ve výroku trestního příkazu a z popisu jednání uvedeného v odůvodnění rozhodnutí o propadnutí vybraných výrobků a dopravního prostředku. [8] Žalobce byl odsouzen trestním příkazem ze dne 28. 5. 2014, a to za přečin zkrácení daně, poplatku a jiné povinné platby dle § 240 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 7 měsíců s podmíněným odkladem na 18 měsíců. V daňovém řízení bylo rozhodnuto o propadnutí dopravního prostředku podle § 42d odst. 1 písm. a) zákona o spotřebních daních. V odůvodnění rozhodnutí o propadnutí dopravního prostředku je popsáno, jak a kdy bylo zjištěno porušení evidenční povinnosti (tj. dopravovat vybrané výrobky s dokladem podle § 5 zákona o spotřebních daních), a to obdobným způsobem, jako v uvedeném trestním příkazu. [9] Podle stěžovatele není pravomocné odsouzení pro spáchání přečinu zkrácení daně, poplatku a jiné podobné povinné platby dle § 240 odst. 1 trestního zákoníku způsobilé vytvořit překážku pozdějšího rozhodování v daňovém řízení o porušení evidenční povinnosti za obdobně popsané jednání. V dané věci se jedná o případ jednočinného souběhu (jedním skutkem je naplněno více skutkových podstat chránících rozdílné právní zájmy, mající tedy různý objekt). Přitom Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“) konstatoval, že nejde o porušení čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 Úmluvy, jde-li o jednočinný souběh. Žalobce svým jednáním porušil jednak zájem na řádném placení daně (za což byl odsouzen v trestním řízení) a dále svým jednáním porušil povinnost dopravovat vybrané výrobky s dokladem dle § 5 zákona o spotřebních daních (o čemž bylo rozhodováno v daňovém řízení). [10] Žalobci bylo v daňovém řízení uloženo opatření, které nemá trestní charakter, a proto nebyl porušen čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Ust. § 42 zákona o spotřebních daních je určeno vymezenému okruhu právnických a fyzických osob, které dopravují nebo skladují vybrané výrobky; neposkytuje přímo ochranu společenským zájmům, jak to výslovně v řadě ustanovení činí trestní zákoník. Předmětné ustanovení rovněž nezakládá odpovědnost za správní delikt; tomu neodpovídá ani jeho zařazení v systému zákona o spotřebních daních. „Řízení o zajištěných vybraných výrobcích nebo dopravním prostředku“ nelze považovat za protiprávní delikt dle zákona o spotřebních daních, jak konstatoval krajský soud. Jedná se o daňové řízení sui generis, kde správce daně přijímá daňové opatření in rem v případě, kdy bylo prokázáno zacházení s vybranými výrobky způsobem uvedeným v § 42 odst. 1 zákona o spotřebních daních. [11] V případě porušení evidenční povinnosti lze rozhodnout o propadnutí dopravního prostředku, který vybrané výrobky dopravoval, pokud není hodnota dopravního prostředku ve zjevném nepoměru k výši daně, která měla být vyměřena z vybraných výrobků, jež tento dopravní prostředek dopravoval. Uvedené však není trestní sankcí. V daném případě se ani nepřihlíží ke skutečnostem podle § 135zzh odst. 1 zákona o spotřebních daních (zabývajícím se stanovením výše ukládané sankce). [12] Trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 trestního zákoníku lze označit za zvláštní druh podvodu, kdy se pachatel snaží uvést správce daně v omyl tak, aby dosáhl snížení základu daně a následně také své vlastní daňové povinnosti. Jde o úmyslné vytvoření stavu, který daňovému subjektu umožní nepřiznat a nezaplatit daň ve správné výši. Toho lze docílit mj. nekonáním (nepodání daňového tvrzení a následná nesoučinnost se správcem daně). Sankce za trestný čin zkrácení daně se vztahuje k úmyslnému jednání směřujícímu k daňovému podvodu. Od toho je nutné odlišit daňové opatření, které se v případě dopravy vybraných výrobků bez dokladu týká omisivního jednání spočívajícího v nesplnění evidenční povinnosti. Daňové opatření sleduje jiný cíl a není konkurencí k trestu za trestný čin zkrácení daně; skutek se může částečně překrývat. Skutková podstata trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 trestního zákoníku v žádném