6 Afs 417/2017 — Nejvyšší správní soud

6 Afs 417/2017- 91 - text 6 Afs 417/2017 - 96 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy a soudců JUDr. Tomáše Langáška a JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobce: VONET CR, spol. s r. o., se sídlem Na Slatince 3279/3, Praha 10, zastoupen JUDr. Filipem Seifertem, MBA, advokátem, se sídlem Na Florenci 1332/23, Praha 1, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Potamos CZ, s. r. o., se sídlem Bubenská 943/8a, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 11. 2015, č. j. 39773/15/5100-41453-711484, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2017, č. j. 11 Af 5/2016 - 74, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. IV. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení případu [1] Včas podanou kasační stížností se žalobce domáhá zrušení rozsudku Městského soudu v Praze (dále „městský soud“) ze dne 30. 11. 2017, č. j. 11 Af 5/2016 - 74, (dále „napadený rozsudek“), jímž městský soud zamítl žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 11. 2015, č. j. 39773/15/5100-41453-711484 (dále „napadené rozhodnutí“). [2] Napadeným rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Finančního úřadu pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 7 ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1716730/15/2007-00540-108308, kterým nebylo vyhověno návrhu na vyloučení majetku z daňové exekuce podle ustanovení § 179 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“). Žalovaný k vlastnímu průběhu exekuce uvedl, že ta byla nařízena vůči společnosti QANTO CZ s.r.o. (nyní Potamos CZ s.r.o.), (dále jen „daňový dlužník“). Tato exekuce byla původně nařízena exekučním příkazem ze dne 7. 10. 2014, a to na základě zajišťovacího příkazu ze dne 6. 10. 2014; správce daně ji však rozhodnutím ze dne 27. 11. 2014 zastavil, jelikož zajišťovací příkaz v mezidobí pozbyl účinnosti. Poté správce daně vydal další zajišťovací příkaz ze dne 27. 11. 2014 na částku 164.364.473,- Kč, na jehož základě byla zahájena nová exekuce příkazem ze dne 3. 12. 2014, jehož předmětem byl mimo jiné i prodej movitých věcí, které byly původně zabaveny na základě předchozího exekučního příkazu. Žalovaný uvedl, že s ohledem na tento vývoj bylo zastaveno řízení o předchozím návrhu žalobce na vyloučení věcí z exekuce. Předmětné řízení se vede o návrhu na vyloučení majetku z exekuce ze dne 17. 12. 2014, přičemž správce daně prvostupňovým rozhodnutím rozhodl o části návrhu – o hotovosti a zboží (veškeré tabákové výrobky a tabákové doplňky); o manipulační technice bylo rozhodováno zvlášť. Žalovaný vysvětlil, že předmětem exekuce nebyly hotovostní prostředky v takovém rozsahu, který je uveden v návrhu žalobce ze dne 17. 12. 2014; nadto finanční prostředky správce daně v červnu 2015 vrátil. Předmětem tohoto řízení proto zůstalo zabavené zboží. Za stěžejní žalovaný označil to, zda žalobce prokázal své vlastnické právo k předmětným věcem. Měl přitom za to, že toto právo žalobce neprokázal předložením několika set stránek dokumentace (2079 stran kopií faktur, dodacích listů, resp. převodních dodacích listů), které ve značeném rozsahu ani nesouvisí s předmětným řízením. Nebylo přitom úkolem správce daně, aby v takovýchto dokumentech hledal ty, které svědčí návrhu žalobce. Faktury vypovídají o dané situaci pouze z účetního hlediska, nejsou však způsobilé podat informace o deklarovaném vlastnickém právu. Žalovaný dále odkázal na ustanovení § 1101 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), neboť u movitých věcí určených podle druhu může k převodu vlastnictví dojít tehdy, kdy je smlouva účinná a kdy tyto druhově určené věci jsou odlišeny od jiných téhož druhu, což nebylo nijak prokázáno; zaplacení kupní ceny či zavedená obchodní praxe (která nadto nebyla žalobcem prokázána, přičemž byl odmítnut návrh na výslechy příslušných zaměstnanců pro nadbytečnost, když nemůže být doložená příslušná písemná dokumentace této praxe) je vedlejší. Předložené doklady proto neosvědčují absolutní právo žalobce. Žalovaný nadto poukazoval na to, že není zřejmé, proč se žalobce dovolává protokolů z první exekuce, když už musel mít s ohledem na jeho propojení s daňovým dlužníkem protokoly o soupisu věcí z druhé exekuce. Žalovaný nesouhlasil s tím, že by došlo k porušení ustanovení § 208 odst. 6 daňového řádu, neboť ten nezakotvuje ochranu dlužníka, ale zachovává procesní postavení věřitele (správce daně). Ve vztahu k peněžním prostředkům vysvětlil, že hotovostní aktiva byla vrácena daňovému dlužníku. Žalovaný rovněž poukázal na to, že z jiného daňového řízení, které je vedeno se žalobcem, vyplynulo, že ani jím přeložené účetnictví (zejména stran evidence skladových zásob) nesvědčí tvrzenému závěru ve věci deklarovaného naplnění podmínek pro vyloučení dotčeného majetku. Ve vztahu k nezákonnosti zajišťovacího příkazu z důvodu porušení zákazu litispendence uvedl, že tímto je možné zabývat se v odvolacím řízení ve věci zajišťovacích příkazů, na které odkázal. [3] Žalobce podal proti napadenému rozhodnutí žalobu ze dne 19. 1. 2016 k městskému soudu, v níž podrobně popsal postup správce daně při exekuci vůči daňovému dlužníku. Nesouhlasil s tím, že nebylo rozhodnuto o části návrhu na vyloučení exekuce – hotovosti v celkové výši 173.871,- Kč; o této částce naopak správce daně rozhodl v samostatném rozhodnutí. Měl za to, že správce daně pochybil, pokud vycházel z druhého zajišťovacího příkazu, neboť ten je zatížen nezákonností z důvodu porušení zákazu litispendence. Trval dále na tom, že zabavený majetek byl v jeho vlastnictví, což dokládal výdajovými pokladními doklady a soupisem zboží či kartou hmotného majetku, jednotlivými stvrzenkami, ověřenou kopií rámcové kupní smlouvy ze dne 6. 1. 2014, dodacími listy, převodními dodacími listy, přijatými fakturami, výdajovými pokladními doklady. Zabavená hotovost byla podle jím předložených dokladů zabavena z jeho pokladny. Vytýkal daňovým orgánům, že zabavené prostředky i přes návrh na vyloučení majetku použily k úhradě závazků daňového dlužníka. Dále vytýkal správci daně to, že nemohl být přítomen soupisu majetku, aby mohl podat případné námitky, protože jej správce daně předem neinformoval. Správce daně měl zajistit přítomnost alespoň daňového dlužníka. S ohledem na postup správce daně v dané věci považoval za logické, že odkazoval na staré soupisy věcí pořízených v rámci tzv. první exekuce, neboť žádné jiné neměl k dispozici s ohledem na liknavý přístup správce daně. Žalobce uznal, že peněžní prostředky byly daňovému dlužníku vráceny dne 5. 6. 2015, avšak už samotný fakt zadržení těchto prostředků byl protiprávním zásahem do vlastnických práv žalobce. Tyto prostředky však byly dne 26. 6. 2015 z účtu daňového dlužníka odepsány ve prospěch správce daně. Správce daně zneužil svou pravomoc, neboť řízení zatížil průtahy a nechal žalobce i daňového dlužníka v nejistotě, neboť ti nevěděli, jak je s jejich věcmi nakládáno. Těmito otázkami se přitom žalovaný vůbec nezabýval, když pouze uvedl, že argumentace žalobce je irelevantní. Měl za to, že vlastnictví k ostatnímu zboží rovněž dostatečně prokázal, přičemž správce daně by měl být schopen jednotlivé věci ve svém držení rozlišit. Názory o údajné neprofesionalitě žalobce nejsou na místě. V okamžiku dodání bylo předmětné zboží dodatečně odlišeno od ostatních věcí, jelikož žalobce i daňový subjekt věděl, co je předmětem dodání. Na závěr zdůraznil, že na adresách, na kterých byly 2 protokoly sepsány, se nenacházelo žádné zboží daňového dlužníka. [4] Městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku nejprve podrobně zrekapituloval průběh daňového řízení a obsah daňových spisů. K porušení zákazu litispendence uvedl, že tato námitka nemůže být řešena v řízení o návrhu na vyloučení movitých věcí z daňové exekuce, protože se vztahuje ke zcela jiné fázi daňového řízení. U soupisu peněžních prostředků dospěl k závěru, že správní orgány učinily potřebná opatření vedoucí ke zjištění ohledně prokázání vlastnického práva. Bylo věcí žalobce, aby své vlastnické právo k předmětným věcem náležitě prokázal. K prokázání vlastnictví ohledně finanční hotovosti a druhově určených movitých věcí přitom nepostačuje předložení formálně bezvadných daňových dokladů, neboť je nutné ověřit faktický stav věci. Soud přitom měl za to, že správce daně kvalifikovaným způsobem vyjádřil své pochybnosti o skutečném stavu věci. Za stěžejní v souladu s finančními orgány určil ustanovení § 1101 občanského zákonu, podle kterého je v případě převodu vlastnického práva u druhově určených věcí nutné odlišit jednotlivé věci od jiných věcí téhož druhu. Zaplacení kupní c