6 As 90/2018 — Nejvyšší správní soud

6 As 90/2018- 41 - text 6 As 90/2018 - 44 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy a soudců JUDr. Tomáše Langáška a JUDr. Ladislava Derky v právní věci žalobce: M. T., zastoupen JUDr. Irenou Wenzlovou, advokátkou, se sídlem Sovova 709/5, 412 01 Litoměřice, proti žalovanému: Generální ředitel Hasičského záchranného sboru, se sídlem Generální ředitelství HZS, Kloknerova 26, 148 00 Praha 11, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 1. 2014, č. j. MV-153540-10/PO-N-2013, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 2. 2018, č. j. 15 Ad 7/2016 – 29, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobce podal dne 21. 7. 2004 u žalovaného návrh na určení způsobu skončení služebního poměru a dne 26. 3. 2007 návrh na určení odchodného a platového vyrovnání. Ředitel hasičského záchranného sboru Ústeckého kraje (poté, kdy mu byla na základě nečinnostní žaloby rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2013, č. j. 6 Ca 355/2009 – 73, uložena povinnost o návrzích žalobce rozhodnout) rozhodnutím č. j. HSUL-5177-3/KKŘ-2013 ze dne 11. 10. 2013 deklaroval, že služební poměr žalobce skončil propuštěním podle ustanovení § 106 odst. 1 písm. d) zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky (dále jen „zákon o služebním poměru“) ke dni 22. 1. 2004, kdy bylo rozhodnutí o propuštění doručeno zástupkyni žalobce. Odstupné a platové vyrovnání tudíž žalobci nenáleží. Odvolání žalobce proti tomuto rozhodnutí zamítl žalovaný rozhodnutím ze dne 20. 1. 2014, č. j. MV-153540-10/PO-N-2013 (dále jen „napadené rozhodnutí“). [2] Proti napadenému rozhodnutí podal žalobce žalobu u Městského soudu v Praze. Namítal, že jeho služební poměr byl ukončen až ke dni 26. 3. 2014 uplynutím 2 měsíců ode dne, kdy byla služebnímu funkcionáři doručena žádost žalobce o uvolnění ze služebního poměru. Rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru totiž nebylo žalobci doručeno do vlastních rukou, neboť bylo doručeno pouze jeho právní zástupkyni. Žalobce byl zastoupen na základě procesní plné moci, která byla navíc vystavena až poté, kdy bylo rozhodnutí o propuštění zástupkyni doručeno. Nebyla tedy naplněna povinnost zaměstnavatele doručit zaměstnanci písemnost do vlastních rukou dle § 266a odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce (dále jen „zákoník práce“), aplikovaného na základě § 155 zákona o služebním poměru. Nadto, ani zástupkyni žalobce nebyla písemnost doručena do vlastních rukou. [3] Městský soud v Praze postoupil věc místně příslušnému Krajskému soudu v Ústí nad Labem (dále jen „krajský soud“), který žalobu zamítl jako nedůvodnou rozsudkem ze dne 20. 2. 2018, č. j. 15 Ad 7/2016 – 29 (dále jen „napadený rozsudek“). Krajský soud odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, z které vyplývá, že je-li příslušník v řízení o propuštění ze služebního poměru zastoupen advokátem, doručují se písemnosti pouze zástupci a § 266a zákoníku práce se neuplatní (rozsudky ze dne 26. 2. 2006, č. j. 3 As 25/2005 – 57 a ze dne 21. 2. 2007, č. j. 2 As 47/2006 – 45). Žalobce byl v řízení zastoupen advokátkou na základě generální plné moci ze dne 19. 11. 2003, která byla služebnímu funkcionáři doručena dne 20. 11. 2003 v souvislosti s kázeňským řízením a zástupkyni výslovně zmocňuje k přijímání písemností. Zástupkyně žalobce již dne 16. 10. 2003 žádala od služebního funkcionáře sdělení, jakým způsobem bude služební poměr žalobce ukončen a jaké nároky mu budou přiznány. Právní zástupkyně tedy již před vydáním rozhodnutí o propuštění žalobce ze dne 21. 1. 2014 jménem žalobce se správním orgánem komunikovala. Povinnost doručit písemnost (i do vlastních rukou) je splněna, jakmile si oprávněný příjemce zásilku převzal. Jestliže si tedy právní zástupkyně žalobce předmětné rozhodnutí převzala, a to se dostalo do její dispozice (což ostatně i v žalobě potvrdila), nemůže být důvodná ani námitka o nedostatku doručení do vlastních rukou. II. Kasační stížnost, vyjádření žalovaného [4] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností. Stěžovatel trvá na tom, že v souladu s § 266a odst. 1 zákoníku práce je třeba rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru doručit zaměstnanci do vlastních rukou. Plná moc pro zástupkyni ze dne 19. 11. 2003, která byla zaslána služebnímu funkcionáři, představuje procesní plnou moc, která byla vystavena pro jiné řízení (řízení o kázeňském přestupku zahájené sdělením ze dne 12. 11. 2003). Řízení o propuštění ze služebního poměru bylo zahájeno až vydáním rozhodnutí ze dne 21. 1. 2014, které bylo prvním úkonem v řízení. V době udělení plné moci pro kázeňské řízení nemohl stěžovatel předvídat, že bude proti němu zahájeno další řízení ve věci služebního poměru, a nemohl tudíž zástupkyni zmocnit k jednání v tomto řízení. Ze stejného důvodu není možné na projednávanou věc aplikovat závěry judikatury citované krajským soudem, neboť ta se vztahuje k situaci, kdy plná moc byla příslušníkem předložena v probíhajícím řízení o propuštění ze služebního poměru. Výklad krajského soudu a žalovaného by mohl vést až k absurdním závěrům, kdy plná moc doručená jednomu soudu by mohla být využívána ve všech dalších řízeních ve vztahu ke zmocniteli (exekuční, trestní, civilní apod.). Krajský soud přehlédl, že plná moc byla udělena pro jiné řízení, a napadený rozsudek je tak nepřezkoumatelný. [5] Rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru nebylo doručeno do vlastních rukou ani advokátce stěžovatele. Tuto námitku odbyl krajský soud pouze zmínkou o dodejce založené ve spise. O jakou dodejku se jedná a kým byla podepsaná, krajský soud neuvádí. Žalovaný neučinil pokus doručit žalobci do vlastních rukou v jeho bydlišti nebo na jiném místě, kde by byl k zastižení, ani nebylo doručováno držitelem poštovní licence. [6] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru bylo řádně doručeno zástupkyni stěžovatele, což dokládá i dodejka ze dne 22. 1. 2014 podepsaná zástupkyní stěžovatele. III. Posouzení kasační stížnosti [7] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), přípustná. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady podle § 109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. [8] Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost není důvodná. [9] V posuzovaném případě není v podstatných okolnostech sporu o skutkovém stavu věci. Žalobce byl rozhodnutím Krajského ředitele Hasičského záchranného sboru Ústeckého kraje (dále jen „krajský ředitel HZS“) ze dne 18. 4. 2002 propuštěn ze služebního poměru, odvolání proti tomuto rozhodnutí zamítl žalovaný rozhodnutím ze dne 2. 7. 2002. Obě rozhodnutí byla následně zrušena rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 9. 2003, č. j. 5 A 121/2002 – 42, které nabylo právní moci dne 6. 10. 2003. Dopisem ze dne 16. 10. 2003 se zástupkyně stěžovatele obrátila na krajského ředitele HZS s žádostí o sdělení, jakým způsobem bude služební poměr stěžovatele ukončen a jaké nároky mu v souvislosti s ukončením služebního poměru budou přiznány. Dopisem ze dne 11. 11. 2003 krajský ředitel HZS informoval zástupkyni stěžovatele, že služební poměr stěžovatele nadále trvá, a to se všemi právy a povinnostmi. [10] Dne 14. 11. 2003 doručil krajský ředitel HZS stěžovateli předvolání ve věcech kázeňských na den 20. 11. 2003, neboť stěžovatel nenastoupil do výkonu služby, ani se odpovídajícím způsobem neomluvil. Dopisem ze dne 20. 11. 2003 sdělila zástupkyně stěžovatele krajskému řediteli HZS, že stěžovatel se k projednání ve věci kázeňského řízení nedostaví, neboť již od 3. 2. 2003 je zaměstnán u jiného zaměstnavatele, a nemůže tudíž být ve služebním poměru. Zároveň není pravdivé tvrzení, že stěžovatel nenastoupil do výkonu služby. Stěžovatel se opakovaně dostavil na své bývalé pracoviště za svým někdejším nadřízeným, který mu ve věci jeho služebního poměru sdělil, že nic neví a záležitost projedná na poradě. Přílohou uvedeného dopisu byla tzv. generální plná moc, kterou stěžovatel udělil dne 19. 11. 2003 své zástupkyni, advokátce, k zastupování ve všech právních věcech včetně přijímání písemností. Rozhodnutím ze dne 20. 11. 2003 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání kázeňského přestupku. O doručení tohoto rozhodnutí nejsou ve správ