7 Ads 327/2018 — Nejvyšší správní soud

7 Ads 327/2018- 27 - text 7 Ads 327/2018 - 31 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců JUDr. Pavla Molka a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: Ing. T. A., zast. Mgr. Petrem Fučíkem, advokátem se sídlem Purkyňova 74/2, Praha 1, proti žalované: Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, se sídlem Orlická 4/2020, Praha 3, proti rozhodnutí žalované ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. S-SP-VZP-15-00400587-C8BF, agendové číslo RO/4049+4050/15/Va, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 6. 2018, č. j. 57 Ad 3/2017 - 56, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků nemá p r á v o na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci [1] Platebními výměry Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, regionální pobočka Plzeň, pobočka pro Jihočeský, Karlovarský a Plzeňský kraj, ze dne 20. 11. 2015, č. 4840001461 a č. 2840011018, byla žalobci uložena povinnost zaplatit dlužné pojistné na veřejné zdravotní pojištění ve výši 373 363 Kč a penále ve výši 225 136 Kč, neboť vyúčtováním ze dne 14. 10. 2015 bylo zjištěno, že žalobce v období od 1. 1. 2006 do 6. 2. 2015 nehradil včas a ve správné výši pojistné v rozporu s § 7 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pojistném“). [2] Rozhodčí orgán Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky (dále jen „žalovaná“) zamítl rozhodnutím ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. S-SP-VZP-15-00400587-C8BF, žalobcovo odvolání, zároveň ovšem rozhodl o žalobcově žádosti o odstranění tvrdosti podle § 53a odst. 2 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů (dále jen „zákon o veřejném zdravotním pojištění“), tak, že snížil penále na částku 50 000 Kč. [3] Žalobce napadl jak rozhodnutí žalované o odvolání, tak oba platební výměry, žalobou, kterou Městský soud v Praze postoupil místně příslušnému Krajskému soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“), a ten ji zamítl výše označeným rozsudkem ze dne 28. 6. 2018. [4] Předmětem sporu je skutečnost, že žalobce je spoluvlastníkem ochranných známek a uzavřel licenční smlouvy, jimiž poskytl třetím osobám oprávnění k výkonu práv z držení těchto ochranných známek, za což je mu vyplácena odměna v podobě licenčních poplatků. Vedle toho je živnostníkem a má také příjmy z pronájmu nemovitostí nezahrnutých do obchodního majetku. Žalobce se domnívá, že z příjmů plynoucích mu z licenčních smluv se nemá vyměřovat pojistné na zdravotní pojištění. [5] Krajský soud k tomu připomněl, že podle § 3a odst. 1 zákona o pojistném je vyměřovacím základem u osoby samostatně výdělečně činné od roku 2006 50 % příjmu z podnikání a z jiné samostatné výdělečné činnosti po odpočtu výdajů vynaložených na jeho dosažení, zajištění a udržení. U textu „příjmu z podnikání a z jiné samostatné výdělečné činnosti“ je v uvedeném ustanovení uvedena poznámka pod čarou 17), která odkazuje na „§ 7 odst. 1 a 2 zákona ČNR č. 586/1992 Sb.“ Poznámky pod čarou sice nemají normativní charakter, mohou však sloužit jako určité vodítko při interpretaci právní normy, takže je v pořádku, že žalovaná vycházela při stanovení žalobcova vyměřovacího základu ze zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů (dále jen „zákon o daních z příjmů“), který je se zákonem o pojistném provázán. Jeho § 7 odst. 2 písm. a) přitom mezi příjmy z jiné samostatné výdělečné činnosti vřazuje také příjmy z užití nebo poskytnutí práv z průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví. Žalobce měl proto povinnost odvádět zálohy na zdravotní pojištění jako osoba samostatně výdělečně činná ve výši 13,5 % z vyměřovacího základu za rozhodné období, přičemž vyměřovací základ byl povinen vypočíst podle § 3a odst. 1 zákona o pojistném na zdravotní pojištění, tj. jako 50 % příjmu z podnikání a z jiné samostatné výdělečné činnosti po odpočtu výdajů vynaložených na jeho dosažení, zajištění a udržení. Krajský soud neshledal důvodnou ani žalobcovu námitku, že tento výklad vede k nepřijatelné nerovnosti mezi různými skupinami plátců pojistného. Tuto nerovnost totiž nelze spatřovat jen v tom, že jednotlivé skupiny plátců pojistného mají různě upraven vyměřovací základ. II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného [6] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). [7] Vytkl krajskému soudu i žalované, že jednotlivé majitele práv k předmětům průmyslového vlastnictví staví do rozdílné pozice, a to pouze s ohledem na skutečnost, z jakého zdroje jim plynou ostatní příjmy, čímž vzniká nepřijatelná nerovnost mezi různými skupinami plátců pojistného. Dochází tak jednak k diskriminaci rozporné s článkem 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), jednak k porušení práva na pokojné užívání vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny. [8] Měl proto být aplikován nabízející se ústavně konformní výklad, podle něhož se musí u všech osob, bez ohledu na to, zda vykonávají samostatnou výdělečnou činnost nebo ne, pohlížet na příjmy plynoucí z užití nebo poskytnutí práv z průmyslového vlastnictví stejným způsobem, a to izolovaně od příjmů ostatních. Jinou otázkou pak je, zda se majitelé práv k předmětům průmyslového vlastnictví stávají osobami samostatně výdělečně činnými již na základě odměny získané za poskytnutí příslušné licence k těmto právům. Zatím i žalovaná prosazuje výklad, podle nějž osoby mající příjmy z licenčních poplatků nespadají jen z tohoto důvodu mezi osoby samostatně výdělečně činné ve smyslu § 5 písm. b) zákona o veřejném zdravotním pojištění. Je však třeba zabránit absurdní situaci, která nastala i ve stěžovatelově případě, kdy předmět průmyslového vlastnictví společně vlastní více osob, ale pojistné z licenčních poplatků mají odvádět pouze některé z nich, protože jsou z jiného důvodu zařaditelné pod kategorii osob samostatně výdělečně činných, zatímco jiné ne, protože jsou např. zaměstnanci. [9] Samotné předpisy o veřejném zdravotním pojištění přitom nestanoví povinnost odvádět pojistné i z příjmů plynoucích z užití nebo poskytnutí práv z průmyslového vlastnictví. Žalovaná tuto povinnost dovozuje teprve z § 7 zákona o daních z příjmů, na nějž ovšem § 3a zákona o pojištění odkazuje pouze v poznámce pod čarou, která však podle setrvalé judikatury Ústavního soudu není závaznou součástí právního předpisu. Vzhledem k tomu, že při výkladových pochybnostech je třeba vždy zvolit výklad ve prospěch jednotlivce, a nikoli státu, není možné, aby poznámka pod čarou, tedy pouhá legislativní pomůcka, odůvodnila výklad v neprospěch jednotlivce. [10] Posouzení této otázky ze strany krajského soud označil stěžovatel jednak za nezákonné a jednak za nepřezkoumatelné, neboť se krajský soud otázce tvrzené nerovnosti fakticky zcela vyhnul a odmítl ji jako nedůvodnou. Zdá se tedy, že krajský soud pouze nekriticky přebral závěry žalované, aniž by je hodnotil nebo konfrontoval s tvrzeními stěžovatele. [11] S ohledem na uvedené navrhl napadený rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení. [12] Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaná pouze sdělila, že neshledává nutným vyjádřit se k obsahu kasační stížnosti, neboť setrvává na svém vyjádření k žalobě. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem [13] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatel je zastoupen advokátem ve smyslu § 105 odst. 2 s. ř. s. Poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů a ověřil, zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). [14] Rozhodnou právní otázkou je, zda měly být stěžovateli coby osobě samostatně výdělečně činné zahrnuty do vyměřovacího základu pro účely stanovení pojistného na veřejné zdravotní pojištění také příjmy z licenčních poplatků za poskytnutí oprávnění k výkonu práv z držení ochranných známek. [15] Pro posouzení této právní otázky jsou podstatná tři ustanovení různých právních předpisů. V § 5 zákona o veřejném zdravotním pojištění jsou vymezeny tři typy plátců pojistného: v písm. a) jsou uvedeni zaměstnanci, v písm. b) osoby samostatně výdělečně činné a v písm. c) osoby, které mají na území České republiky trvalý pobyt, přitom nejsou uvedeny pod předchozími písmeny a není za ně plátcem pojistného stát. Stěžovatel, který je živnostníkem, je osoba samostatně výdělečně činná, za kterou se podle písm. b) pokládají: „1. osoby podnikající v zemědělství; 2. osoby provozující živnost; 3. osoby provozující podnikání podle zvláštních předpisů; 4. osoby vykonávající uměleckou nebo jinou tvůrč