7 As 114/2018 — Nejvyšší správní soud

7 As 114/2018- 33 - text 7 As 114/2018 - 35 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců Mgr. Davida Hipšra a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobkyně: K. V., zastoupena JUDr. Josefem Kopřivou, advokátem se sídlem Vodičkova 709/33, Praha 1, proti žalovanému: ředitel Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, se sídlem Kongresová 1666/2, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2017, č. j. 9 Ad 16/2015 - 78, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : I. [1] Rozhodnutím ředitelky Obvodního ředitelství policie Praha II ve věcech služebního poměru (dále též „správní orgán I. stupně“) ze dne 2. 8. 2011, č. 1012/2011, byla žalobkyně podle § 42 odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon č. 361/2003 Sb.“) propuštěna ze služebního poměru příslušníka Policie České republiky za porušení služebního slibu. Žalobkyně napadla rozhodnutí odvoláním, které žalovaný zamítl rozhodnutím ze dne 28. 11. 2011, a napadené rozhodnutí potvrdil. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně žalobu, které městský soud vyhověl rozsudkem ze dne 16. 7. 2014, jímž napadené rozhodnutí zrušil. [2] Následně žalovaný znovu rozhodl rozhodnutím ze dne 2. 4. 2015, č. 108/2015 (dále též „rozhodnutí o odvolání“), kterým prvostupňové rozhodnutí změnil (doplnil kvalifikaci protiprávního jednání) a ve zbytku prvostupňové rozhodnutí potvrdil. II. [3] Rozhodnutí o odvolání napadla žalobkyně správní žalobou u Městského soudu v Praze, který shora označeným rozsudkem žalobu zamítl. V odůvodnění uvedl, že důvodem zrušení prvního rozhodnutí o odvolání žalovaného ze dne 28. 11. 2011 nebyla jeho nepřezkoumatelnost (jak tvrdila žalobkyně), ale vada řízení dle § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. spočívající v tom, že skutkový stav, z něhož žalovaný při svém rozhodování vycházel, nemá oporu ve spise. Dále konstatoval, že realizace procesních práv uvedených v § 174 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb. před vydáním rozhodnutí je z povahy věci vyloučena (§ 184 odst. 2 zákona č. 361/2003 Sb.). Městský soud odmítl, že bylo nutno důkazy provedené v trestním řízení znovu provést v nyní posuzovaném řízení, aby bylo vyloučeno, že tyto důkazy byly v trestním řízení získány nezákonným způsobem. Zdůraznil, že žalobkyně neuvedla žádné konkrétní argumenty, jimiž by zpochybnila zákonnost těchto důkazů. V řízení po vydání zrušujícího rozsudku žalovaný neprovedl nové důkazy, ale provedl a do správního spisu založil pouze takové důkazy, které musely být žalobkyni známy z jiných řízení. Městský soud rovněž odmítl námitku nerovného přístupu k žalobkyni a k jiným příslušníkům bezpečnostních sborů. Žalobkyně žádnou osobu, s nímž mělo být nakládáno odlišně, neoznačila, a není na místě, aby soud za žalobkyni domýšlel další argumenty či vybíral z reality skutečnosti, které žalobu podporují. Za podstatnou označil soud skutečnost, že v případě žalobkyně byl prokazatelně naplněn důvod pro její propuštění ze služebního poměru podle § 42 odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2003 Sb. Městský soud v této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 5. 2016, č. j. 5 As 155/2015 - 35. III. [4] Proti rozsudku městského soudu podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) v zákonné lhůtě kasační stížnost. Po obsáhlém shrnutí dosavadního průběhu řízení uvedla, že městský soud nepostupoval v souladu se svým původním rozsudkem (ze dne 16. 7. 2014, č. j. 3 Ad 2/2012 - 67, kterým bylo zrušeno dřívější odvolací rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 11. 2011). Dále nesouhlasila se závěrem městského soudu, že služební funkcionář nemusel před vydáním rozhodnutí seznámit stěžovatelku s podklady, na základě kterých vydal rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru. V dalších částech kasační stížnosti stěžovatelka polemizovala s dílčími závěry městského soudu. Konkrétně nesouhlasila s argumentací městského soudu, že „Žalobkyně neuvedla žádné konkrétní skutkové ani právní argumenty, jimiž by zpochybnila zákonnost jednotlivých důkazů provedených v trestním řízení, natož aby označila důkazy, které by tuto její námitku, uplatněnou pouze v obecné rovině, prokazovaly.“. V daném řízení byl služební funkcionář povinován ustanovením § 180 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb. zjistit skutečný stav věci, o němž nejsou žádné pochybnosti, a to i bez námitek stěžovatelky. Stěžovatelka dále vytýkala městskému soudu, že její námitku o tom, že žalovaný v novém odvolacím řízení použil zcela nové důkazy, považoval za nedůvodnou a ryze účelovou. Nepřijatelná a nepřípadná je i argumentace soudu, která omlouvá žalovaného, že se nevyrovnal se stěžovatelčinou námitkou nerovného přístupu. Odkaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 5. 2016, č. j. 5 As 155/2015 - 35, rovněž není případný. Z výše uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek městského soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. IV. [5] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil. V. [6] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3, 4 s. ř. s.). [7] Nejvyšší správní soud považuje za nutné nejprve zrekapitulovat podstatný obsah správního spisu a soudního spisu. [8] Prvostupňovým rozhodnutím byla stěžovatelka propuštěna ze služebního poměru dle § 42 odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2003 Sb. Důvodem bylo porušení služebního slibu tím, že nejméně v době od 28. 4. 2011 do 29. 7. 2011 ve služebním stejnokroji bez zákonného důvodu vykonávala dohled nad silničním provozem s cílem zajistit soukromým produkčním společnostem nerušené natáčení filmových scén a záběrů na veřejných komunikacích a prostorách. [9] K odvolání stěžovatelky vydal žalovaný dne 28. 11. 2011 rozhodnutí, kterým odvolání zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Stěžovatelka toto rozhodnutí napadla žalobou u městského soudu, který jej rozsudkem ze dne 16. 7. 2014, č. j. 3 Ad 2/2012 - 67, ve znění opravného usnesení ze dne 8. 12. 2014, č. j. 3 Ad 2/2012 - 75, zrušil a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení. Soud žalovanému vytkl, že neprovedl dokazování listinami založenými v trestním spise (vůči stěžovatelce bylo za uvedené jednání souběžně vedeno i trestní řízení), jejichž existenci zjistil při nahlížení do trestního spisu, a že tyto ani nezaložil do správního spisu, ačkoliv z nich při vydání rozhodnutí ve věci samé nepochybně vycházel. [10] V dalším řízení žalovaný doplnil do spisu listinné důkazy z trestního spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 5 T 89/2012, a umožnil jí, aby se s těmito listinnými důkazy seznámila a vyjádřila se k nim (vč. rozhodnutí trestních soudů, jimiž byla stěžovatelka za uvedené jednání pravomocně odsouzena). [11] Žalovaný následně vydal rozhodnutí, kterým změnil prvostupňové rozhodnutí tak, že doplnil nový odstavec ve znění: „neboť porušila služební slib tím, že se dopustila zavrženíhodného jednání, které má znaky trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku (zákona č. 40/2009 Sb.) a přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 a 3 písm. b) trestního zákoníku, a toto jednání je způsobilé ohrozit dobrou pověst Policie České republiky“. V dalším žalovaný prvostupňové rozhodnutí potvrdil. [12] Stěžovatelka napadla i toto rozhodnutí žalovaného žalobou, městský soud ji shora rekapitulovaným rozsudkem zamítl, když přisvědčil správnímu orgánu, že by byly dány důvody k propuštění stěžovatelky ze služebního poměru. Stěžovatelka přitom proti tomuto závěru městského soudu explicitně nebrojí. V kasační stížnosti poukazuje na procesní pochybení žalovaného, resp. městského soudu. Vázán dispoziční zásadou, zabýval se Nejvyšší správní soud pouze námitkami, které stěžovatelka uplatnila v kasační stížnosti (k tomu srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2012, č. j. 1 Afs 57/2011 - 95, ze dne 22. 4. 2014, č. j. 2 Ads 21/2014 - 20, ze dne 27. 10. 2010, č. j. 8 As 22/2009 - 99, ze dne 18. 6. 2008, č. j. 7 Afs 39/2007 - 46, ze dne 17. 12. 2008, č. j. 7 As 17/2008 - 60, a usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 - 78). [13] Stěžovatelka primárně namítala, že městský soud nepostupoval v souladu se svým předcházejícím zrušujícím rozsudkem. Tato námitka není důvodná. [14] Z uvedeného rozsudku (ze dne 16. 7. 2014, č. j. 3 Ad 2/2012 - 67) vyplývá, že městský soud původního rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 11. 2011 zrušil pro vadu ve smyslu § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. spočívající v tom, že skutkový stav, z něhož žalovaný vycházel, neměl oporu ve spise (viz s. 5 odst. 3 zrušujícího rozsudku). Městský soud žalovaném