7 As 76/2018 — Nejvyšší správní soud

7 As 76/2018- 39 - text 7 As 76/2018 - 42 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců Mgr. Lenky Krupičkové a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: A. M., zastoupen Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 1417/25, Praha, proti žalovanému: Policie České republiky, Policejní prezidium České republiky, se sídlem Strojnická 27, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2018, č. j. 3 A 144/2017 - 63, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : I. [1] Žalobce podal dne 2. 10. 2017 žalobu k Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterou se domáhal určení, že se vůči němu žalovaný dopustil nezákonného zásahu. Tento zásah žalobce spatřoval v tom, že žalovaný bezdůvodně zanesl osobní údaje žalobce do mezinárodního informačního systému Interpol. Žalobce k okolnostem zásahu uvedl, že byl dne 27. 4. 2017 v 7:30 arménskou policií zadržen na mezinárodním letišti v Jerevanu a omezen na osobní svobodě. Toto zadržení bylo odůvodněno tím, že správní orgány České republiky zavedly žalobce do systému Interpol. Žalobce v důsledku zadržení zmeškal svůj let. Po návratu do České republiky žalobce požádal dne 5. 6. 2017 žalovaného o sdělení, zda je v současné době veden v systému Interpol. Žalovaný žalobci přípisem ze dne 21. 7. 2017 sdělil, že k dnešnímu dni v systému Interpol veden není. Dne 28. 7. 2017 podal žalobce druhou žádost, v níž se domáhal sdělení, zda byl v systému Interpol veden v minulosti. Žalovaný mu přípisem ze dne 18. 9. 2017 sdělil, že taková informace není zjistitelná. [2] Vzhledem k tomu, že žalovaný žalobci předmětnou informaci nemohl sdělit a arménská obdoba národní ústředny Interpolu nemůže žalobci poskytnout další informace bez soudního příkazu, navrhl žalobce městskému soudu dožádání předmětné informace. [3] K zachování subjektivní lhůty pro podání žaloby žalobce uvedl, že nezákonnost zásahu pro něj byla seznatelná poté, co mu bylo dne 18. 9. 2017 žalovaným sděleno, resp. potvrzeno, že systém Interpol neobsahuje žádné údaje, které by zásah na letišti v Jerevanu ospravedlnily. [4] Městský soud žalobce opakovaně vyzval k předložení dokladu arménských orgánů k zadržení a omezení osobní svobody. Žalobce poté předložil kopii listiny v arménském jazyce a kopii neúředního překladu tlumočníka se záhlavím Policie Arménské republiky, Generálního odboru kriminálního vyšetřování ze dne 30. 1. 2018. Tato listina uvádí, že podle informace poskytnuté národním ústředním úřadem Interpol v Arménské republice byly v seznamu osob registrovány údaje žalobce z iniciativy národního ústředního úřadu Interpol v České republice. II. [5] Městský soud žalobu shora označeným usnesením odmítl. Uvedl, že úkon zanesení osobních údajů do mezinárodního informačního systému Interpol může být učiněn toliko v souvislosti s pronásledováním, vyhledáváním či zatýkáním pachatelů trestných činů, a to nikoli v rámci veřejné správy, nýbrž v rámci policejní spolupráce v kriminálně policejní oblasti mezi smluvními státy mezinárodní organizace Interpol. Dospěl k závěru, že v posuzovaném případě žalobcem tvrzený „zásah“ nebyl učiněn žalovaným při výkonu své působnosti ve veřejné správě, a proto žalobu s ohledem na nedostatek pravomoci odmítl podle § 46 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). III. [6] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. [7] Stěžovatel má za to, že městský soud, přestože vycházel ze správného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2005 č. j. 2 Aps 2/2004 - 69, jej nevyložil v celém jeho kontextu. Podle stěžovatele z rozsudku nevyplývá, že by se ze strany žalovaného mohlo jednat pouze o naplnění formy spolupráce v kriminální oblasti mezi členskými státy Interpolu a nemohlo se naopak jednat o úkon prováděný v působnosti veřejné správy. Stěžovatel se domnívá, že se městský soud při svém rozhodování nezabýval tím, zda byl žalovaný v postavení orgánu činného v trestním řízení ve smyslu § 12 odst. 1 a 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „trestní řád“), kdy právě tato skutečnost je pro posouzení věci rozhodující. Možnost, aby Policie ČR vystupovala jako orgán moci výkonné, tedy jako správní orgán, dle stěžovatele výslovně připouští i § 83 s. ř. s. Z odůvodnění rozsudku městského soudu nelze dle stěžovatele dovodit důvody, pro které soud považoval tvrzený úkon žalovaného za úkon učiněný nikoli v působnosti ve veřejné správě. Dodává, že pokud by se ze strany žalovaného jednalo o úkon orgánu činného v trestním řízení, musely by o takovém postupu existovat záznamy ve smyslu § 158 odst. 3 trestního řádu. Protože usnesení je dle jeho názoru minimálně nejednoznačně a neprecizně odůvodněn, navrhuje, aby Nejvyšší správní soud usnesení městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. IV. [8] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na své vyjádření k žalobě a uvádí, že setrvává na stanovisku, že zde chybí jak pasivní legitimace žalovaného, a tedy příslušnost správního soudu o celé věci případně rozhodovat, tak samotný předmět celého řízení (záznam v informačním systému Interpolu vztahující se k osobě stěžovatele), o kterém by mělo být v dané věci rozhodováno. Proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl. V. [9] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). [10] Kasační stížnost není důvodná. [11] Nejvyšší správní soud úvodem připomíná, že je v řízení o kasační stížnosti proti usnesení o odmítnutí žaloby oprávněn zkoumat pouze to, zda rozhodnutí městského soudu, resp. podmínky pro odmítnutí žaloby, a řízení tomuto rozhodnutí přecházející jsou v souladu se zákonem; jeho úkolem není věcně přezkoumávat, zda je žaloba stěžovatele důvodná, tj. zda jednání žalovaného bylo nezákonné či nikoli (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2004, č. j. 1 Azs 24/2004 - 49; ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 - 98; či ze dne 5. 1. 2006, č. j. 2 As 45/2005 - 65). [12] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou včasnosti podané žaloby, kterou zkoumá soud z úřední povinnosti, a shledal, že žaloba byla podána opožděně (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 2. 2018, č. j. 2 As 141/2015 - 37). Ztotožnil se tedy se závěrem krajského soudu, že žalobu bylo nutno odmítnout, avšak z jiného důvodu než tento učinil. [13] Dle § 84 odst. 1 s. ř. s. musí být žaloba podána do dvou měsíců ode dne, kdy se žalobce dozvěděl o nezákonném zásahu. Nejpozději lze žalobu podat do dvou let od okamžiku, kdy k němu došlo. K podání zásahové žaloby tedy zákon stanoví dvě procesní lhůty - dvouměsíční subjektivní lhůtu ode dne, kdy se žalobce dozvěděl o nezákonném zásahu, a dvouletou objektivní lhůtu od okamžiku, kdy k němu došlo, jejichž zmeškání nelze prominout (§ 84 odst. 2 s. ř. s.). Ve většině případů ukončeného, jednorázového zásahu bude počátek běhu obou lhůt totožný, protože okamžik, kdy ke spornému zásahu fakticky došlo, bude splývat s okamžikem, kdy se o tomto jednání dotyčný subjekt dozvěděl. [14] Pro počátek běhu subjektivní lhůty je určující „vědomost žalobce o nezákonném zásahu“ (viz usnesení rozšířeného senátu ze dne 31. 8. 2005, č. j. 2 Afs 144/2014  110). V obecné rovině počíná subjektivní lhůta běžet „ode dne, kdy se žalobce dozvěděl o skutečnostech, v nichž spatřuje nezákonný zásah“ (viz rozsudek rozšířeného senátu ze dne 5. 12. 2017, č. j. 1 As 58/2017 - 42). Jedná se tedy o okamžik, kdy se do sféry žalobce dostanou takové informace, na jejichž základě mohl seznat, v čem jednání veřejné správy, jež má být nezákonným zásahem, spočívá a že je zaměřeno proti němu. Pro běh subjektivní lhůty není naopak rozhodný okamžik, ke kterému žalobce nabyl přesvědčení, že došlo k naplnění všech znaků nezákonného zásahu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2011, č. j. 5 Aps 5/2010 - 293). [15] Z výše uvedeného vyplývá, že subjektivní lhůta počne běžet ode dne, kdy žalobce získal relevantní informace, které mu umožnily usoudit, že jde o jednání veřejné správy, v čem jednání spočívá a že je zaměřeno proti němu. [16] Pro počátek běhu subjektivní lhůty je stěžejní okamžik, kdy se žalobce dozvěděl o tom, že se tvrzeného zásahu dopustil (správní) orgán při výkonu působnosti v oblasti veřejné správy. Žalobce není povinen po právní stránce správně kvalifikovat, „[j]akému „údu“ veřejné správy je přičitatelné jednání, které má za nezákonný zásah“, neboť „[v]eřejná moc a zvláště pak její složka, proti níž správní s