8 As 153/2016 — Nejvyšší správní soud

8 As 153/2016- 38 - text 8 As 153/2016 - 43 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudkyň Mgr. Petry Weissové a Mgr. Simony Hájkové v právní věci žalobce: D. K., zast. zákonnou zástupkyní R. Z., a obecnou zmocněnkyní Mgr. E. D., proti žalovanému: Výchovný ústav, střední škola a školní jídelna, se sídlem Obořiště 1, Příbram, zast. JUDr. Vladimírem Kyselákem, advokátem, se sídlem Pražská 140, Příbram I, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2016, č. j. 48 A 29/2015 - 94, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. [1] Žalobce se žalobou na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu podle § 82 s. ř. s. domáhal 1) určení, že umístění žalobce na samostatný a uzamčený pokoj ve Výchovném ústavu, střední škole a školní jídelně Obořiště (dále jen „výchovný ústav“ nebo „zařízení“) od 29. 1. 2015 do 4. 2. 2015 bylo nezákonným zásahem do práv žalobce, a 2) určení, že podmínky pobytu žalobce ve výchovném ústavu v období od 20. 1. 2015 do 4. 2. 2015, absence vyhodnocení potřeb žalobce a přijetí individuálního plánu pro práci s žalobcem byly nezákonným zásahem do jeho práv. II. [2] Krajský soud v záhlaví označeném rozsudku (dále jen „napadený rozsudek“) předně dovodil pravomoc soudů ve správním soudnictví k projednání a rozhodnutí věci. Dovodil, že zařízení pro výkon ústavní výchovy fakticky vystupují ve dvojí roli. Jsou jednak orgánem veřejné správy, který vykonává zákonem stanovenou působnost, a zároveň vystupují v pozici osoby poskytující náhradní rodičovskou péči, jejíž rozsah vyplývá z § 857 a § 880 až § 886 o. z. Poukázal na to, že je třeba citlivě rozlišovat mezi činnostmi, které jsou čistě výkonem náhradní rodičovské péče, a činnostmi, které mají charakter výkonu veřejné moci. Jednání žalovaného, které žalobce označil za nezákonný zásah, mělo podle krajského soudu veřejnoprávní povahu, neboť intenzitou a důsledky překračovalo běžný výkon rodičovské odpovědnosti. [3] Žalobce v žalobě za žalovaného označil ředitele Výchovného ústavu, střední školy a školní jídelny se sídlem Obořiště 1. Krajský soud zkoumal pasivní legitimaci žalovaného a dospěl k závěru, že žalobce označil žalovaného nepřesně, neboť žalovaným má být přímo Výchovný ústav, střední škola a školní jídelna. Nebylo však pochyb o tom, vůči jakému správnímu orgánu žaloba směřuje. Žalobce tedy dostatečně splnil povinnost identifikace žalovaného; krajský soud proto jednal jako s účastníkem řízení přímo se žalovaným. [4] Krajský soud na to výrokem I. rozsudku určil, že umístění žalobce na samostatný a uzamčený pokoj ve Výchovném ústavu, střední škole a školní jídelně, se sídlem Obořiště 1, v období od 30. 1. 2015 do 4. 2. 2015 bylo nezákonné. Ze spisového materiálu zjistil, že žalobce byl umístěn na pokoj ošetřovny teprve dne 30. 1. 2015, nikoli 29. 1. 2015, jak uvedl žalobce v žalobě. V souladu s těmito zjištěními proto žalobě v uvedeném rozsahu (za období od 30. 1. 2015 do 4. 2. 2015) vyhověl. Současně však dospěl k závěru, že jednání žalovaného nedosáhlo takové intenzity, aby se jednalo o nelidské či ponižující zacházení ve smyslu čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, resp. čl. 7 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Námitkám žalobce v tomto směru proto nepřisvědčil. [5] V podmínkách výkonu ústavní výchovy žalobce, ve způsobu hodnocení jeho potřeb či ve stanovení individuálního plánu pro práci se žalobcem krajský soud nezákonný zásah nespatřoval a tudíž v této části (stejně jako v části požadavku na určení, že umístění žalobce na samostatný a uzamčený pokoj dne 29. 1. 2015 bylo nezákonným zásahem) žalobu zamítl (II. výrok napadeného rozsudku). III. [6] Rozsudek krajského soudu napadl žalovaný (dále jen „stěžovatel“) včasnou kasační stížností; navrhl jej zrušit a vrátit věc krajskému soudu k dalšímu řízení. [7] Stěžovatel v kasační stížnosti vyjádřil nesouhlas s vstřícností krajského soudu, s jakou provedl výklad pasivní legitimace žalovaného; žalobce za žalovaného v žalobě označil přímo ředitele výchovného ústavu, ale ten není orgánem veřejné správy. [8] Ke skutkovým zjištěním, které byly podkladem pro výrok I. napadeného rozsudku (viz odst. [4]), stěžovatel uvedl, dne 29. 1. 2015 ve 22:00 byl žalobce fyzicky napaden v koupelně ostatními chovanci. Skutečnost, že je žalobce zraněn, stěžovatel zjistil až dne 30. 1. 2015 v ranních hodinách, kdy jej kontaktovala matka žalobce. Po lékařském ošetření a po návštěvě policejní služebny byl žalobce umístěn na zdravotnický pokoj ústavu za účelem zajištění předepsaného klidového režimu a také proto, aby nedošlo k dalšímu incidentu. Na základě návrhu matky na vydání předběžného patření rozhodl Okresní soud v Chebu usnesením ze dne 2. 2. 2015, č. j. 20 P 83/2003 – 161, o předání žalobce do péče matky. Matka převzala žalobce do své péče dne 4. 2. 2015. [9] Stěžovatel tvrdil, že učinil potřebné kroky k tomu, aby situaci žalobce řešil. Upozornil na skutečnost, že se o zranění žalobce dozvěděl dne 30. 1. 2015, tj. v pátek. Hned následující pracovní den (v pondělí 2. 2. 2015) požádal orgán sociálně právní ochrany dětí (dále jen „OSPOD“) o souhlas s dovolenkou žalobce a s možností umístit žalobce do péče matky. Stěžovatel vysvětlil, že OSPOD podmínil svůj souhlas s tímto postupem vydáním předběžného opatření soudem. [10] Stěžovatel trval na tom, že se svým postupem nezákonnosti nedopustil. Uvedl, že v případě žalobce se nejednalo o umístění dítěte za účelem zklidnění a stabilizace agresivního chování ve smyslu § 22 odst. 1 zákona č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně dalších zákonů (dále jen „zákon o výkonu ústavní výchovy“), jak vyslovil krajský soud. Stěžovatel takový pokoj zřízen nemá. Žalobce byl umístěn na zdravotnický pokoj, a to nikoli z důvodu zklidnění, nýbrž pro zajištění klidového režimu a pro jeho ochranu před dalším napadením. Žalobce nijak omezen nebyl a bylo mu poskytnuto vše, co bylo možné poskytnout. Nešlo o žádné závažné a intenzivní omezení žalobce, jelikož ten své umístění na zdravotnický pokoj akceptoval, souhlas s ním vyslovila i jeho matka. [11] Podle stěžovatele nebylo v jeho možnostech situaci řešit jiným způsobem. Stěžovatel vytkl krajskému soudu, že nevysvětlil, jak jinak měl stěžovatel postupovat. [12] Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil. IV. [13] Protože kasační stížnost má požadované náležitosti, byla podána včas a osobou oprávněnou, posoudil Nejvyšší správní soud důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3, 4 s. ř. s.). [14] Kasační stížnost není důvodná. [15] Stěžovatel kasační stížností formálně brojil proti celému rozsudku krajského soudu, obsahově však své námitky směřoval výlučně proti jeho výroku I., deklarujícímu nezákonný zásah. Jelikož byl stěžovatel v části, v níž krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (viz odst. [5], procesně úspěšný, byla by jeho kasační stížnost směřující proti této části napadeného rozsudku nepřípustná (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 7. 2015, č. j. 5 Afs 91/2012 - 41). Stěžovatel však v kasační stížnosti proti výroku II. napadeného rozsudku žádné konkrétní námitky neuvedl. [16] S ohledem na právě uvedené se tak kasační soud zabýval výlučně posouzením závěrů krajského soudu týkajících se postupu stěžovatele při umístění žalobce do samostatného uzamčeného zdravotnického pokoje (dále také jen „tvrzený zásah“), k čemuž ostatně obsahově veškeré stížní námitky směřovaly. Předpokladem pro tento další věcný kasační přezkum však bylo posouzení pravomoci správních soudů, povahy napadeného úkonu i pasivní procesní legitimace žalovaného. Nedostatky v posouzení některé z těchto otázek by totiž uvedenému meritornímu přezkumu napadeného rozsudku bránily. [17] Nejvyšší správní soud se předně zabýval tím, zda správní soudy mají v posuzované části věci (v části hodnotící postup stěžovatele při umístění žalobce do samostatného uzamčeného zdravotnického pokoje) pravomoc. Obdobnou věcí se přitom Nejvyšší správní soud zabýval již v rozsudku ze dne 19. 6. 2018, č. j. 8 As 152/2016 - 47. Ze závěrů v něm uvedených Nejvyšší správní soud vycházel i v nyní projednávané věci. [18] Podle § 82 s. ř. s. se může každý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením (dále jen „zásah“) správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, žalobou u soudu domáhat ochrany proti němu nebo určení toho, že zásah byl nezákonný. [19] Již ve věci