1 Azs 176/2018 — Nejvyšší správní soud

1 Azs 176/2018- 54 - text pokračování 1 Azs 176/2018 - 60 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy, soudkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudce JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobců: a) N. T. L., adresa neznámá, b) V. V. T., c) H. T. H. L., d) H. Q. T., e) T. T. H. H., adresa neznámá, f) L. B. M., g) P. T. T., adresa neznámá, h) N. H. B., adresa neznámá, ch) N. V. N., adresa neznámá, i) L. V. M., adresa neznámá, j) N. T. N., adresa neznámá, k) P. Q. D., adresa neznámá, l) N. V. H., adresa neznámá, m) N. T. H., adresa neznámá, n) N. T. N., o) B. V. adresa neznámá, p) N. T. T., q) N. T. N., adresa neznámá, r) P. V. T., adresa neznámá, s) N. V. T., t) D. D. L., u) V. T. A., v) T. Q. S. , w) N. V. Q., x) N. H. M. T., y) nezl. M. V. T. A, adresa neznámá, z) D. T. M., adresa neznámá, aa) P. T. T., adresa neznámá, bb) V. T. T., cc) L. Q. T., adresa neznámá, zastoupeni Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Příkop 8, Brno, proti žalovanému: Velvyslanectví České republiky v Hanoji, se sídlem 13 Chu Van An, Hanoi, Vietnam, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného, v řízení o kasační stížnosti žalobce a) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2018, č. j. 14 A 27/2017 – 73 takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobce a) nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalobcům b) až cc) a žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci a řízení před městským soudem [1] Žalobou u Městského soudu v Praze se žalobci domáhali ochrany před nezákonným zásahem, který spatřovali v tom, že žalovaný jim dne 14. 8. 2017 neumožnil vstup do svých prostor a podání žádosti o pobytové oprávnění, přestože se žalobci za účelem podání žádosti osobně dostavili v úředních hodinách. [2] Městský soud žalobu zamítl. [3] Odmítl námitku žalovaného, že není v dané věci pasivně legitimován, a že žalovaným by mělo být Ministerstvo zahraničních věcí. K tomu odkázal na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2018, č. j. 1 Azs 339/2017 – 49, které se této otázce podrobně věnovalo. [4] Ze správního spisu městský soud zjistil, že dne 10. 8. 2017 žalovaný požádal ministerstvo o dočasné uzavření konzulárního oddělení. Důvodem byla zvýšená aktivita advokátních kanceláří v předchozích dvou až třech týdnech, která vedla k podání cca 300 nových žádostí, které bylo nutno zpracovat. Náměstek ministra zahraničních věcí pro řízení sekce právní a konzulární rozhodl dne 11. 8. 2017, na základě generálního souhlasu ministra vysloveného dne 19. 3. 2017, o uzavření konzulárního oddělení na období od 14. 8. 2017 do 24. 8. 2017. Městský soud tedy posuzoval, zda bylo uzavření konzulárního oddělení velvyslanectví dne 14. 8. 2017, respektive zrušení úředních hodin v tento den, zákonné či nikoliv. [5] Městský soud uvedl, že institut úředních hodin je obecně v souladu s právním řádem a jeho přípustnost lze dovodit z obecných zásad činnosti správních orgánů. Odkázal též na judikaturu Ústavního a Nejvyššího správního soudu, která existenci úředních hodin akceptuje. [6] Z judikatury Nejvyššího správního soudu vztahující se k podávání žádostí o pobyt na zastupitelských úřadech (rozsudek ze dne 30. 8. 2012, č. j. 8 As 90/2011 - 62, č. 2756/2013 Sb. NSS a rozsudek ze dne 30. 5. 2017, č. j. 10 Azs 153/2016 - 52, č. 3601/2017 Sb. NSS) dovodil, že omezení osobního podávání žádostí, které je zákonem vyžadováno, skrze dočasné omezení, respektive zrušení úředních hodin na těchto úřadech, není a priori vyloučeno, ale nesmí být svévolné a musí dodržet zásadu přiměřenosti. [7] V posuzovaném případě nepovažoval soud uzavření konzulárního úseku po dobu jedenácti dnů (devíti pracovních) v srpnu 2017 za svévolné. Jak vyplývá ze správního spisu, rozhodnutí o zrušení úředních hodin bylo přijato náměstkem ministra zahraničních věcí po předchozím generálním souhlasu ministra z důvodů momentální přetížené kapacity konzulárního úseku velvyslanectví. Podstatné také je, že toto omezení bylo sděleno na webových stránkách žalovaného. Za politováníhodnou označil soud skutečnost, že oznámení bylo vyvěšeno na webových stránkách žalovaného až dne 13. 8. 2017, tedy pouze jeden den před tím, než se žalobci dostavili na velvyslanectví, nebylo však dle soudu nepředvídatelné. Soud také považoval důvod sledovaný žalovaným v tomto případě za legitimní. Důvodem byla mimořádná zahlcenost úřadu, který potřeboval věnovat veškerou kapacitu k vyřízení dosavadních žádostí a jiných podání v zákonných lhůtách. [8] Městský soud upozornil na to, že aby šlo o legitimní důvod omezení úředních hodin, musí se jednat o mimořádnou a tedy do určité míry nepředvídatelnou situaci, přičemž přetížení kapacity konzulárního úseku velvyslanectví v Hanoji je známo již několik let. V nyní posuzovaném případě omezení činnosti konzulárního úřadu žalované však za legitimní akceptoval. Z předložených materiálů vyplynulo, že v létě 2017 došlo k určité eskalaci situace a zvýšenému (až trojnásobně) počtu podání. Soud proto navýšení počtu žádostí považoval za mimořádné. [9] Soud uzavřel, že omezení spočívající v uzavření konzulátu na devět pracovních dní nelze považovat v případě žalobců za nepřiměřené. Vzal v potaz, že doba omezení byla na počátku jasně stanovena a oznámena. Dobu devíti pracovních dnů shledal soud odpovídající počtu došlých podání (cca 300), které bylo třeba zpracovat. Vzhledem k povaze úkonu, který žalobci mínili na úřadě učinit (podání žádosti o dlouhodobý pobyt v Česku), není doba deseti dnů, o kterou fakticky mohlo být vyřízení jejich žádosti opožděno, velkým zásahem do jejich práv. V případě dlouhodobého pobytu se zpravidla nejedná o nějakou momentální naléhavou nutnost návštěvy České republiky. Žalobci ani nic takového netvrdili. Přijímání žádostí o krátkodobé vízum přerušeno nebylo. Soud závěrem upozornil též na skutečnost, že žalobci své žádosti podali písemně již dne 14. 8. 2017. Jejich žádosti byly tedy přijaty k posouzení, byť je nemohli podat osobně. [10] Závěrem soud doplnil, že tento případ je nutno odlišit od případů, kdy se žadatelé na úřad dostavili v úředních hodinách. V nyní posuzovaném případě se totiž žalobci domáhali vstupu mimo úřední hodiny, které byly v konkrétní den zrušeny. II. Kasační stížnost [11] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce a) [stěžovatel] kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). [12] Dle stěžovatele nic nenasvědčovalo tomu, že soud bude zrušení úředních hodin považovat za zákonné. Soud ani při ústním jednání neupozornil žalobce na odlišnost svého právního názoru tak, aby žalobci mohli účinně uplatnit svá práva a přizpůsobit svou argumentaci právnímu názoru soudu. Dle § 64 s. ř. s. ve spojení s § 118a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb. občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), je přitom předseda senátu povinen účastníka řízení poučit o možnosti jiného právního posouzení věci. Stěžovatel tedy namítá, že toto nepoučení mělo za následek vydání nepředvídatelného rozhodnutí. [13] Dále stěžovatel namítá, že tzv. úřední hodiny nejsou upraveny v zákoně, ale pouze v usnesení vlády č. 595/1995. Dle stěžovatele je v rozporu s požadavky čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 3 Ústavy, aby žalovaný státní moc uplatňoval na základě usnesení vlády a bez zákonného zmocnění omezoval žalobce úředními hodinami, respektive zrušením úředních hodin na dobu celých 11 dní. Zrušením úředních hodin na 11 dní, je pak dle stěžovatele omezeno, resp. popřeno jeho právo dle čl. 2 odst. 4 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy, že každý může činit, co není zákonem zakázáno, tedy učinit svoje podání kdykoliv v pracovní době orgánu veřejné moci. S odkazem na čl. 36 Listiny stěžovatel uvádí, že podmínky, za jakých žalobce může svoji žádost podat, mohou být stanoveny pouze zákonem a nikoliv úředními hodinami. Žalovaný nemá kompetenci ani zákonný podklad pro uzavření pracoviště. Uzavření proto bylo dle jeho názoru libovůlí správního orgánu. [14] Usnesení vlády nejsou závazná pro třetí osoby, ale pouze pro jejich adresáty. Aby vláda mohla vydat normativní právní akt, který by zavazoval žalobce, musela by k tomu mít zákonné zmocnění a tento akt by podle čl. 78 Ústavy musel mít formu vládního nařízení. [15] Podle stěžovatele podání žádosti není stykem státní správy s veřejností, který by mohl probíhat pouze v úředních hodinách. Jedná se o realizaci základního práva a rovněž z předpisů upravujících archivní a spisovou službu je možno dovodit, že orgány veřejné moci jsou povinny přijímat v podatelně podání kdykoli v pracovní době bez omezení úředními hodinami. Jestliže samotné úřední hodiny nemají oporu v zákoně, pak zrušení úředních hodin a neumožnění vstupu do prostor pracoviště a neumožnění podání žádostí jsou nutně nezákonným zásahem.