10 Ads 72/2019 — Nejvyšší správní soud

10 Ads 72/2019- 40 - text 10 Ads 72/2019 - 43 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudce Ondřeje Mrákoty a soudkyně Michaely Bejčkové v právní věci žalobkyně: Ing. Z. M., zast. JUDr. Marošem Matiaškem, LL.M., advokátem se sídlem Ovenecká 78/33, Praha 7, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 12. 2015, čj. MPSVUM/25409/15/9S-HMP, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2019, čj. 4 Ad 7/2016-48, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Ustanovenému zástupci žalobkyně JUDr. Maroši Matiaškovi, LL.M., advokátu, se přiznává odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 3 146 Kč, která bude proplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobkyně jako nájemnice bytu podala dne 30. 6. 2015 žádost o příspěvek na bydlení s nárokem ode dne 1. 7. 2015. K žádosti přiložila prohlášení o výši čtvrtletního příjmu a prohlášení o výši nákladů na bydlení za druhé čtvrtletí roku 2015 podložené fakturami za energie. Z prohlášení vyplynulo, že žalobkyně měsíčně hradila nájem ve výši 13 158 Kč a náklady za energie. Majitelka bytu na žádost správního orgánu potvrdila, že žalobkyně v daném období v bytě žila a hradila náklady ve výši uvedené v prohlášení. [2] Správní orgán považoval za sporné trvání nájmu, což je nezbytná podmínka pro přiznání dávky podle § 24 odst. 1 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře. Majitelka bytu totiž v předchozích řízeních správnímu orgánu sdělila, že mezi ní a žalobkyní již neexistuje platná nájemní smlouva. Byt pronajímá žalobkyni na základě rozhodnutí o přidělení bytu a dohody o užívání bytu ze dne 26. 8. 1988. Do nájemního vztahu s žalobkyní vstoupila poté, co si byt zakoupila od minulého majitele, a to v rozsahu dříve smluvených podmínek. Dne 16. 12. 2014 zaslala žalobkyni doporučenou poštou výpověď z nájmu, kterou si však žalobkyně nepřevzala, a tak se majitelce obálka s výpovědí vrátila zpět. Majitelka je přesvědčena, že nepřebírání pošty nelze klást k tíži vlastníka bytu. Nájem podle ní skončil uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty dne 1. 4. 2015. O této skutečnosti informovala žalobkyni dopisem ze dne 18. 3. 2015, načež jí žalobkyně písemně odpověděla, že žádnou výpověď neobdržela, a proto účinky výpovědi nemohly k 1. 4. 2015 nastat. Majitelka bytu reagovala na nesouhlas žalobkyně s vystěhováním dalším dopisem, ve kterém žalobkyni poskytla dodatečnou lhůtu k vystěhování do 7. 5. 2015. Tento dopis si žalobkyně nepřevzala. Majitelka bytu proto podala dne 12. 5. 2015 žalobu na vyklizení. [3] Žalobkyně v průběhu správního řízení doložila, že dne 15. 6. 2015 podala u Obvodního soudu pro Prahu 7 žalobu na přezkum oprávněnosti výpovědi z nájmu. V žalobě namítala, že se výpověď do její dispozice dostala až dne 25. 5. 2015, kdy si ji osobně vyzvedla u právní zástupkyně majitelky bytu. Zpochybnila také výpovědní důvod - majitelka bytu měla údajně jinou možnost bydlení. Podle žalobkyně je třeba do doby rozhodnutí soudu o platnosti výpovědi vycházet z fikce trvání nájemního vztahu. [4] Rozhodnutím ze dne 29. 9. 2015 Úřad práce ČR, Krajská pobočka pro hlavní město Prahu, nepřiznal žalobkyni od 1. 7. 2015 příspěvek na bydlení. Vysvětlil, že žalobkyni k 1. 4. 2015 zanikl nájemní vztah z důvodu výpovědi nájmu, a proto nesplňuje podmínky v § 24 zákona o státní sociální podpoře. Podání žaloby na přezkum oprávněnosti výpovědi z nájmu nemohlo mít na posouzení věci vliv, jelikož ji žalobkyně nepodala v zákonem stanovené lhůtě, tj. do dvou měsíců od doručení výpovědi. [5] Žalobkyně se proti tomuto rozhodnutí odvolala. Rozhodnutím ze dne 1. 12. 2015 žalovaný potvrdil závěr úřadu práce o nepřiznání příspěvku na bydlení. Žalovaný konstatoval, že nájem skončil ke dni 1. 4. 2015. Žalobkyně podle jeho názoru nepředložila žádný doklad, z něhož by bylo možné shledat existenci nájemního vztahu. Pokud jde o žalobu na přezkum oprávněnosti výpovědi z nájmu, přisvědčil žalovaný námitce žalobkyně, podle které úřadu práce nepříslušelo určovat, zda podala žalobu opožděně. Ve zbytku se však s argumentací žalobkyně neztotožnil. Žalovaný uzavřel, že zákon o státní sociální podpoře neobsahuje žádné ustanovení, podle kterého by měly správní orgány vyplácet příspěvek na bydlení i po dobu soudního sporu na přezkum oprávněnosti výpovědi z nájmu. [6] Proti rozhodnutí žalovaného se žalobkyně bránila žalobou, kterou městský soud rozsudkem ze dne 11. 1. 2019 zamítl. Městský soud se ztotožnil s názorem žalovaného, že podání žaloby na přezkum oprávněnosti výpovědi z nájmu neprodlužuje trvání nájmu po dobu soudního sporu. Zdůraznil, že pravomocný rozsudek může soud vydat až po několika letech. Žádný právní předpis přitom nepřiznává této žalobě odkladný účinek. Účinek výpovědi je třeba vykládat v souladu s § 574 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, který stanoví, že na právní jednání je třeba nahlížet spíše jako na platné než jako na neplatné. Žalobkyně mohla civilnímu soudu navrhnout předběžné opatření, jímž by soud pozastavil účinky výpovědi z nájmu. Existencí takového opatření však žalobkyně neargumentovala. Žalovaný si v souladu s § 57 odst. 1 písm. c) správního řádu mohl učinit úsudek o tom, zda byla výpověď z nájmu platná. Faktický pobyt žalobkyně v bytě bez platného právního titulu vyžadovaného zákonem nemůže založit nárok žalobkyně na příspěvek na bydlení. Podle § 24 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře má nárok na příspěvek na bydlení pouze vlastník či nájemce. Jiné osoby si tento druh dávky nárokovat nemohou. Příspěvek na bydlení nenáleží například ani podnájemci, tím méně pak osobě pobývající v bytě bez právního titulu. Podle § 24 odst. 2 zákona o státní sociální podpoře, ve znění do 31. 12. 2013, platila fikce trvání nájemního vztahu mezi skončením nájemního poměru a posledním dnem lhůty k vyklizení bytu. Tuto fikci již zákon neobsahuje, a proto ji nelze v posuzované kauze uplatnit. II. Shrnutí argumentů kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [7] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) podala proti rozsudku městského soudu včasnou kasační stížnost z důvodů dle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. V ní trvá na tom, že s ohledem na probíhající soudní řízení o přezkumu oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu na ni bylo třeba nadále pohlížet jako na nájemce ve smyslu § 24 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře. Stěžovatelka si je vědoma skutečnosti, že § 24 odst. 2 zákona o státní sociální podpoře vypustil fikci trvání nájmu po dobu od skončení nájmu do posledního dne lhůty k vyklizení bytu. Stěžovatelka se však nedomáhala příspěvku z titulu, že neuplynula lhůta k vyklizení, nýbrž proto, že nájem bytu dosud neskončil z důvodu podání žaloby podle § 2290 občanského zákoníku. Podle stěžovatelky není ničím podložen závěr městského soudu, že žaloba podaná podle § 2290 občanského zákoníku nemá odkladný účinek. Tento právní názor nenachází odraz v platné právní úpravě. [8] V doplnění kasační stížnosti stěžovatelka konstatuje, že řízení o soudním přezkumu výpovědi z nájmu bylo pravomocně skončeno až dne 5. 3. 2018. Civilní soudy se přitom meritorně zabývaly spornou otázkou a žalobu neodmítly pro procesní vady. Zdůrazňuje také fakt, že po celou dobu soudního řízení byt obývala a řádně hradila veškeré platby s tím spojené. Stěžovatelka se domnívá, že podání civilní žaloby ze své podstaty odkládá právní účinky výpovědi z nájmu, což dokládá odkazem na § 711 odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, platného do 31. 12. 2013. Přestože současný občanský zákoník již obdobné ustanovení neobsahuje, neexistuje žádný rozumný důvod, proč by v této otázce měl být diskontinuální. Dále stěžovatelka namítá, že žalovaný i městský soud převzali nekriticky tvrzení majitelky bytu, že nájem skončil dne 1. 4. 2015, aniž blíže zkoumali, zda se tak skutečně stalo. O zjištěném skutkovém stavu tedy panují důvodné pochybnosti. Stěžovatelka dále napadá závěr městského soudu o tom, že jí nic nebránilo, aby navrhla vydání předběžného opatření. Pokud byla tato skutečnost pro městský soud natolik podstatná, měl stěžovatelku vyzvat k jejímu doložení. [9] Podle stěžovatelky správní orgány nepřiznáním příspěvku na bydlení nepřípustně zasáhly do jejího práva na bydlení. Stěžovatelka je starší osobou v důchodovém věku a z důvodu výpadku této finanční částky si nemohla zajistit důstojné a adekvátní bydlení. Byla tak vystavena zvýšenému riziku sociálního vyloučení. Na podporu své argumentace stěžovatelka rozsáhle cituje ústavněprávní a mezinárodněprávní zdroje, které garantují právo na bydlení a jeho ochranu. Správní orgány měly vzít v potaz faktickou situaci stěžovatelky, do které by se zamítavým rozhodnutím dostala. [10] Žalovaný ve vyjádření trvá na tom, že stěžovatelka